To bude BOLET!

Bolest je jedním z největších strašáků v lékařských ordinacích i v životě. Jak se s ní člověk popasuje, závisí na věku i aktuální kondici. Víte, proč někoho víc zničí migréna a jiného trhání zubu? A co nejvíc ovlivňuje naše vnímání bolesti?

Ačkoliv je čekárna u zubaře plná, dva pacienty nelze přehlédnout. Zhruba desetiletý chlapec si vesele povídá s maminkou o tom, jak mu paní doktorka prohlédne zuby a jeden nemocný bude nejspíš muset spravit. Nebojí se, přestože tuší, že to chvilku zabolí. Otec vedle něj se do hovoru nezapojuje, půjde totiž taky do křesla a na rozdíl od svého syna se strachy potí.

„Zub jsem nakonec vrtala jen tomu menšímu, ale bledší byl ten starší,“podotkne s úsměvem zubařka, která je prý na strach u svých pacientů zvyklá. V různé míře ho zažívá většina z nich, přestože je to v mnoha případech zbytečné. Jenže, poručte si, když bolest je i podle průzkumů jeden z největších strašáků v ordinacích lékaře. Více se pacienti bojí jen vyšetření spojených s hrozbou špatné zprávy, jako je například mamograf.

VEČER BOLESTIVĚJŠÍ NEŽ RÁNO

S bolestí se člověk setkává v nejrůznějších situacích v různých etapách života. Je to varovný signál, který upozorňuje, že něco není v pořádku a v těle vypukla nemoc nebo se objevil jiný problém. Prožívání se ovšem liší.

Zatímco jeden pacient bude mít pocit, že jeho bolest je silná a zasluhuje pozornost, druhý si jí stále ještě nebude vší-

mat, byť bude podobně intenzivní. Vnímání bolesti je čistě subjektivní pocit, který ovlivňuje spousta okolností, kam patří mimo jiné věk, předchozí zkušenosti nebo psychická kondice.

„Bolest přichází v určité specifické situaci. Zcela jinak prožívá zranění kotníku sportovec, který cítí povinnost dohrát zápas, než osamělý člověk, kterého tento problém zastihl doma uprostřed noci,“uvádí psychiatrička Laura Janáčková, která se dlouhodobě zabývá problematikou bolesti a napsala o ní knihu Bolest

a její zvládání. V ní zmiňuje ještě jeden konkrétní příklad odlišného přístupu k bolesti. Vezměte si nekomplikovaný vpich do loketní žíly: menší bolest při něm zažije člověk, který vpich demonstruje studentům v rámci výuky, než pacient, jehož při skutečném odběru krve před operací svírá napětí a úzkost.

„Člověk, který neuvažuje o tom, že by snad mohl být nemocný, vnímá totéž píchnutí v břiše zcela jinak než jedinec žijící od rána do večera v obavách z rakoviny,“vysvětluje Laura Janáčková. Záleží také na tom, co má člověk za sebou, jaké zažil bolesti a nakolik se mu vryly do paměti. To je také důvod, proč se porodu tolik bojí ženy, které už jednou na sále byly a nemají dobré vzpomínky.

MUŽSKÁ RÝMIČKA

Když ponoříte ruku do vody, která se zahřívá, v určitém momentu v končetině zaznamenáte první pocit bolesti. A zatímco vás ruka bolí víc a víc a z horké vody ji nakonec vytáhnete a ochladíte, člověk stojící vedle vás si svoji paži nadále máchá a vy nechápete, že se mu neuvaří. Souvisí to s prahem bolesti, který má každý nastavený jinak. Není přitom možné říct, že někdo je bolestínek a jiný hrdina, práh bolesti ovlivňuje mnoho faktorů, mimo jiné prožité životní karamboly.

„Z praxe je známo, že člověk v těžké životní situaci nebo člověk s nadlimitní životní zátěží vnímá bolest intenzivněji,“upozorňuje psychiatrička a doplňuje obecný fakt, že nejlépe snášejí bolest emočně stabilní lidé ve středním věku mezi 30 a 50 lety. A nejlépe ji vydrží ráno, kdy bývá tolerance vůči bolesti obecně větší, odpoledne a večer klesá. Obecně také platí, že lépe se člověk adaptuje na utrpení známé než neznámé. Příkladem může být silná menstruační bolest, která je pro ženu snesitelnější než jiné stejně intenzivní bolení v jiné části břicha.

A ještě jedna informace z vědeckých poznatků: nikdy nebylo prokázáno, že by odolnější byli muži, nebo naopak ženy. Možná vás teď napadne často skloňovaná „rýmička“, při níž muži tak často zápasí o život. Tady může hrát roli i skutečnost, že muži často poslouchají litanie o tom, jak jejich pohlaví těžce snáší nachlazení. Když pak sami onemocní, tyto informace ovlivní jejich podvědomí, takže se stanou obtížnými pacienty a trpí víc, než kdyby jim okolí ve stejné míře podsouvalo, že nachlazení nic není a že potíže snadno překonají.

Těžké pořízení bude také s člověkem, který býval jako dítě zvyklý, že se při nemoci kolem něho točil svět. Postoje k bolesti, tedy jak na ni reagovat a jak ji překonávat, si totiž každý buduje už v dětství, kdy se stanovuje míra tolerance k bolesti. Všechno se odvíjí od výchovy a přístupu k malým pacientům. „Je-li kupříkladu dítě při každém projevu bolesti středem pozornosti a přehnané péče, je velmi pravděpodobné, že se jí bude dožadovat i v dospělosti. Ve své rodině se nápodobou dítě učí také to, jak bolest překonávat,“upozorňuje Laura Janáčková.

PORODNÍ BOLEST, NEBO PRÁCE?

Strach ovlivňuje bolest dvojím způsobem a může ji dokonce vymazat, což se vám možná už stalo. Třeba když vás rozbolel zub nebo koleno, objednali jste se k lékaři a bolavá část těla se

najednou umoudřila. Psychiatr Karel Nešpor to vysvětluje tak, že strach se váže ke konkrétní příčině a připravuje jedince na útěk a boj – v tomto případě se sníží bolest.

To samé však neplatí o úzkosti, která je naopak na škodu, což těhotným ženám před porodem vtloukají do hlavy mnohé porodní asistentky. Kladou jim na srdce, jak důležité je zbavit se psychického napětí a přijmout porodní bolest jako neodmyslitelnou součást narození miminka, protože pak bude snesitelnější. „To, čemu se v češtině říká porodní bolesti, bývá v jiných jazycích označováno jako porodní práce. Toto označení považují porodní asistentky za mnohem přesnější. Pokud kontrakce vnímáme jako práci, víme, že nás posunují dál a dál k narození miminka. Pokud je považujeme hlavně za nepříjemnou bolest, můžeme mít tendenci s ní bojovat nebo se jí vyhnout,“stojí na webu unie porodních asistentek. Tato slova dokládá zahraniční studie, která porovnávala přístup rodiček v USA a v Nizozemsku. Američanky, vychovávané v duchu, že porod je bolestivá záležitost, v převážné většině rodí s pomocí medikamentů, zatímco Holanďanky, vnímající porod jako přirozený fyziologický jev, si o léky většinou neřeknou – porod je bolí méně.

DEPRESE JAKO SIGNÁL

Zatímco v dávných dobách se lékaři bolestí pacientů příliš nezaobírali, neboť podle nich patřila k nemoci a taky neměli mnoho prostředků na její tlumení, moderní medicína je k nemocným milosrdnější a léčbě bolesti věnuje více pozornosti. „První zdravotnické týmy zaměřené na léčení akutní bolesti začaly působit už v roce 1985 v USA a Německu a v posledních deseti letech je to stále aktuální téma,“uvádí kniha Stop bolesti. Bolest popisuje jako signály přenášející se do mozku stimulací nervových zakončení. Jen na pokožce je takových zakončení několik druhů, některé reagují na silnou stimulaci v podobě říznutí nebo popálení, jiné upozorňují na silný stisk nebo nízkou teplotu. Nervová zakončení se vyskytují všude v těle – v cévách, šlachách i vnitřních orgánech. „Bolest má ochrannou funkci, člověk automaticky znehybní bolestivou část těla nebo ji šetří. Proto bývá často vhodnější zmírnit bolest na únosnou míru než ji zcela odstraňovat. Dlouhodobá bolest ovšem vysiluje, může vést k pocitům deprese a bezmoci či k tomu, že se ji člověk snaží mírnit nevhodnými a škodlivými prostředky,“uvádí psychiatr Karel Nešpor.

Když budete bolest ignorovat a nepokusíte se hledat příčinu, nepomůžete si. „Jestliže člověk dlouhodobě potlačuje příznaky pomocí léků, nemoc na čas poleví, pak se ale objeví s větší intenzitou nebo jiným způsobem. Pokud by lidé hned v první fázi tělesným signálům naslouchali, identifikovali chybu, změnili chování, mohli by se uzdravit sami, bez léků i bez lékařů,“upozorňuje lékař Jan Hnízdil, který se dlouhodobě věnuje komplexní, psychosomatické medicíně. Říká, že každá nemoc je psychosomatická a konkrétní bolesti nám často napovídají, co se v našem těle odehrává. Jenže jim musíme naslouchat. „Bolesti břicha jsou jen jedním z mnoha projevů somatizace neboli ztělesňování složité neřešené životní situace. Člověk má nějaké životní starosti a to, co nedokáže vyřešit vědomě, začne časem tělo „řešit“na nevědomé úrovni za něj, tedy nemocí. Typický způsob je bolest hlavy (má toho plnou hlavu), bolest zad (naložil si víc, než unese), deprese (žije pod tlakem), bolest břicha (nemůže něco nebo někoho strávit)… Co nedokáže moderní medicína odhalit pomocí špičkové diagnostické techniky, výstižně popisují stará lidová přísloví,“říká doktor Hnízdil.

LÉČBA HUMOREM

Když vás jednou za čas rozbolí hlava, spolknete prášek a máte pokoj. Horší je to s chronickou bolestí, která člověka svírá dlouhodobě, vyvolává úzkosti, nespavost a deprese. Na tu je třeba nasadit cílenou léčbu. Možností je spousta od léků přes elektroléčbu, masáže až po hypnózu nebo relaxační techniky. Anebo smích, což je oblíbená „léčba“psychiatra Nešpora.

„Emoce jako radost se projevují navenek. Platí to ale i naopak a projev emoce, v našem případě smích, může rozveselit člověka, kterému se původně smát vůbec nechtělo. Smích prokazatelně zvyšuje odolnost proti bolesti u zdravých dobrovolníků i nemocných,“upozorňuje Karel Nešpor. Pozor však na intenzitu, třeba po operaci kýly nebo žlučníku by vás smích zase rychle přešel.■