Předplatili jsme si reformu penzí, ke které nedošlo Jitka Vlková

Vláda Bohuslava Sobotky po svém nástupu zrušila druhý pilíř penzijního systému a naspořené peníze vrátila lidem – včetně zhodnocení a příspěvku od státu. Tím však nevyřešila problém: bude přibývat lidí, kteří mají nárok na důchod, a ubývat těch v produktivním věku, kteří do státního systému platí důchodové pojištění. „Státní důchodový systém začíná připomínat pyramidovou hru,“říká Marcel Homolka, šéf Penzijní společnosti České pojišťovny.

Ve střední Evropě došlo v posledních deseti letech k radikálnímu osekání penzijních reforem – v Maďarsku premiér Viktor Orbán soukromé spoření znevýhodnil, aby z něj lidi vyhnal, na Slovensku premiér Robert Fico udělal něco podobného, aby lidi přiměl vystoupit, v Polsku stát druhý pilíř přesouvá do třetího, v Česku se zrušil bez náhrady. Proč se to děje?

Zmíněné země si v posledních letech prošly ekonomickými peripetiemi a politici potřebovali peníze na plnění svých slibů. Druhý pilíř byl atraktivní zdroj peněz, navíc v postkomunistických zemích nefungoval dlouho, takže bylo snadné ho napadnout, aniž by proti tomu voliči protestovali. Jedno mají ty příběhy penzijních systémů společné – upřednostňování krátkodobých politických cílů. Politici nemají motivaci k tomu, aby přicházeli s reformami, které přinesou ovoce za deset dvacet let.

V Česku se přece nerušil druhý pilíř kvůli tomu, že politici potřebovali peníze. Tak proč?

Vláda Petra Nečase prosadila důchodovou reformu těsnou většinou a opozice následně postavila svou předvolební rétoriku na tom, že druhý pilíř zruší. Dodnes panují mýty, že druhý pilíř byl určen bohatým a obíral chudé lidi o státní penzi. Nečasova vláda nebyla schopná to lidem vysvětlit a spoléhala na to, že když něco vymysleli, tak se to prodá samo. Tady se ukazuje, jak je bláhové, když politici nemají žádnou zkušenost z reálného byznysu. Když něco vymyslím a vyrobím, tak ještě musím přijít na to, jak to prodávat. Chyba také byla, že byl druhý pilíř dobrovolný, jako povinný by měl mnohem větší šanci na přežití.

Část peněz na soukromé penze šla ze státního systému – za tři roky fungování to bylo 1,8 miliardy korun. Neoslabovalo to státní důchodový systém?

V překlenovacím období, než by se začaly vyplácet úspory z druhého pilíře, mělo výpadek na důchodovém účtu pokrýt zvýšení DPH. Jakmile by střadatelé ve druhém pilíři dospěli do důchodového věku, stát by naopak na jejich penzích ušetřil – krátil by se jim státní důchod. Do druhého pilíře vstoupilo jen 89 tisíc lidí a DPH zůstala zvednutá i poté, co do něj přestaly odcházet peníze ze státního systému. Pokud by vláda chtěla mít čistý štít, měla by DPH vrátit na původní úroveň a ještě ji snížit. Protože všichni lidé v této republice si předplatili penzijní reformu, která se ve finále neodehrála.

Podle různých propočtů se však vyplatilo vstoupit do druhého pilíře lidem s průměrnou a vyšší mzdou. Protože oni nejvíc tratí na solidaritě státních důchodů, penze se vypočítávají ve prospěch nízkopříjmových.

Je pravda, že pro lidi s vyšším příjmem byl druhý pilíř atraktivnější. Rozhodnutí o vstupu do něj bylo nicméně postavené na tom, jestli důvěřuji, nebo nedůvěřuji státu. Když státu věřím, že se o mě postará, pak není co řešit. Jenže ono to demograficky nevychází.

Jak to myslíte?

Ze statistik Českého statistického úřadu vychází, že tu žije zhruba 14 procent Čechů starších 65 let. V roce 2050 to podle prognóz má být přes 30 procent lidí. Průběžný důchodový systém z dob německého kancléře Bismarcka byl nastavený na to, že se do důchodu bude odcházet v 70 letech a penze se dožije pouze 10 až 15 procent populace. Nikdo nepočítal, že budeme žít tak dlouho a že se bude rodit stále méně dětí. V době mého narození přišlo na svět dvě stě tisíc dětí ročně, když se mi před dvěma lety narodil syn, bylo to necelých sto tisíc. Státní důchodový systém tak dnes začíná mít známky pyramidové hry – lidí, kteří do něj přispívají, je stále méně, těch, kdo z něj čerpají, je čím dál víc.

Chcete tvrdit, že žádné státní důchody pro příští generace nebudou?

Průběžný systém nemůže jako pyramidová hra zkrachovat, protože pořád budou přispěvatelé, ale prostředků na penzi bude rok od roku méně. Otázka tedy nezní, jestli budu mít penzi, ale co si za ni koupím. Dnes důchodci berou průměrně 45 procent průměrné mzdy, nezávislí ekonomové z think-tanku IDEA akademického institutu CERGE-EI spočítali, že v roce 2050 to bude jen 25 procent.

Podle zmíněných studií CERGE-EI si příští generace za důchod od státu koupí méně než ta současná. Čekáte, že se penzijní reforma letos stane tématem volebních kampaní?

Politici u nás se teď nepředhánějí, aby mluvili o nějaké reformě. Příklad z Polska však ukazuje, že kolem nás ten trend existuje. Penzijní reforma je tam těsně před schválením parlamentem, a pokud projde, tak by se to mohlo odehrát i u nás. Když politici pocítí poptávku od voličů, kteří budou chtít vědět, jak budou jednou vypadat jejich důchody a důchody jejich dětí i vnoučat, tak to začnou brát vážně.

Proč se do toho v Polsku pustili?

Politici pochopili, že demografický vývoj hraje proti nim, a navíc se řídili doporučením Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. V Polsku si netroufli zrušit soukromý penzijní pilíř, aniž by řekli, čím ho nahradí. Chovají se racionálněji, věří, že politické body nasbírají tím, že přinesou řešení důchodového systému.

Česká vláda schválila zastropování důchodového věku na 65 letech a zároveň jeho pravidelnou revizi podle toho, jak se bude posouvat délka dožití. Znamená to, že těch 65 let ve skutečnosti není strop?

Přesně tak, zastropování je populismus. Realita je taková, že průměrná délka života se od roku 1990 prodloužila o osm let a dál se prodlužuje, zároveň se od té doby několikrát zvedal důchodový věk. Stále více lidí se bude dožívat penzijního věku. To však není problém, otázka je, jestli ve vyšším věku seženou práci a budou dostatečně zdraví. Vláda by měla podpořit zaměstnávání lidí nad padesát let namísto alibistického fixování důchodového věku.

Co si myslíte o činnosti vládní odborné komise pro důchodovou reformu?

Dostali od vlády zadání, které se zúžilo na zrušení druhého pilíře. To splnili. Komise se postupně rozrostla na tolik členů, že by vám na jejich svoz nestačil jeden autobus. Dnes to působí tak, že spousta mudrců jen hledá platformu pro prezentaci svých názorů. Je tam tendence řešit všechny soudobé problémy naší společnosti – od zdravotnictví přes školství po důchody. Příští komise musí být údernější, s větším tahem na branku a mít méně členů.

Do zavedení druhého pilíře investovala vaše penzijní společnost několik desítek milionů korun. Budete požadovat po státu náhradu zmařené investice?

Penzijní společnost ne, ale nemohu vyloučit, že se bude soudit někdo z klientů. Několikrát se nás dotazovali, jestli se mohou soudit se státem. Měli uzavřené smlouvy podle platné legislativy, které jim garantovaly nějaké podmínky, a z vůle státu jim byly zrušeny. My nechceme přilévat oleje do ohně, ale vést se státem dialog.

Co chtějí penzijní firmy v tom dialogu prosazovat?

Dva pilíře, tedy průběžný systém a doplňkové spoření na důchod, mohou stačit. Je ale třeba přivést do něj nové peníze a více zapojit mladé lidi. Vidím cestu ve větším zapojení zaměstnavatelů. Inspirací by mohlo být Polsko – od příštího roku ruší druhý pilíř, ale ne bez náhrady – místo něj zavádějí příspěvek zaměstnavatele na soukromé penzijní spoření – dvě procenta povinná, dvě dobrovolná a daňově zvýhodněná. Mladí lidé budou do systému vstupovat automaticky s nástupem do práce.

Proč by měli přispívat právě zaměstnavatelé?

Klienti jsou s vlastními úsporami na hranici možností, stát se svými finančními možnostmi také, tak zbývá příspěvek zaměstnavatele. Jsem přesvědčen, že příští vláda to bude řešit a příspěvek zaměstnavatele jako první dostanou lidé v náročných profesích a postupně se to rozšíří na všechny zaměstnance.

Vaše penzijní společnost má asi stovku zaměstnanců. Jak by se vám jako manažerovi líbilo, kdyby se najednou náklady na mzdy zvedly o dvě procenta?

Zvládli bychom to. Letos se mají mzdy v Česku zvedat asi o tři procenta – ty by mohly být použity na to, aby si lidé vytvářeli finanční polštář do budoucnosti.

Odbory, které nárůst mezd vyjednaly, chtějí vidět zvýšení mezd hned v příští výplatě, po Novém roce. Vy ale mluvíte o penězích, které lidé uvidí až v důchodu.

Dnes upřednostňujeme rychlou krátkodobou spotřebu oproti vytváření rezerv do budoucna. Jiná cesta než si spořit, jakýmkoliv způsobem, není, pokud chceme vést v penzi slušné živobytí. Stát na to mít nebude.

Pokud říkáte, že se nedá spolehnout na stát, mohu se spolehnout, že peníze v penzijním fondu budou, až půjdu do důchodu?

Za celou dobu fungování soukromého penzijního systému v České republice nenastal jediný problém – jediná koruna se neztratila.

Já ale nemluvím o podvodu, ale o nesprávné investici a znehodnocení úspor v penzijních fondech.

Legislativa nám dává velmi přísné mantinely, jak a do čeho můžeme investovat. Nemůže se tedy stát, že by klienti přišli ze dne na den o své penzijní úspory. Lidé si běžně berou hypotéku na 20, 30 let a věří, že ji doplatí – že budou rozumné úrokové sazby, které zaplatí, že bude nízká nezaměstnanost a budou mít práci. Ale současně titíž lidé mívají obavy, že by jejich fondové spoření mohlo zkolabovat. Neuvědomují si, že hypotéky i penze závisí na stejných kapitálových trzích a vývoji stejné ekonomiky. Pro bezpečné zajištění na stáří se doporučuje pravidelně odkládat pět až deset procent svého příjmu, mít fungující rodinu a vlastní bydlení.

Zastropování důchodového věku je populismus a vláda by měla zpátky snížit DPH, myslí si šéf největšího penzijního fondu u nás Marcel Homolka.