Býval jsem islámský radikál
Arabskému světu se nedostává vzdělání. Bez něj vyrábíme místo demokratů jenom další kamikaze, tvrdí alžírský spisovatel Kámel Daúd.
Spisovatel Kámel Daúd má pověst brilantního literárního stylisty a kontroverzního komentátora: za svůj první román Mersault, přešetření získal ve Francii Goncourtovu cenu a kniha byla přeložena do desítky jazyků včetně češtiny. Jeho komentáře, které píše pravidelně do amerického listu The New York Times a francouzského týdeníku Le Point, vyvolávají velký zájem. Vrcholem kontroverze mezi autorem a radikálními představiteli islámu bylo na jaře takzvané nábožensko-právní dobrozdání neboli fatva. Uvalil ji na něj salafistický imám Abdelfattah Hamadache Zeraoui, čímž Daúda posunul mezi ostře sledované autory typu britsko-indického spisovatele Salmana Rushdího, s nímž islámští duchovní mají problém. O víkendu byl Daúd hostem Festivalu spisovatelů Praha.
Vaše postavení jako spisovatele a komentátora je mimořádné: píšete a přemýšlíte ve dvou jazycích, francouzsky, ale i arabsky, můžete srovnávat. Cítíte se být více prostředníkem, nebo překladatelem mezi civilizacemi?
Cítím se být především bohatý. Tím, že náležím více kulturám, tím, že jsem se naučil více jazyků. Ale při srovnání si uvědomuji, co je možné, ale i to, co je v řádu absurdity. Některé věci se přeložit prostě nedají: i výměna mezi oběma jazyky může být snadno zdrojem předsudků, odmítání toho druhého, zkrátka neporozumění. Někdy je to dialog hluchých.
Některé arabské noviny v severní části Afriky, takzvaném Maghrebu, který byl pod francouzskou koloniální nadvládou, nepřekládají své texty do francouzštiny, neboť jsou až příliš útočné, že?
To jsou obvyklé praktiky islamistických tiskovin. Jejich texty jsou až příliš násilnické, antisemitské... Navenek sice vytvářejí dojem serióznosti, uvnitř však pracují ryze populistickým způsobem. Francouzština je však i mým jazykem, neboť je celkově historickým alžírským dědictvím, a to koloniálním – i dnes je to vidět v nápisech na ulicích, obchodech, ale i v návycích lidí. Francouzština pro mne není cizím jazykem. Kolonializace byla zločin, ale francouzština za to není zodpovědná.
Jazyk přece není trestem, že.
Jazyk zároveň není darem... Francouzštinu jsem se naučil sám o své vůli. Jednoho dne se mne můj syn zeptal, proč by se měl naučit více jazyků. Odpověděl jsem, že to je jako dům s více okny, jimiž se díváme – a jenž tím osvětluje svět. Setkání jazyků a kultur může být zdrojem obohacení, pokud o to usilujeme.
Doma mluvíte francouzsky?
Ne, doma mluvíme alžírsky.
Nechtěl jste říct arabsky?
Ne, opravdu. Alžírsky. Na Západě to často bývá zdrojem nedorozumění: dříve diplomaté jezdili do Sýrie, aby se tam naučili arabštinu, a přijížděli potom do Oránu, kde ničemu nerozuměli. Arabsky se vyjadřují pouze oficiální dokumenty a páteční modlitba. Na ulici se mluví berbersky a alžírsky: je někdy velmi obtížné vysvětlit, že v „arabském světě“vlastně nikdo arabsky nemluví.
Slyšel jsem, že ve svém mládí jste byl fanatickým a radikálním muslimem. Je to pravda?
Ano, to je pravda. Bylo to období, které trvalo šest až osm let, na hranici dospělosti. Islamismus, ten radikální výklad, totiž obecně nabízí v „arabském světě“ideologickou alternativu tam, kde selhala v zásadě levice, ale i vize nacionalismu i panarabismu. Když jste mladý, potřebujete absolutno. Nevidíte ho v žádném ohledu nikde jinde, protože ani dějiny se nevysvětlují. Islamismus nabízí komfort sebeospravedlnění. Náboženství obecně vám totiž nabízí smysl, což naprosto fascinuje, dává smysl životu...
Včetně oběti nejvyšší?
Právě, včetně smrti. Islamismus dává smysl životu i smrti. Někdo řekl, že mnozí mají na výběr buď islamismus, nebo McDonald’s. U nás je to však ještě horší: máte na výběr buď konzumerismus, nebo prázdnotu, pokud nejste islamista. A můžete si vybrat mezi konformismem a radikalismem, když islamistou jste.
Do Prahy jste přiletěl v pátek. Nemáte dojem, že jste toho dne něco opomněl? Pátek je přece dnem modlitby. Ale já se nemodlím. Jste ateista?
Ne, nejsem rozhodně ateista, jsem deista, věřím v Boha, ale ne v náboženském slova smyslu. Pro mne se to vše odehrává v kulturním slova smyslu. Víra pro mne znamená zcela něco jiného. Mluvit o mojí vnitřní proměně je velmi těžké, ale ve zkratce bych řekl, že mne zachránila literatura: hodně jsem četl. Netvrdím, že to platí pro všechny, ale základem pro mne bylo, že literatura mi umožnila poznat ještě něco a někoho jiného – v hodnotě odlišnosti. S její pomocí přikládáte větší důraz jiným, což víru relativizuje. Náboženství ve své radikální podobě, to je prostě smrt, pouze ničení toho druhého. Jakmile přijmete jako hodnotu toleranci, vnímáte i jiné postoje.
A přijímáte tím pádem i myšlenku oddělení náboženství a politiky?
Ano, domnívám se, že ničení a skutečná tragédie nastávají ve chvíli, kdy se náboženství dotkne veřejného prostoru. Tady vzniká totalitarismus a potom fašismus, smrt a násilí, integrismus. Jsem hluboce přesvědčeným laikem. Myslím, že je nutné, aby rozhodnutí náboženského charakteru mělo povahu intimní, soukromou a individuální. To vytváří základy k tomu, abychom mohli žít ve veřejném prostoru společně.
Burkiny, nový trend v oblékání muslimek, tedy plavky zakrývající celé tělo, jež pronikly do veřejného prostoru, jsou podle vás pokusem o osvobození z náboženského konzervatismu, nebo útok fanatiků na práva žen?
Burkiny nejsou výrazem svobody a nezávislosti, jde naopak o zásadní rezignaci na individuální svobodu. Přijmout je znamená ustoupit, nechat se porazit, neboť jde o zásadní atentát na svobodu. To se nedá v rámci demokracie vůbec přijmout.
Cítíte se být vlastně demokratem?
Ano, jsem však pro silný stát, v tomto ohledu jsem suverenista. Přikláním se k demokracii, ale nikoli demokracii formální, je zapotřebí ještě mnoho reforem, abychom toho dosáhli. Demokracie nejsou jenom svobodné volby, to jsme viděli u nás v Alžírsku, když zvítězili islamisté, což vedlo k desetiletí občanské války. Především je zapotřebí osvobodit ducha.
A jak chcete ducha osvobodit?
Prostřednictvím vzdělání. Jediné, čeho se arabskému světu nedostává, je vzdělání, nástroj k tomu, abychom místo demokratů nevyráběli jenom další kamikaze.
V Sýrii jsme se podle vás ocitli na počátku třetí světové války?
Nejsem politický analytik, ale již nějaký čas jsem o tom přesvědčený a již roky se o tom snažím psát. Vůči válce jsme měli vždy stejný reflex: tedy co se neděje u nás, nechceme vidět. To se odehrávalo v době nástupu nacistů a mnohem později i u islamistů. Ano, myslím, že to, co se děje, znamená, že jsme se ocitli ve válce.