Úspěch se musí oslavit, říkával Augusta
Po Hlinkovi potopa! Když litvínovského šéfa střídal u reprezentace Josef Augusta, kdekdo se bál pohromy.
Když si Češi na jaře 2001 na mistrovství světa v Německu přivlastnili třetí titul za sebou, trenér Josef Augusta se držel několika zásad.
Z pověrčivosti nosil na zápasy nepranou „vítěznou“košili, kterou si předtím v hotelu jenom lehce přežehlil.
Hokejisty nezatěžoval taktickými úkoly, jeho oblíbeným strategickým povelem byla hláška: „Kluci, hlavně dávejte bomby k tyčím!“
A po vyhraných utkáních se svými pobočníky vyrážel do norimberských a hannoverských restaurací. „Každý úspěch se musí trošku oslavit. Jenom nevím, co je to trošku,“vyprávěl s bujarým smíchem.
Tažení národního mužstva, jež na přelomu tisíciletí až despoticky vládlo hokejové říši, tak nebylo velkou jízdou pouze po sportovní stránce. Hřmotný suverén z Vysočiny tenkrát prožíval báječné chvíle.
Vynikajícího útočníka a později jednoho z nejúspěšnějších reprezentačních trenérů českých dějin bylo ve společnosti vždycky hodně slyšet. Hlasitě se hádal, provokoval, šprýmoval, dirigoval.
Včera ráno zemřel. Bylo mu sedmdesát let. Odhodlaně se vzpíral rakovině slinivky. Ještě loni v květnu líčil chemoterapii jako sérii třídenních mejdanů, během nichž mu bylo podáváno bílé víno a čtyři panáky whisky. Podstoupil ozařování, zhubl, změnil životosprávu.
Jeho kamarád Jan Hrbatý tvrdil, že ještě na srazu olympioniků před Vánocemi působil energicky. Kdo ho znal, pamatuje si, jaký byl „Aušus“ve svém živlu. A nezapomene.
Ale jo, občas mu ujely nervy. A zlobil se. „Bonk? Neřešte to jméno!“hřímal třeba při zveřejnění hokejové nominace na olympiádu v Salt Lake City. Na soupisku se mu nevešel statný centr, který by býval náramně pasoval mezi Eliáše a Sýkoru, zručná křídla z New Jersey.
Když se na jaře 2002, po druhém čtvrtfinálovém vyřazení od Rusů během tří měsíců, probíralo jeho setrvání u týmu, obořil se: „Jestli mě odvolají? Když si to vy budete přát, tak ano! Máte velkou moc.“
Viděl jsem ho i brečet. Smolná porážka 0:1 od Ruska na zmíněných hrách v Salt Lake City ho vzala. Ranila. Zarmoutila. Dojala. Zatímco si Hašek, Jágr, Reichel a další borci zničeně balili své nádobíčko, on se zajíkal. Jen těžko dokončoval věty.
Z rozhovorů s Josefem Augustou, který včera po chrabrém boji s rakovinou slinivky zemřel, si však nejvíc vybavuju jeho pobavený úsměv. Nadhled lehounce říznutý arogancí. Často opotřebovaný hlas přecházející v sípot.
Jak se budeme připravovat na Bělorusy? „Máme dvě kazety ze zápasů s Ruskem, takže před to jen dáme Bělo a uvidíme jejich styl.“
Co by mohlo platit na německého brankáře Kölziga, jenž znamenitě chytá v NHL za Washington? „Musíme dávat pořádné bomby k tyči!“
Studujete systémy soupeřů před turnajem? „Proč? Kanaďani budou hrát do těla a střílet, Rusové se zase pořád kříží. Švédové mají ty svoje torpéda. Ale to přece víme!“
Bohatýr z Vysočiny zatvrzele odmítal dělat z hokeje vědu. Nedřepěl hodiny u videa. Nebabral se ve strategiích a statistikách. Inspekční cesty do zámoří zkracoval a rušil. Neměl nastudované méně známé hráče z NHL. Jeho metody už tehdy působily jaksi nemoderně.
Z pověrčivosti nepral vítěznou zápasovou košili. O večírcích během turnajů zvesela tvrdil: „Každý úspěch se musí oslavit!“Nikdy při nich neseděl v koutku.
Jeho svérázná filozofie, kterou do značné míry převzal od svého předchůdce a kamaráda Ivana Hlinky, se opírala o bezmeznou důvěru k prověřeným oporám.
Chlap, jenž to z havlíčkobrodského stadionu Kotlina dotáhl až na ty nejslavnější ledové scény v Evropě i Severní Americe, měl coby znamenité levé křídlo v reprezentaci trochu smůlu. V sedmdesátých letech se mu z různých důvodů vyhnuly všechny tři světové tituly.
Coby kouče jej však osud vzal na milost. Pod epochální sukces zvaný „zlatý hattrick“se podepsal nejprve jako Hlinkův asistent v Norsku a posléze jako šéf střídačky v Rusku a Německu. Jeho přístup trefně popsal Robert Reichel ve své knize Kapitán
zlaté generace: „Všechno nechal běžet tak, jak to fungovalo za Ivana, a my se mu odvděčili. Do ničeho nesahal, vše klapalo, radil se s námi. Dodržoval Hlinkovy zásady při nominaci. Vybíral hráče tak, aby si rozuměli v kabině. Zdědil perfektní mužstvo, stavěl ho okolo tří centrů (mě, Dopity a Patery). Jádro, kterému veřil, se neměnilo. Vlastně se neměnilo nic.“
Augusta hokeji samozřejmě rozuměl. Na nejvyšší úrovni a s bezmeznou vášní ho hrál i sledoval. Rád se o něm přel s kumpánem Hlinkou, se vznětlivým přítelem Jaroslavem Holíkem, jemuž v žertu přezdíval Diplomat z Vysočiny. Nebo se synem Patrikem, jenž se prosadil na mistrovství světa i do NHL a poté se též dal na trenérské řemeslo.
U nároďáku nicméně vycítil, že v kabině není třeba protlačovat své „já“. Nebazíroval na prkotinách. Neprudil s večerkami. Sázel na soudržnou partu. Kdo ví, jak by velké turnaje dopadly, kdyby se choval jako egoista.
„Přípravy na zápas pro nás znamenaly spíš odreagování,“líčil Reichel. „Byl to spíš pokec než porada. Na rozbruslení chodil, kdo chtěl. Tréninky byly jenom na vypocení. Šéfovali jsme si sami, kolikrát i při zápase.“
A tak si Reichel s Dopitou jednou při oddechovém času vzali plastovou tabulku a sami si nakreslili, jak sehrají následující přesilovku.
Na olympiádě v Salt Lake City 2002 a následně na šampionátu ve Švédsku už Augustův recept nezafungoval. Chybělo pár bomb k tyči. Odvážnější zásah do sestavy či razantnější změna taktiky.
Přesto se mohl směle počítat ke trenérskému souhvězdí. Pouze on, Bukač, Hlinka a Růžička po rozpadu federace dovedli Česko ke zlatým medailím. Když oficiální stránka IIHF vyhlašovala nejlepší kouče mezinárodní scény v první dekádě 21. století, zařadila jej na čtvrté místo za Kanaďany Babcocka a Murrayho a za Rusa Bykova.
Josef Augusta byl mistr ze staré školy. Zatraceně úspěšný mistr. Jen tak něco s ním nezacloumalo. Dokonce i ta záludná choroba to s ním měla setsakramentsky těžké.