Se zatajeným DECHEM
Překvapení lidé nevypadají šťastně. To jen předpokládají ti, co jim překvapení chystají. Ve skutečnosti vypadají spíš, jako by jim do talíře spadl meteorit nebo viděli dvouhlavé tele.
Zažila jsem jednu skoro americkou oslavu narozenin. Její oběť Martina měla za to, že jde se svou sestrou na poklidnou večeři. Zarazila ji jen věta: „Hoď se do gala, ségra. A nezapomeň se namalovat – jsou to třicátiny. Hlídání je zajištěno až do pozdních hodin, takže to roztočíme!“
„Co blázníš? Já večer sotva vidím televizi, natož sebe v zrcadle. Dáme si večeři a dobrou.“
Martina po perném dni vybičovala své půvaby a vstoupila do salonku restaurace, kde na ni vyskočilo deset lidí v pestrých papírových čepicích: „Překvapení… Happy Birthday!“A smáli se a frkali na dlouhé frkačky. Martině barevné frkačky připomínaly vyplazující se zlomyslné jazyky. Stála ztuhle v jejich víru a opravdu byla překvapená. Ale šťastně nevypadala ani trochu.
Sestra zvažovala, jestli jí má změřit tep. Mluvila na ni pomalu a zřetelně jako na alzheimerickou babičku. Až po chvíli se Martina zhluboka nadýchla, usmála… a překvapivě nakonec zažila příjemnou oslavu.
Věřili byste, že emoce překvapení trvá jednu jedinou vteřinu? Vteřinu, kdy se v nás všechno zastaví, zatajíme dech, obočí vyletí vzhůru (jako když máme strach), abychom nezavřeli oči, dokud nevíme, jestli jsme ohrožení. Brada nám klesne a někdy zůstaneme i s ústy dokořán. Po odeznění této nejrychlejší emoce teprve následuje radost, strach nebo zlost. INZERCE ▼
Jsou lidé, kteří mají překvapení v oblibě. Jiní by ho vytkli jako minus před závorku. Mám překvapení ráda, ale kdy se mi opravdu zatajil dech, vím přesně. Vyšli jsme si s mužem jeden listopadový večer na koncert. Potkali jsme se tam s dceřiným přítelem, slavil narozeniny bez ní, protože v té době studovala v Itálii a přiletět domů měla až na Vánoce. Posouvali jsme se da-
vem, když mě někdo zezadu chytil za rameno. Ozval se její hlas. Šíje mi ztuhla. To není možné? Otočím se a ona, která teď přebývá v Itálii v kolejním pokojíčku a včera jsme spolu skypovaly, stojí za mnou? Jsem blázen? Jak může stát za mnou, když jsem ji odvezla se všemi pánvičkami, botami, peřinou, lančmítem a rodinnou fotkou v rámečku? Mám halucinace? Usmívá se dvacet centimetrů od mého obličeje, objímá mě a pořád mluví. Letadlo… šetřila peníze… narozeniny... koncert… překvapení. Chce se mi brečet. Potřebuji se uzemnit, a tak si na chvíli bez zábran sedám uprostřed sálu na zem. Nesnáším překvapení.
Muž odešel ven na vzduch. Byl nezvěstný asi hodinu, pak se vrátil: „Jedeme domů.“Oběma nám chvíli trvalo, než jsme se ze šoku propracovali k radosti.
Vzpomínám na nesmrtelnou větu Daniely Kolářové ve Vratných lahvích, kdy před nástupem do létajícího balonu řekne svému muži: „Nesnáším ty tvý dárky s překvapením.“
Náš listopadový příběh skončil větou: „Ten nový parfém hezky voní, ale vždycky mi bude připomínat tvůj výraz ve chvíli, kdy jsem tě na koncertě v Buena Vistě objala,“řekla dcera nejistě a bloudila očima po podlaze. Pak se nadechla a dodala: „Neboj, už jsem řekla sobě i všem kámošům, ať se nikdy, fakt nikdy, nesnaží překvapit svou mámu.“●