Žádná velká pohádka
Boženu Němcovou (4. 2. 1820 – 21. 1. 1862) má většina z nás spojenou s povinností prokousat se Babičkou – nebo to aspoň předstírat a opsat si z internetu do čtenářského deníku pár vět o Barunce, paní kněžně, Sultánovi a Tyrlovi. I když si nesmrtelnost vydobyla právě idylickým vyprávěním ze Starého bělidla, mnohem větší pozornost by si dnes, 155 let od úmrtí, možná zasloužila její korespondence.
Její dopisy jsou totiž neuvěřitelně zajímavé a živé. Čekali byste třeba, že se bude vlastnímu muži svěřovat se zklamáními ze svých milostných poblouznění a vysvětlovat mu, že vždy musela jít za hlasem srdce? (A přesto se s ním nerozvede, byť ji k tomu nabádají někteří její přátelé.) Skrze dopisy můžeme zjistit i to, že si tak trochu zahrála na „dohazovačku“, když se snažila sehnat ženu vdovci Čelakovskému (úspěšně), nebo že svému synovi opakovaně kladla i v dospělosti na srdce, aby žil způsobně, nekouřil a nepil. Všudypřítomné je téma chudoby, která ji často dohnala i k žádostem o peněžní pomoc od dalších českých vlastenců. Poslední, nedopsané a neodeslané dopisy pak už jen korunují její krátký a vlastně dost tragický příběh.
Pročítání korespondence vám asi zboří nejednu stereotypní představu o velké národní buditelce, ale snad je to dobře. Místo zaprášené čítankové Němcové se totiž seznámíte s jinou a v mnohém překvapivě současnou Boženou, která vám někdy vyrazí dech svou otevřeností, někdy vás trochu naštve, ale nakonec ji stejně budete mít rádi.