Vítězné tažení Theresy Mayové
Britská premiérka posouvá zemi k brexitu, který si lidé odhlasovali v referendu. Proti však stojí Sněmovna lordů, která se snaží rafinovaně sabotovat její úsilí. Zatím neúspěšně.
Ať se nám to líbí, nebo ne, lid promluvil a brexit znamená brexit, opakovala několikrát britská premiérka Theresa Mayová. Její vláda poté navrhla Unii vytvoření společného svobodného trhu, dobře však ví, že jí ohrožení unijní politici nevyjdou vstříc, a proto hledá spojence hlavně ve Skandinávii. I Východoevropanům však nabízí kompenzaci za snížené dotace a hodlá přispět k jejich obraně. Nejdříve však musí porazit nesmiřitelnou opozici doma. Zatím se jí daří znamenitě, neboť pochopila, že k vítězství vede jediné: optimistická víra v budoucnost a pozitivní pragmatický přístup.
Premiérka ani nemusela hlásat: Učiňme Británii velkou. Stačilo, že v lednovém projevu nastínila vizi svobodné, globální Británie, jež obchoduje s celým světem bez vnějších cel a tarifů celní unie. Odrazila i argumentaci kritiků xenofobie. Odchod totiž není obranou před cizinci, nýbrž hrdou volbou multietnického britského národa, jenž si svobodně vybírá přistěhovalce dle potřeby a nehodlá už déle kvůli Unii diskriminovat své příbuzné, anglicky mluvící národy. Vláda dokonce vyhrála minulý týden doplňovací volby v dělnickém severoanglickém obvodu Copeland, který reprezentovali labourističtí poslanci od roku 1935.
Nesmiřitelní se ovšem nevzdali. Do boje vyrazil bývalý trojnásobný labouristický premiér Tony Blair i jeho předchůdce, konzervativec John Major, jenž tvrdil, že nevíme, „co voličům vadilo, do jejich hlav (zřejmě dutých) nikdo nevidí, a proto nelze rozhodnutí plebiscitu brát vážně“. Prohlásil také, že hlasující nebyli plně informováni, nevěděli, co brexit obnáší, a proto by měli mít právo na druhé referendum. Vyzval dokonce „pozůstalé“, tedy stoupence EU, aby povstali.
Neplatí snad taková výtka pro každé volby? Cožpak známe budoucnost? „Vždy volíme zajíce v pytli,“napsal Simon Jenkins, patriarcha komentátorů levicového Guardianu. Rozhodnutí lidu není méněcennější než kolektivní rozhodnutí politické třídy. Nikdo nemá patent na pravdu. Jde jen o to, zda jsou volby férové. Zda měly obě strany víceméně stejnou možnost veřejně argumentovat, dostatek času a vyrovnané finance na propagaci (demagogii). Málokdo v Anglii pochybuje, že šest týdnů na volební kampaň bohatě stačilo a že se i rozhlasová stanice BBC snažila své zaujetí potlačit a být spravedlivá vůči oběma stranám. A pokud jde o lhaní, každá ze stran vyčítá té druhé, že lhala víc, takže si nemají co vyčítat.
Blairova výzva ke vzpouře však nemířila na nešťastné voliče, kteří dle nepsané ústavy druhou možnost hlasovat o stejné záležitosti nemají, a rozhodli tudíž závazně, nýbrž na lordy před hlasováním o oficiálním oznámení odchodu z EU a zahájením dvouletého vyjednávání s Komisí. Je známo, že téměř celá Horní sněmovna, debatní klub politických vysloužilců jmenovaný vládami
Snad si neurození ve Sněmovně lordů uchovali aristokratického ducha, jenž chybí politikům Unie.
(z osmi set členů jen sto má urozený původ), byla rozhodnutím plebiscitu naprosto vyděšena.
Je to pochopitelné, protože reprezentuje kariérní politiky a Británie strávila v Unii čtyřicet tři let. Téměř všichni její členové byli součástí unionistické politiky a po nějakou dobu i bruselské nomenklatury. Odpadlíky, jako je exministr financí Nigel Lawson či bývalí vůdci toryů Michael Howard nebo Ian Duncan Smith, aby zde pohledal.
Dolní sněmovna až na odcizené skotské nacionalisty, zaťatou stranu liberální a rebelanty, pokorně uznala lidový verdikt (494:122), ačkoli se k odchodu z Unie původně hlásila jen třetina poslanců.
Sněmovna lordů se proto po dvoudenním jednání rozhodla brexit přímo neodmítnout, ale navrhnout své parlamentní komisi, aby připravila k hlasování dva pozměňovací návrhy. První by měl garantovat trvalý pobyt 3,3 milionu občanů unijních států v Británii a druhý umožnit parlamentu slíbené hlasování o vyjednaných obchodních podmínkách, a to ještě před jejich přijetím vládou. Jak už to u „přílepků” bývá, jde o nápady, které mají ztížit či zneplatnit jednoznačné politické rozhodnutí. Premiérka Mayová už několikrát ujistila občany EU v Británii, že jí záleží na tom, aby zůstali, a vyzvala, bezvýsledně, bruselskou Komisi, aby ještě před vyjednáváním garantovala trvalý pobyt zhruba půldruhého milionu Britů v Evropě.
Obě tyto podmínky Dolní sněmovna zamítla. První by vládě ztížila vyjednávací pozici, pokud by Unie vyhrožovala vyhoštěním Britů z kontinentu. A druhá je absurdní. Jde jen o rafinovaný pokus o veto, byť by odmítnutí vyjednaných podmínek přinutilo vládu dál nevyjednávat a odejít z Unie bez dohody.
I nevolení lordi se však obávají otevřeně hlasovat proti vůli lidu a přetvařují se, že mu naopak poskytují záruky. Ping-pong mezi sněmovnami znamená jen odklad. Ústavní krize by však ohrozila existenci druhé komory. Snad si ale neurození páni zachovali aristokratického ducha, jenž tolik chybí politikům Unie.
Ti žádnou kritiku své politiky nesnesou. Postoj k integraci nezmění a ženou spory do krajnosti. I naši politici by se od Angličanů mohli učit fair play, demokracii i politické pokoře a nepovažovat lid za tupce. Nevzdělaný člověk nemusí být hloupý, nerozumí jen tomu, co vyžaduje velkou odbornost nebo technické znalosti. A ty jsou odpovědí na provozní otázku jak, nikoli na zásadní co. Jde-li o záležitosti existenční, jsme si všichni rovni, víme kupříkladu, že děti mají poslouchat rodiče a státu do toho nic není, nebo že EU už dávno neplní svou funkci, neboť se stará o věci, jež nemají se společným trhem nic společného.