Text: lucie šilhová foto: lenka hatašová

Máte nějakou nemoc z povolání?

Jdu po ulici a říkám si, támhlety odrosty, to je hrůza. A tyhle vlasy by potřebovaly masku, tamhle je zase načase zastřihnout konečky. Někdy je to hrozné, jak mě to bere. Anebo barvy. Já nevidím zrzku, ale číslo sedm čtyři.

Pečujeme o vlasy dostatečně?

Rozhodně máme rezervy. Mám zkušenost, že Francouzky si doma vlasy nemyjí a nefoukají, protože od toho jsou přece salony.

Jenže já si musím mýt hlavu obden. Čím to je, že nás účes tak povznese?

Nechat se učesat znamená koupit si sebevědomí. Moje maminka, když se mělo někam nečekaně jít, říkala, já nejdu, nemám vlasy. Chacha, smáli jsme se s bráchou, ty jsi plešatá! Ale pokud nebyla upravená od kadeřníka, nikam nešla.

V čem máme ještě rezervy?

dortem. Máme však i opačnou zkušenost. Proměny se zúčastnila taková nenápadná paní, šedá myška dalo by se říci. My jsme jí dali šmrncovní barvu, ostříhali, vyfoukali. Byla to neuvěřitelná změna. Paní ale druhý den přišla, jestli bychom jí nemohli udělat zpátky šediny, protože jí manžel řekl, že vypadá jak prostitutka. Ten chlap prostě žárlil, že jeho žena vypadá krásně.

ve francii jsem si připadala jako největší trdlo Před revolucí jste pracovala v zahraničním obchodě. Jak jste se dostala k vlasům?

Chodila jsem do salonu, který jako jeden z mála používal výrobky L’Oréal. Jednou takhle sedím v křesle a kadeřnice nade mnou hořekuje: Já nevím, co vám příště na ty vlasy dám, všechno už nám dochází. Tehdy totiž bylo zahraniční zboží za takzvané devizy. Podnik je zrovna neměl a nebylo za co nakoupit. Kadeřnice věděla, kde pracuji, tak zjišťovala, jak by se to dalo udělat, aby podnik produkty na vlasy získal.

Co jste udělala?

Dala jsem si schůzku s ředitelem podniku, pod který kadeřnictví a jiné služby tehdy spadaly. Od něj jsem se dozvěděla, že L’Oréal je nějak propojený s Nestlé. Věděla jsem, že máme velké přebytky sušeného mléka, tak mě napadlo to propojit. Nakonec do Prahy přijeli zástupci od L’Oréal i Nestlé a klaplo to.

Vybártrovala jste sušené mléko za barvy na vlasy?

Přesně tak. To byl rok 1989. No a hned po revoluci přijeli z L’Oréalu zas. Tentokrát s nabídkou, abych je na zdejším trhu zastupovala. Líbilo se jim, jak jsem vedla jednání s mlékem. Na první cestu do Paříže jsem jela vlakem, protože jsem se bála létat.

To museli Francouzi koukat.

Taky že koukali, jela jsem čtyřiadvacet hodin vlakem! Ředitel L’Oréal mě všude

onadnes.cz