KOČIČÍ TYP?
Měla jsem to štěstí, že jsem deset let mohla žít s kočkami. Začalo to nenápadně, vydali jsme se s mužem na výstavu koček a na místě zjistili, proč se jí říká umisťovací. Prostě nešlo odolat, černý kocourek se stěhoval. Půl roku nato našla kamarádka opuštěné kotě, přinesla ho k nám – jakože na noc, že ho ráno odvezeme do útulku. V noci se skamarádilo s prvním, vytvořili černé duo, ráno dostalo jméno a zůstalo. Po deseti letech se ukázalo, že manželovo astma má se čtyřnožci více než úzkou spojitost a že synovi by možná hrozilo též. Naštěstí jsme našli našim kocourům nový domov, kde ve zdraví dožili dvaceti let. Už více než deset let kočky doma nemáme. Přesto se mi doteď někdy zasteskne po tom, jak v noci v polospánku slyšíte tiché našlapování. Jak se vám po příchodu z práce otřou o nohy. Jak vám do dlaně aktivně vsunou hlavu, abyste je hladili. Jak když si na vás lehnou, chvíli přešlapují, párkrát se zatočí a teprve poté vás znehybní. Dneska máme psa, ale vážně nemůžu říct, že jsem výhradně psí typ. Kdybych mohla, hned bych pořídila i kočku. Jsou fantastické. A dohromady to teprve musí být opravdu zábavné.