Za kulisami: 24 hodin s Gábinou
Druhá v sobotu a pak i v neděli. Co vše musela stihnout mezitím? Mapovali jsme 24 hodin Gabriely Koukalové.
Sobota, 15.36. Je v Ruhpoldingu v cíli sprintu a je druhá. Padá na sníh. „Zase jednou je tak vyřízená, že o sobě ani neví,“prohodí u hrazení její manžel Petr Koukal.
„Už bych neujela ani dva metry,“prohlásí Gabriela Koukalová. Ovšem otřepe se rychle. Na tiskové konferenci opět srší humorem.
V pátek, při tiskovce mužů, tu zanechal Emil Hegle Svendsen po sobě pořádnou hromadu prázdných obalů od sladkých tyčinek, že si je i Martin Fourcade vyfotil a na Instagram připsal: „Tohle zbylo na tiskovce po Super Svendsenovi.“
Koukalová, též milovník sladkostí, se diví: „Přitom Emil od loňska dost zhubnul. No jo, ale když se tu při závodě na trati tak moc spráskáte, z něčeho energii musíte brát.“
Sama žádnou tyčinku po kapsách nemá. „Ale během dne toho sním tolik, že kolem závodů už nemám na jídlo zase tolik pomyšlení.“
Hodinu trvají její slavnostní a mediální povinnosti. Konečně se může na lyžích vyjet, vyplavit ze svalů kyselinu mléčnou. Třicet minut se snaží být sama, jen se svou myslí. Jenže copak to jde, když na ni pořád někdo mává? Je tvorem společenským, proto hraje i tuto hru a rozdává úsměvy.
Vrací se na stadion, s koučem Rybářem natáčejí předem dohodnuté video. Před pátou vkročí do Family Clubu, kde má být pro závodníky nachystané jídlo. Ale žádné už není. A v pět zavíráme. No tak nic.
S manželem odmítnou odvoz na Alpengasthof Laubau, kde tým bydlí, a dvoukilometrovou štreku jdou pěšky, procházkou lesem. „Jiný typ pohybu mi líp vyplaví únavu.“
Nastává čas na regeneraci. Každý den vybírá ze dvou možností: masérku Petru Sedláčkovou, nebo fyzioterapeuta Romana Karpíška.
„Karpich je lamač. Ty jeho hmaty fakt bolí,“sděluje. „To jsou řeči, jsem na ně mírnej,“směje se on. Když má Koukalová zablokovaný krk, jeho ruce kouzlí. Tentokrát ale dá přednost Sedláčkové, zatímco Karpíšek působí v místnosti jako psycholog, rozebírající s biatlonistkou při masáži stav mysli.
Přejedená? Dobré znamení
Na hotelu stojí u restaurace tabule, kam pan domácí nevypsal speciality kuchyně, ale dvě česká slova: „Srdečný. Vítaný.“Snažil se také první den, když český tým dorazil z Oberhofu. Tehdy od něj dostali v češtině obědové menu: „Slepičí polívka.“Když ji snědli a 20 minut se nic nedělo, Koukalová se zašla optat: „Už dlouho čekáme na druhý chod.“„Vy byste chtěli druhé jídlo?“„No samozřejmě.“„My mysleli, že před tréninkem zase až tolik nesníte.“
Snažila se je přesvědčit, nicméně neuspěla. Jen jí nabídli: „Nechcete dezert? Cappuccino?“Eva Puskarčíková si pak libovala, že má z domova vepřové ve vlastní šťávě.
V sobotu večer Koukalová spořádá coby hlavní chod karbanátek s bramborami. „Vlastně rybenátek, on je totiž z ryby,“hlásí.
Často nemá problém ani s řízkem či se smaženým sýrem, ten přímo miluje. „Tělo je dost chytré, aby si samo vybralo, co potřebuje,“tvrdí. „Dobrá nálada z trochu nezdravého jídla vám dá daleko víc než něco zdravého, co vám nechutná.“Pro každý případ má coby zákusek před usnutím přichystané chipsy. „Přejedla jsem se,“hlásí nyní. „To je normální. A je to i dobré znamení,“soudí Koukal.
Chvíli posedí s Rybářem, rozeberou závod. „Líbí se mi, jaký kus práce jsi letos udělala v technice běhu,“říká šéftrenér.
Jen spi, ať dospíš únavu
O půl osmé večer je tady řidič organizačního výboru, aby ji odvezl na slavnostní vyhlášení sprintu na náměstí v Ruhpoldingu. „Stačilo by vyhlašovat je jen na stadionu,“zahartusí Rybář. Strategie je tudíž prostá: Koukalová vychází z hotelu až 10 minut před vyhlášením, aby při čekání na ceremoniál zbytečně nepromrzla. Co na tom, že řidič je nervózní, účel světí prostředky.
Po ceremoniálu s ní manžel posedí na hotelu, než odejde na svůj hotel. Za Koukalovou zaskočí kouč žen Zdeněk Vítek, neboť kvůli vyhlášení nestihla týmovou poradu. Krátce jí odrecituje základní informace k neděli. Jaké má být počasí, kde budou nastřelovat, kdy odjíždějí z hotelu. „Ty ostatní rituály už má Gabča zažité,“říká.
Usíná bez problémů v půl jedenácté, žádná zběsilá hra emocí jako jindy se v hlavě neodehrává. Noc si protáhne. Až ve čtvrt na deset ji probouzejí. „Musela dospat tu únavu,“tvrdí Koukal. Jeho manželka bohatě snídá, čtvrt hodiny cvičí, na půl hodiny se jde rozběhat kolem hotelu. Vrací se, zapne na hotelu televizi a vidí Michala Krčmáře, jak se řítí posledním kolem stíhačky pro senzační třetí místo.
„Jo, je to tam,“zakřičí si, když Krčmář protne cíl. Později vypráví: „Byla jsem jak magor, co tam řve na prázdný pokoj.“
A ona dneska jela i Kaisa?
Takřka neobědvá, aby si na trati připadala co nejlehčí. Ve 13.05 odjíždějí Češky na stadion. Deset minut testují lyže, každá dva finální páry, které dostávají od servismanů. Následuje 45minutový nástřel. „Jsi trochu níž, cvakni si,“vybízí Vítek, ať si upraví mířidla.
Petra Sedláčková rychle promasíruje Koukalové svaly a už kráčí na start. Kamera ji detailně zabírá. „Je úžasný, jak všechno zvládá. Ten tlak na ni je obrovský,“říká šéf svazu Jiří Hamza. Zvony zvoní, fanoušci odpočítávají: „4,3, 2, 1.“Start. Vyráží vítězka sprintu Kaisa Mäkäräinenová, o 21 vteřin za ní také ona.
Finka odjede celý závod ve vlastní lize. Koukalová s Němkou Dahlmeierovou naopak při první ležce dvakrát míjejí! Trochu bezradně hodí okem po Vítkovi. „Tři rány centr, ale dvě dole na devíti hodinách,“hlásí trenér do vysílačky.
Daleko za Finkou se postupně sjíždí kvarteto velikánek: Wiererová, Koukalová, Dahlmeierová, Dorinová-Habertová. „To je tedy výkvět,“glosuje Hamza.
Češka ve žlutém se zařadí na konec tohoto vláčku a libuje si: Holky jedou rozumné tempo, aspoň si za nimi trochu oddychnu.
Při třetí položce jako jediná z nich nepálí mimo a rázem má na druhém místě klid, zatímco první Finka pokračuje v galapředstavení, vybílí i poslední stojku, a přestože má ještě dva kilometry do cíle, hlasatel už oznamuje: „Gratulujeme Kaise ke druhému triumfu v řadě.“
Ani Koukalová už se při stojce nezmýlí. „Skvělá položka,“jásá Vítek. „Máš třicet vteřin na ty další,“volají na ni trenéři Málek, Holubec i Ligaun na trati. Ale tuhnu, nohy mě bolí a ruce mně brní, zkoumá vlastní tělo. Ještě by mě mohly sjet...
Ani náhodou. Všechny toho mají plné zuby. Minutu za Mäkäräinenovou dobíhá druhá, na cílové rovince mává tribunám. „Ještě že nebylo potřeba finišovat, protože představa, že mám jet podlahu až do cíle, mi přišla nereálná. Bylo to dost na vůli,“vykládá.
Na tiskovce pohlédne na vítězku dne a vtipkuje: „Ona dneska jela i Kaisa? Já ji celý závod neviděla.“
Vítek chválí. Vlastně ne. „Mně už totiž docházejí slova, jak bych Gábinu ještě mohl pochválit.“
Báječná žlutá jízda pokračuje.
Jiří Hamza v dopise dále žádá o jasné vysvětlení, proč IBU nerespektovala doporučení MOV, aby do Ruska nebyly nyní přidělovány žádné vrcholné akce, a přiřkla ruské Ťumeni mistrovství světa 2021.