Revoluce proti elitám

Kdysi napsali Marx a Engels v Komunistickém manifestu o dělnické třídě stojící proti buržoazii. Dnes brojí intelektuální kosmopolitní třída proti západním národům s jejich chudnoucí vrstvou nekvalifikovaných.

Evropou obchází strašidlo – strašidlo nacionálního populismu. A ke štvanici na něj se spojily mocnosti staré Evropy – Svaté aliance Unie se všemi vládami a europarlamentem, pěti prezidenty, komisaři i podkomisaři. Kde je opozice, která by nebyla vládnoucími vykřičena jako zpátečnická, nacionalistická a xenofobní? „Dějiny jsou dějinami třídních bojů“, ústí v revoluce a změnu společenského řádu. Proti sobě vždy stojí utlačovatelé a utlačovaní, feudálové a nevolníci, buržoazie a proletáři, dnes intelektuální, bezprizorní, kosmopolitní třída a západní národy se svou chudnoucí vrstvou nekvalifikovaných.

Světová elita vytváří nadnárodní organizace, jako jsou EU, Kjótský protokol či Světová obchodní organizace, které si pomocí unifikačních ideologií, zejména lidských práv, ale i evropeismu, genderismu a ekologismu dovolují rozhodovat o osudu států bez ohledu na jejich národní zájmy. Rychlý nárůst těchto organizací je ospravedlňován nutností globální spolupráce, ne-li světovlády, neboť existují vážné ekologické a humanitární problémy přesahující hranice, nemluvě o dravých nadnárodních korporacích.

To je pravda, ale co naplat, když neosobní vládnutí na úkor národního státu ničí loajalitu společnosti, její souručenství, její nejcennější lidský kapitál, bez něhož nemůže stát ani demokracie dlouhodobě existovat. A není snad WTO v područí dravých, nadnárodních korporací, pro něž je svět jeden jediný trh tak jako pro ideology lidských práv.

Jistě, svobodnější světový obchod vytáhl z bídy možná tři miliardy lidí, z nichž by se někteří bez lepší životní úrovně nedožili dospělosti, a jejich kupní síla pomohla všem. Ovšem nestejně. Ve vyspělých zemích zničila globální konkurence celé segmenty tradičního průmyslu a „export práce“do zemí s nízkými mzdami zlikvidoval mnohé služby, třeba telefonní či účetnické.

V otázce masové imigrace se teď pod vlajkou národa vzbouřil nový proletariát proti kosmopolitní elitě. Proč by si národy nemohly vyjednat mezi sebou takové podmínky, jež odpovídají jejich kulturní tradici? Arogantní světoobčané totiž považují světovou migraci za ideál, člověka za pouhé zboží, import, export pracovního trhu, jenž snižuje mzdy a zvyšuje zisk, a existenci národů za trestuhodný omyl.

Chudé národy tak přicházejí o ty schopnější, tedy o lidský kapitál. A tím o budoucnost. Kapitalismus je už od počátku internacionální, ale teprve ve světě nadnárodních správců globalizace se vykořisťovaná emigrace nekvalifikovaných propaguje jako vysvobození z chudoby.

EU dokonce z „volného pohybu za prací“učinila jednu ze svatých svobod. Podporuje tak dislokaci milionů lidí, kteří se stěhují tam, kde je velký byznys potřebuje, nikoli společnou solidaritu, aby se průmysl a firmy stěhovaly za nimi. Z takové politiky těží bohatí, kteří si mohou za pakatel pořídit pečovatelku, chůvu, kuchařku, uklízečku či instalatéra.

Sociologická data ukazují, že nekvalifikovaní, kteří se vydali do ciziny za lepším i v rámci společné evropské civilizace, většinou trpí ztrátou domova, rodiny a ti slabší pod tlakem cizího prostředí i depresí a psychickou poruchou. Proto dochází k tolika sebevraždám Evropanů a existuje sklon k sebevražednému násilí v enklávách muslimů.

Mezi českými emigranty v Británii jsem dělníka nepotkal, většina au-pair se totiž vrací domů, zato v polské emigraci byla situace zlá, nejúspěšnější byznys v Londýně je dodnes pohřební služba. Je očividné, že až na výjimky ti, kteří na kariéru nemohou pomýšlet doma, žádnou neudělají ani v obtížném cizím prostředí. Ne samým chlebem živ je člověk a chudáci netušili, co je čeká, ačkoli byli varováni už v základní škole: „Otčino má, ty jsi jak zdraví, jen ten tě cení, kdo tě ztratil.“To kdysi napsal polský spisovatel Adam Mickiewicz. Někteří lidé budou v emigraci tak dlouho zápasit s nepřízní osudu, utěšovat se příkladem úspěšných soukmenovců a doufat, že se štěstí usměje i na ně, až bude pozdě na návrat.

„Chudé země východní Evropy,“píše Janet Daley v londýnském Telegraphu, „připomínají dávné koloniální protektoráty, rezervoár levné námezdní síly bohatých partnerů… Takový měl být smysl EU?“

Aby cynismu nebylo málo, radují se někteří ekonomové nejen z imigračního přínosu k růstu HDP, ale i z toho, že jsou příchozí chudší než místní chudina a ochotni vykonávat práci odmítanou místními. Ty ovšem pečovatelský stát dlouhodobě uplácí a v takovém režimu živoří trvale nezaměstnaná, na dávkách závislá armáda povalečů. Už od dob Jimmyho Cartera si americké vlády vylepšují statistiku nezaměstnaných, kteří špatně placenou brigádu nehledají, zdravotním pojištěním. „Zaparkovaly“je v chudých domácnostech jako lehce postižené v invalidním důchodu. Slavný demograf Nicholas Eberstadt v knize Muži bez práce uvádí, že jejich počet nepřetržitě stoupá, ačkoli statistika nehod a úrazů má tendenci sestupnou. Za rok 2015 jich bylo evidováno 6,4 milionu.

Někteří zvláště v Německu se utěšují, že migranti nahradí vymírající společnost a postarají se o rostoucí populaci důchodců, kterých je 30 procent. Jen aby se nemýlili, děti vykořisťovaných přistěhovalců mohou snadno narušit sociální smír dnešní stále ještě soudržné národní společnosti.

Jaký ekonomický protimluv – importovaní nešťastníci dotují místní flákače. A nepřátelství roste na obou stranách. Globální politika vede k anarchii. A snad největší paradox – revolta nevzdělanců ukázala vzdělaným, že jejich kult lidstva a jedince bez svébytné, jazykové, národní a kulturní tradice je nelidský. Lidé nejsou zboží.

Revolta nevzdělanců ukázala vzdělaným, že jejich kult lidstva bez národní tradice je nelidský.