Je fajn, že si děti vyzkouší výstroj zdarma od svazu, ale podle mě je jiná situace než před 30 lety. Rodiče nechtějí pro děti helmu a rukavice po pěti jiných hráčích. Nechci útočit, ale myslím, že peníze z mistrovství v Praze by šlo využít efektivněji.
Pro někoho je tyranem, který obral svého syna o dětství, když mu před narozením nalajnoval kariéru profesionálního sportovce. Jiní ho obdivují, neboť se pro dítě obětoval, nespokojil se s přípravou v klubech a hlavně díky němu chlapec opravdu prorazil do hokejové NHL. „Až 80 procent tréninku jsme podstoupili mimo,“říká Pavel Zacha.
Svými názory mnohdy štve hokejový svaz. Zároveň ho spousta zoufalých rodičů žádá o radu. Setkává se s kupou nešvarů. I proto dostává prostor v sérii MF DNES, jež se zabývá stavem domácího hokeje.
Takže problém číslo jedna zní?
Odklon rodičů od dítěte. Do šesti let ho pohybově tvoříte, pak už se u něj nezvyšuje počet svalových vláken, nezlepší se orientace v prostoru. Jenže současní tátové a mámy víc vydělávají peníze, mají méně času. Dají mu náhražky v podobě displejů a vývoj neprobíhá jako dřív. Děti hůř běhají, skáčou, hází. Pokles výkonnosti je markantní, což snižuje pozdější úroveň hráčů.
Elektroniku ale mají i ve Švédsku a Finsku, kde hokejisté rostou.
Jde o to, kolik času u ní stráví. Pro rodiče je to pohodlné, mají na sebe čas, děti jsou tiše. Ale výsledkem je, že podle jedné studie má třetina šestiletých dětí problémy vyjít normálně schody. Musí se přidržovat. To jsou do nebe volající věci, s takovou generací ve sportu nic nesvedete, je pro ni nebezpečný.
Není problém, že jako rodiče mnohem víc chráníme své děti?
Ano, když mi byly čtyři, toulal jsem se celý den sám po vesnici. Dnes si to nikdo nemůže dovolit, protože venkovní prostředí je pro děti rizikové. K tomu maminky a babičky své děti teple oblékají, takže jsou choulostivé a často nemocné, jelikož je doma přetopeno. Vozíme je v autech, vytratila se obyčejná chůze, běh. Pak vidíte srovnávací studii, podle níž se za 10 let 16leté dívky zhoršily ve skoku z místa o 30 centimetrů. To je degenerující. A tyto dívky bez vztahu k pohybu budou za chvíli samy vychovávat děti.
Pomohla by tolik propíraná třetí hodina tělocviku na školách?
Hlavní je osvěta budoucích rodičů, že předškolní věk je z hlediska motoriky ten nejdůležitější. Tělocvik? Tam je kvalita někdy tragická. Děti jsou z něj ve velkém počtu osvobozené. Jeden učitel mi vyprávěl, že měl v hodinách za poslední rok dvě zlomeniny, což je problém. Ředitel byl nespokojen. Přitom jedna zlomenina se stala při běhu, kdy žák nezabrzdil před zdí, a druhá při běhu zpátky. To přitom dřív bývala jen rozcvička. Říkal, že se bojí toho, že dospějeme do fáze, kdy si se žáky budeme o sportu jen povídat. Protože to bude bezpečnější.
Jenže jak rodič ovlivní tělocvik ve škole?
Nijak. Proto doporučuju to, co jsem udělal sám. Omezit školní docházku na půlku! Kluk měl 200 zmeškaných hodin za pololetí, ale do sedmé třídy to i tak zvládal s vyznamenáním. Neflákal se, jen se neokrádal o čas, který strávil smysluplněji.
Nevím, jestli ale většina rodičů a učitelů chce toto slyšet. Nestačí dětem jen tréninky?
Když budete mít nejvyšší ambice, tak ne. Když ho jen přivedete do přípravky a bude dvakrát týdně trénovat, nedostane se nikdy do NHL.
Proč?
Nejsou u nás hokejová centra, kde by výchova konkurovala nejlepším na světě. A ono se dá trénovat častěji, Pavel jako kluk trénoval 11 hodin týdně hokej, 11 hodin tenis. Hrál až devět zápasů za týden, protože jsme objížděli různé kluby.
A svaz centra nechce?
Prý nechce podporovat elitářství. Chtěl jsem udělat extraligu, kde by bylo osm klubů, soustředili by se tu trenéři, kvalitní děti. Hrály by mezi sebou. Převážil ale názor, že když Sparta, Kometa přijedou na malá města, je to tam svátek. Ono to ale skončí 30:0, všichni jsou naštvaní. A peníze vyhodíte z okna. V Americe vědí, že když prohráváte o moc, je to pro děti destruktivní. Když je to o pět gólů, hraje se hrubý čas. Když o deset, je konec, aby nedošlo k zesměšnění. Je to deprimující pro poražené a ztráta času pro vítěze.
Mají ale děti hrát na výsledky? Neměly by se jen tužit a bavit?
Častý argument. U nás jsou trenéři negativní, je tu dril od mladých kategorií. V Americe neslyšíte, že by řvali na děti. U nás se na ledě stejně plouží, tam létají jako o život. Proč? Tam vám trenér vše ukáže, když to nebude dělat, přijde na jeho místo někdo jiný. V Česku jste v jednom klubu. Jste jeho majetkem, který se zhodnocuje. Nejste ničím tlačený, dítě má jistotu, že do dorostu v klidu propluje. Teď si vezměte, že máte několik pater soutěží a kluk hraje v jednom z nich podle výkonnosti. Když to tak bude, budou hrát zápasy o gól, ne o třicet.
Jde ale u nás soutěže rozdělit?
Nemusíme mít 60 elitních týmů, ale šest. Jsou rodiče, kteří si od sportu hodně slibují, tak by děti dali sem. Nepřipadali by si jako exoti. Pak by byly kluby, kde byste to brali jako hobby. A když to budete chtít změnit, měli byste možnost postoupit do dětské extraligy. Děti taky touží po medailích. Zvykají si na hru pod tlakem. Franta Musil mi vyprávěl, že když přijel s českými výběry do Kanady, dvě třetiny lídrů se rozklepaly. Táta se vzteká, že kluk nehraje, ale on prosí, ať nemusí na led.
Takže jste pro ostrou konkurenci už u dětí?
Hra na výsledky má formy, kdy je zhoubná, destruktivní. Když si třeba trenér bere starší děti načerno. Ale zároveň ji není možné z vývoje dětí vyčlenit. Ony chtějí vyhrávat.
Ve Skandinávii často říkají: Nechte děti jen hrát. Co vy na to?
V praxi je to nesmysl. Sice je necháte hrát, ale nenaučíte je dovednosti. Když přijdou do puberty, objeví se u nich odstředivé tendence. Pokud nejsou odmalička zvyklé na tréninkový řád, těžko jim navýšíte dávky. Máte je problém udržet. Na Švédech se mi ale líbí, jak trénují. Mají pětiminutové bloky hry a cvičení. U nás se složitě vysvětlí cvičení, udělá se šestkrát, třikrát ho někdo zkazí a jde se dál. Posun nula. V cizině je počet opakování i dvacet.
Pokračování na protější straně