Ilona Csáková

Na pódiu stála poprvé v šestnácti. Chvíli po porodu si sice myslela, že se zpíváním přestane, nakonec si od něj Ilona Csáková dala jen krátkou pauzu a nedávno slavila třicet let své kariéry.

Třicet let na scéně oslavila oblíbená zpěvačka novou deskou.

Oslavovala jste svých třicet let na pódiu?

Nadělila jsem si desku s Golden Big Band Prague. Jde o swingové aranže mých skladeb a jedné písně ještě z doby Laury a jejích tygrů. Letos bych k tomu chtěla dotočit dvě naprosté novinky a v dubnu pak vydat album, i když to bude s půlroční prodlevou.

Zpíváte od střední školy. Roste s věkem tréma?

Jistě. Jsem na sebe náročnější a navíc v posledních letech už neřeším jen sebe, ale i rodinu. Jakmile odjíždím, představuju si pohodovou cestu, vystoupení i návrat. Nechci přivolávat nic špatného, protože jak se říká, strach je největší zrada a peklo na duši. Strachem se můžu zacyklit.

Máte strach ze strachu?

Snažím se, abych neříkala „mám strach“. Spíš, že doufám, že všechno dobře klapne doma, ve školce, škole, na vystoupeních. Zato pouštím fantazii na špacír do vzdálenější budoucnosti: mám obavy, co klukům může hrozit. Řešíme s manželem, jak jim budeme přibližovat svět a systém, kterého jsme součástí, jaké jsou opravdové hodnoty, čeho se mají vyvarovat.

Nestresujete se zbytečně moc dopředu?

To umím dobře. Leckdo si může říct, že stahuju gatě, když brod je ještě daleko, ale na druhou stranu se říká, že připraveným štěstí přeje.

Co když se připravujete na něco úplně jiného, než přijde?

To se mi většinou děje. Život píše cynické scénáře a občas se vysmívá: „Tak ty sis myslela, že se na něco připravíš? Já ti to naservíruju jinak!“

Když si ráda malujete budoucnost, bylo ve vašich holčičích snech, že potkáte „toho pravého“, pořídíte si děti a dům u lesa?

V holčičích ne, ale jako dospělá jsem o tom snila. Jestli ten nahoře opravdu existuje, tak mě má asi rád. Musím to zaťukat. Je ale pravda, že když chcete něčeho docílit, musíte pro to něco udělat.

Co jste dělala v tomhle případě? Spousta žen, které s blížící se čtyřicítkou ještě nemají děti, propadá panice.

Já byla jedna z nich. A čím víc jsem byla hysterická, tím méně se mi dařily partnerské vztahy. Pak mi jednou řekla kamarádka:

„Chtělo by to nějakou razantní změnu, aby se začalo něco dít. Začneme tím, že doma něco přestěhuješ, vyměníš, koupíš, vyhodíš.“Takže jsem pořídila nové závěsy a kytky a začala jsem si uklízet i v sobě. Hmotné berličky jsou dobré, nastartují změnu i v hlavě. Pak se najednou objevil manžel.

On říká, že to byla láska na první pohled. Pro vás taky?

On věděl, kdo jsem, já jsem ho neznala. Takže kolem krku jsem mu hned neskočila.

Znal vás víc než jen jako zpěvačku?

Neznal mě osobně, ale z vyprávění našich společných přátel. To, co mohl intuitivně cítit, jaká bych mohla být, mu přátelé potvrdili, což byla docela dobrá startovací poloha. Byli jsme si sympatičtí od prvního setkání. Radek je vysoký sympaťák s hlubokým hlasem, takže moc námahy při balení nepotřeboval. Ve zralejším věku, když už má člověk životní zkušenosti a představu o partnerovi a budoucím životě, se rychle pozná, jestli jste stejně naladění a vyznáváte podobné postoje a názory. Po pár měsících jsme se rozhodli, že spolu založíme rodinu. Seznámili jsme se začátkem září a já jsem v únoru zjistila, že jsem těhotná.

Tak krátká doba stačila, abyste zjistila, že jste našla Pana Božského?

Ano. Měli jsme jasno v tom, jakou životní cestou se vydat, tu představu máme téměř shodnou. Tak proč otálet? Když se lidi potkají ve vyšším věku, mají už každý svoje návyky a za sebou několik vztahů, nejsou ochotní se moc přizpůsobovat. My si vážíme jeden druhého a důvěřujeme si. To je dobrý základ.

Neměli jste spory, ani když opadlo prvotní zamilování a narodily se vám děti?

Měli, ale to je naprosto normální. Děti nás ještě víc stmelily. Vážíme si vztahu a chceme je vychovávat v harmonickém prostředí, aby viděly, že se máme rádi, ctíme se my dva a ctíme i naše rodiče. Mrzí mě, že tohle se dneska moc nenosí, děti nevidí pilíře pro zakládání svých vlastních rodin. Co budou jednou přenášet na svoje děti, když tu úctu a lásku nevidí? Ani to, že kluci vnímají naše občasné výměny názorů, není na škodu. Většinou jim vysvětlíme, že tohle k lásce patří.

Neberou to tak, že maminka a tatínek se nemají rádi?

Vůbec. Vnímají, že se rádi máme. Chápou, že to není horor. Naše diskuse nejsou na denním pořádku a děti mají čidlo, kterým poznají, že nejde o nic vážného. Nemáme doma itálii, což ani nemůžeme, když jsem poloviční Maďarka.

NESNÁŠÍM VTIPY O TCHYNÍCH, TA MOJE JE VÝBORNÁ. ÚŽASNÁ ŽENSKÁ, EMPATICKÁ, NESOBECKÁ A OBĚTAVÁ.