O chlapečkovi, který nechtěl jít sám na kolu
Ú norové dopoledne na Šumavě, slunce září na azurově modrém nebi. Sníh na sjezdovce je ještě z noci lehce přimrzlý, na vleku čekací doba pod minutu. Sjedete z kopce a hned vás lanovka táhne nahoru. Ideální stav pro jarní prázdniny na horách. „Mami, říkala jsi, že až to sjedeme, tak půjdeme na kolu,“povídá klučina na lyžích, asi tak osmiletý. „Tak si ji běž koupit,“odvětí matka a dává synkovi několik mincí. „Ale já tam do pr .... nechci jít sám,“zahuláká kluk na půlku sjezdovky. Zpozorním, čekám, co se bude dít. Dá mu pohlavek? Nebo mu alespoň řádně vyčiní? Matka nehne brvou: „Tak počkej, až přijedou ostatní, půjdeme všichni.“Spadne mi čelist a jdu si raději zajezdit, dokud je sníh tak akorát. Na tyči vleku od firmy Tatrapoma pak přemýšlím o tom chlapečkovi, který nechtěl jít sám na kolu. Kde se to v něm vzalo? Obyčejný kluk si užívá lyžování o jarních prázdninách a jen tak mimochodem vybalí na mámu takové slovo.
Používání vulgárních výrazů funguje jako ventil uvolňující emoční napětí a podle vědců je díky tomu prevencí násilného chování. Zároveň ovšem slouží vulgarismy jako projev nadřazenosti, dominance či jako prostředek k provokaci. Hodně je to vidět v případě politiků, zkrátka proto, že se o tom píše, lidi to vidí v televizi, slyší z rádia. Příkladů se za poslední léta najde dost. Třeba když ve Sněmovně přistihla televizní kamera tehdejšího premiéra Mirka Topolánka, jak se ptá kolegů poslanců: „Co tady zase vymýšlíte za píčo .... ?“Kdyby použil místo vulgarismu třeba slovo nesmysl nebo ptákovina, nebylo by to zřejmě ono. Takhle dal důrazně najevo, kdo je tady pán, kdo je tady premiér. Další proslulí muži české politiky, David Rath a Miroslav Kalousek, si ve výrocích za hranicí vulgarity svého času přímo libovali, zejména při vzájemném napadání. Osobní urážky sloužily k vyprovokování protivníka. Když Kalousek označil Ratha při jeho projevu ve Sněmovně za blbce a troubu, Rath kontroval tím, že Kalousek není střízlivý. Akce vyvolala reakci.
Milovník leckdy i drsných bonmotů Miloš Zeman dosáhl z volených zástupců zřejmě na nejvyšší dílek stupnice vulgarity ve veřejném prostoru, když na podzim 2014 v pořadu Hovory z Lán svérázně přeložil první část názvu ruské skupiny Pussy Riot. Prezident se zeptal moderátora, jestli ví, co to znamená „pussy“(vyslovil to pasy, ale o to tady nejde) a obratem si odpověděl: „Kun...“Do fronty vulgárních zákonodárců se nedávno zařadil i premiér Bohuslav Sobotka. Někdo mu zjevně poradil, že by měl opustit ulitu své nevýraznosti, a tak se předseda socialistů odvázal a na Facebooku napsal, že Andrej Babiš nákupem korunových dluhopisů „důkladně ojebal stát“. Znamená to, že je náhle větší chlap?
Nejde o to, že by vulgární vystupování zákonodárců mohlo přímo ovlivnit slovník dětí. Devadesát devět dětí ze sta nemá o existenci nějakých politiků a jejich projevování ani potuchy. Jenomže politici stanovují normy nejen zákonné, ale i společenské. Jimi nastavená laťka sprostoty pak v části populace vyvolá logickou reakci: když takhle mluví předseda vlády, prezident, proč bych tak neměl mluvit já, potažmo moje dítě?
Každý někdy vyslovil sprosté slovo, nebo si je alespoň pomyslel. Nadáváme na šéfy, učitele, konkurenty v lásce, soky na silnici. Musíme se krotit, abychom nebyli sprostí před dětmi. A když nám to ulítne, nemůžeme se divit drahým polovičkám, že dostaneme po právu vynadáno. Ale ať se budeme krotit sebevíc, vulgarity si k našim dětem cestičku najdou. Protože existuje YouTube. Sakra.