Martina Riebauerová
Ještě jednu věc zbožňoval – od kamaráda Filipa z Francie jsem mu vozil kachní játra v koňaku, tedy foie gras. To bylo asi tak jediné z luxusních jídel. Byl skromný, nechtěl žádná privilegia. Když mu něco nechutnalo, trvalo mi dlouho, než jsem si toho všiml, protože mi to neuměl říct. Takhle to bylo s dršťkovou polívkou. Dával to jiným, zbývalo mu to tam a až asi po roce mi prozradil, že vlastně dršťkovou nemá moc rád.
Bylo pro mě smutné vidět, jak jí čím dál míň. Už ani já jsem ho nedokázal rozežrat. Vím sám dobře, že když žaludek nemá chuť, nepřemluví ho nikdo. Chemoterapie udělá s člověkem strašné věci, i já jsem to zažil. Snažil jsem se mu dávat jeho chutě a pozoroval je. Kdybych viděl, že mu chutná mango s liči, tak to pojedu natrhat do pralesa. I Dáša se moc snažila. Pamatuju si, jak jednou snědl najednou tři Václavu Havlovi jsem byla nablízku dvakrát. Poprvé v roce 1997, když se přímo před mými okny oženil s Dagmar Veškrnovou. Do poslední chvíle utajovaný obřad se uskutečnil na žižkovské radnici, naproti níž jsem v pavlačovém domě bydlela, aniž jsem o něm měla tušení. Nepochybně mi tehdy můj šéf přinejmenším v duchu vyčítal, že jsem nedodržela tradici pavlačových bab, kterým nic neuteče.
Podruhé jsem byla Václavu Havlovi nablízku o dva roky později jako „zvláštní zpravodajka MF DNES z Innsbrucku“. Prezident ležel v tamní nemocnici po závažné a akutní operaci tlustého střeva, a tak se na místo sjely desítky novinářů a televizních štábů. Zůstali jsme dva týdny.
Během těch dní jsem často brouzdala po nemocnici a sbírala střípky informací o rakouském zdravotnictví. Jednou jsem takhle přivolala nemocniční výtah, a když se dveře otevřely, vyjel prezident na vozíku, který tlačila jeho žena. Byl drobný, stále ještě hodně unavený, bosý a v nemocničním županu. Ten okamžik mi přišel natolik intimní, že jsem sklopila zrak.
Ostatně celé to innsbrucké angažmá bylo poněkud intimní. Dennodenní zpravodajství do všech detailů zdravotního stavu, o nichž lékaři několikrát denně referovali na tiskových brífincích. Ale všichni – Hrad i my novináři – jsme se tehdy učili referovat o zdraví hlavy státu za pochodu, neexistoval žádný protokol.