Č Marné snění o lepší Evropě
Na úspěch Donalda Trumpa chce navázat kdekdo. Představitelé evropského „třetího tábora“, různých národoveckých uskupení, se radili v Německu, jak na to.
asy se mění. Uskupení dříve řazená ke krajní pravici nebo označovaná za nacionalisty se programově posunula do středu, stala se reálnou alternativou k vyčerpaným zavedeným politickým subjektům a pozvolna sahají po moci. Tak to cítí francouzská Národní fronta, rakouská strana Svobodných, nizozemský Geert Wilders a také relativní nováček mezi tradičními centry odporu německá AfD. Představitelé těchto i dalších stran se minulý víkend sešli v německém Koblenzi, aby se poplácali po zádech a popřáli si úspěch v nadcházejících volbách.
Vzpruhu pro Marine Le Penovou, šéfku Národní fronty a kandidátku na francouzskou prezidentku, předsedkyni německé AfD Frauke Petry i pro lídra nizozemské Strany pro svobodu Geerta Wilderse představuje hlavně vítězství Donalda Trumpa v amerických volbách a britské referendum o brexitu. Jenomže při všech podobnostech některé paralely kulhají.
Nejblíž ke skutečné moci má zřejmě Marine Le Penová, která chce vystoupit z EU i NATO, kritizuje islám a imigranty, kudy chodí, a v ekonomice má spíše levicový, sociální program. Prakticky všechny průzkumy jí předvídají postup do druhého kola prezidentských voleb a jasné vedení v kole prvním. Jenže to má háček: očekává se, že ať bude s Le Penovou v druhém kole kdokoli, porazí ji. Opakoval by se tak nejen případ jejího otce, který před patnácti lety nečekaně vstoupil do finálního klání a umožnil tím neoblíbenému prezidentovi Chirakovi hladce zvítězit a získat druhé volební období, ale také případ zcela nedávný, který Národní fronta zažila už s Marine Le Penovou. Na sklonku roku 2014 vyhrála v regionálních volbách v řadě obvodů první kolo, ale prohrála všude kolo druhé a k moci se nedostala ani v jednom regionu. Podobný osud se očekává i v případě prezidentských voleb.
Při všech pragmatických posunech do mainstreamu a rostoucí naštvanosti francouzských voličů je rodina Le Penových pořád brána jako větší zlo. Navíc šance Le Penové zeslábly, když se kandidátem tradiční pravice stal expremiér Francois Fillon. Tedy muž, jehož názory na islám se od těch jejích neliší prakticky v ničem a který má podobně jako ona vstřícný vztah k Rusku. Budou tak bojovat o stejného voliče. Kdyby se přes všechno Le Penová francouzskou prezidentkou letos na jaře stala, byla by to velká revoluce. Ale neměla by to lehké. Hlava státu je závislá na většině v parlamentu, a že by se Národní fronta, která má dnes v 577členné sněmovně pouhou jednu poslankyni, dokázala ve většinovém systému masivně prosadit, je nereálné. Le Penová by tak musela přistupovat na celou řadu kompromisů.
Podobně hrozí Pyrrhovo vítězství nizozemskému lídrovi Geertu Wildesovi. Jeho
Spousta voličů FPÖ či AfD nejsou zastydlí fašisté, ale lidé, kterým se líbí západní styl života.
Strana pro svobodu velmi pravděpodobně březnové parlamentní volby vyhraje, ale koaliční vládu téměř jistě nesestaví, protože se vůči němu všechny ostatní partaje staví odmítavě. Wildersovi tak nezbude než nadále sedět v opozici.
Šéfka AfD Frauke Petryová dovedla svou stranu k nebývalým výsledkům. Partaj už je zastoupena v 10 z 16 zemských sněmů, letos na jaře dobude brány dalších tří a na podzim konečně vstoupí do Bundestagu. O podíl na moci však nepůjde – AfD je všude ostrakizovaná coby nesystémová opozice, a dokonce i postkomunistická Die Linke je brána jako přijatelnější. Navíc, pokud dosáhne AfD ve federálních volbách na více než 15 % hlasů, bude to překvapení.
Jediný z účastníků konference v Koblenzi, který se může tvářit opravdu spokojeně, tak byl Harald Vilimsky z rakouské FPÖ. Jejich kandidát na prezidenta Norbert Hofer se loni jen o vlásek nestal hlavou státu, Svobodní směřují k jasnému vítězství v parlamentních volbách a na rozdíl od jejich evropských souputníků se od Svobodných ostatní rakouské strany odtahují jen verbálně. Ve skutečnosti se předhánějí, kdo s nimi udělá koalici dříve.
Pořadatel setkání v Koblenzi, jeden z lídrů AfD a manžel Frauke Petryové Markus Pretzell, samozřejmě řečnil o tom, že spřátelené strany nacionalistické internacionály uspějí a povládnou všude. Prohlásil, „to bude nejlepší Evropa, jakou jsme kdy měli“. V tom by měl možná pravdu.
Koneckonců skutečnost, že představitelé protisystémových alternativ se scházejí a mluví spolu, svědčí o tom, že spolupráce v Evropě bude pokračovat, i pokud by se EU buď zcela rozpadla, nebo byla zásadně reformována. Nejde o nacionalismus starého střihu, který velel k válkám a rozbrojům, řada dnešních euroskeptických uskupení – zářným příkladem je Wilders – vyrostla z čistě liberálních kořenů. Stejně jako jeho krajan a předchůdce, zavražděný politik Pim Fortuyn, který byl liberálním sociologem, otevřeným gayem a levicovým univerzitním profesorem, se Wilders proti novým pořádkům v Evropě, rozšíření islámu a masové imigraci, začal stavět z obavy o svůj život a životní styl.
Spousta dnešních voličů FPÖ, AfD nebo Národní fronty nejsou žádní zastydlí fašisté, kteří myšlenkově zůstali v období druhé světové války. Nejde ani o mytické „frustrované bílé muže“, kterým se přisuzuje všechno zlo světa. Jde o lidi, kterým se líbí západní styl, konzumní život, svobodomyslnost, s níž se na evropských ulicích lze potkávat a věnovat prakticky čemukoli. A cítí, že pokud se něco nezmění, přesně tenhle svět záhy zanikne. Kvůli neschopnosti a nesoudnosti stávajícího evropského vedení.