Proč je Rallye Dakar i v Jižní Americe pořád Rallye Dakar
Vargentinském Buenos Aires v sobotu skončila Rallye Dakar. Kvůli přívalovým lijákům a povodním se však musely letos dvě etapy zrušit a další výrazně zkrátit. Putovní tábor, kde jezdci přespávají, se topil v kalužích a bahně.
Žít 10 let v informačním embargu či jen předchozí věty číst o dekádu dřív, zněly by jako oxymóron. Tedy protimluv, něco v duchu sladké soli, suchého deště...
Teď už nepřekvapí, protože taková je realita, geografii navzdory. Dakar zkrátka už pár let „leží“v Jižní Americe a v závodě, jehož podstatou bývalo pokořit vyprahlou a „nekončící“Saharu, dnes prší a prší. Jenže zároveň ani nepřekvapí opakující se otázky: Je tohle ještě Dakar? A je to rallye, kterou na konci 70. let načrtl Thierry Sabine poté, co přežil tři dny ztracen v poušti?
Starověrci tvrdí, že nikoliv. Že je to jen kupčení se slavným jménem, téměř svatokrádež. Že Dakar patří do pouště, že má končit u Růžového jezera v senegalské metropoli. A vše ostatní je náhražka. Vychvalují závod Africa Race, který se jezdí po stopách původního Dakaru, ovšem který i po letech zůstává spíše trucpodnikem, trochu undergroundovým závoděním.
Druhá skupina – popravdě mnohem početnější – namítá: Dakar je značka. Synonymem drsného závodění, možná nejtěžšího motoristického podniku světa, a je šumafuk, v jakých reáliích se jede. Navíc v Jižní Americe rallye přitvrdila, takže návrat ke kořenům v sobě sice nesl cosi romantického, ale ve skutečnosti byl krokem zpět. Třeba Michal Burkoň, manažer českého týmu Barth, v Buenos Aires říkal: „Dakar tady je rozmanitější. Pro týmy je tak mnohem náročnější, což je jeho smysl. Musíme řešit nenadálé situace. Kdyby byl jednoduchý, tak ho může jezdit každý.“
Člověk rád vzpomíná na minulost. A tak si i pamětníci rádi vybavují pionýrské doby, kdy Karel Loprais a spol. dojeli do cíle, ohřáli si vepřovou ve vlastní šťávě, usmažili lančmít, protože konzerv od pořadatelů měli po krk. Pak skoro celou noc sami opravovali náklaďák a nakonec si pod něj na pár hodin ve spacáku lehli.
Teď jezdci přijedou do bivaku, odevzdají auta mechanikům, kteří přes noc klidně „sestrojí“nový vůz. Zajdou si na svíčkovou k vlastním kuchařům a přespí v obytném voze na posteli s duchnami. Navigátor Josef Kalina, který během 30 let zažil vítězné Dakary s Lopraisem i ty v Americe, o současnosti říká: „Jezdci jsou zvyklí na fešácký kriminál.“Z čehož je poznat, že na Dakaru ani teď neprožívají žádnou dovolenou, leč v něčem to mají snazší. A tak roky pořadatelům navrhuje, aby omezili ansámbl, který piloty doprovází. Aby se Dakar aspoň trochu vrátil ke svému DNA.
Ví, že neuspěje. Jednak i za účast mechaniků týmy platí startovné, takže se organizátoři nevzdají milionových příjmů – ano, Dakar je fungující byznys! A jednak taková je doba. Za Lopraisových časů si také kdekdo opravil auto doma v garáži, zatímco dnes i obyčejná výměna žárovek potřebuje roky praxe. A zatímco za Lopraise lidi jezdívali do kempů s „áčkem“, míchali guláš v kotlíku, dnes si na něj raději z „obytňáku“skočí do hospody. A tam vzpomínají, jak kdysi vepřovka z konzervy chutnala.
Tak je to i s Dakarem. Je poutavé poslouchat romantické příběhy z afrických let, jenže doba je jinde. Je profesionálnější, klade jiné nároky. Víc než zikmundovsko-hanzelkovskou touhu po dobrodružství vyžaduje fyzickou připravenost, soustředěnost. Je o týmové souhře, o jiných terénech, jiném – spíše všestranném – umu jezdce. V něčem se africká i jihoamerická éra neliší. Pokořit Dakar dál vyvolává obdiv. A je jedno, jestli jste se cestou „brodili“přes Saharu, či proudy deště.