Když přišla nabídKa na zpravodajKu v němecKu, dala jsem hned výpověď. volání divočiny zvítězilo.

Už řadu let má šest dní. V rámci přípravy pořadu Jak to vidí, který v Českém rozhlasu Dvojka nejenom moderuji, ale zajišťuji i dramaturgicky, denně rešeršuji kvanta materiálů, čtu hory časopisů, novin, sleduji nejenom naše, ale i cizojazyčná média, čtu knížky, odborné publikace, abych se co nejlépe připravila na rozhovor. Tématem je cokoliv, od EET přes běžence až po geomorfologické poměry na Karlovarsku. Každý den jsem před sedmou v rozhlase a nezřídka odcházím až večer, pořád se něco děje, valí se to ze všech stran.

Pak odjedete do lázní a tam se neděje ale vůbec nic.

Ve srovnání s běžným adrenalinem skutečně téměř nic. V lázních je jiný režim, pravidelnost, klid, léčivé prameny, dělá mi to dobře i zdravotně. Někdy jen odpočívám, dopřeji si nějakou proceduru, jindy v lázních i pracuju, ale v jiném režimu. Sedím v kavárně, pročítám časopisy, ale dovolím si naprostý luxus – mám vypnutý služební telefon, no spíše v tichém režimu.

onadnes.cz

Co jste podnikla?

Odjela jsem na měsíc na prázdninový mládežnický ekologický kemp do tehdy ještě západního Německa, už byla taková uvolněnější atmosféra, tak jsem mohla dokonce do Hamburku. Na zpáteční cestě jsem přestupovala v Praze na vlak do Prešova. A měla jsem asi hodinu čas. V podchodu byla budka a já, introvert, jsem zmobilizovala síly a zavolala do zpravodajství Československého rozhlasu a zeptala se, jestli by pro mě něco neměli.

Měli?

Ať prý přijedu za dva dny. V noci jsem odjela do Prešova, vyprala pár věcí a druhý den zase jela do Prahy. Schůzka byla někdy po poledni a já přijela už ráno. Tak jsem šla do kina Blaník. I kdybyste mě zabila, nevím,