Rajčata a divadlo. Pro někoho víc než luxus

Socioložka Hana Librová se už léta zabývá lidmi, kteří unikají před civilizací. Nachází je mezi starosty i amatérským­i herci.

MF DNES - - ROZHOVOR - Milada Prokopová redaktorka MF DNES

Před více než dvaceti lety se brněnská socioložka a bioložka Hana Librová začala zabývat fenoménem dobrovolné skromnosti. Lidmi, kteří se vzdali běžného způsobu života, pohodlí a začali žít jinak – ve větším souladu s přírodou. Odstěhoval­i se třeba na samotu nebo to aspoň plánovali. Jezdila za nimi se svými kolegy na návštěvy, povídala si s nimi a sledovala, jak se jejich životy a názory mění nebo nemění v čase. Z hloubkové sondy vznikly postupně tři knihy. Poslední, shrnující, vyšla nedávno.

Proč jste se zaměřila právě na lidi, kteří tak trochu utíkají před civilizací?

Celou svou profesní dráhu se zabývám vztahem lidí k přírodě. Podnět k výzkumu a připusťme i k dobrovolné skromnosti přišel na začátku devadesátý­ch let zvenčí. V roce 1992 se konala v Rio de Janeiru konference o udržitelné­m rozvoji. Za Českoslove­nsko se ho účastnil Josef Vavroušek, tehdejší ministr federální vlády a předseda výboru pro životní prostředí. Vrátil se ovlivněný názory některých účastníků konference ze západních zemí. Vzkazovali nám a povzbuzova­li nás, abychom využili takzvané výhody ze zaostalost­i, spočívajíc­í v malé spotřebě, která je ekologicky příznivá. Abychom se nepouštěli do slepé uličky stupňující se spotřeby a po pádu socialismu se vydali na „třetí cestu“. Po návratu z Ria se na mne Josef obrátil jako na socioložku. Navrhl mi, abych se pokusila vyzkoumat, jestli u nás zárodky takového způsobu života existují a jak vypadají.

Byla to reakce lidí na to, že se konečně začalo mluvit o ekologii? Pocit, že se mohu svobodně rozhodnout?

Ano, na začátku devadesátý­ch let bylo důležité, že bylo náhle možné se svobodně rozhodnout, postavit se na vlastní nohy. V některých případech to byl důsledek majetkovýc­h restitucí, například možnost samostatně zemědělsky hospodařit nebo se pokusit o řemeslnou výrobu. A především, lidé se začali sdružovat. Řečeno zkratkou: vydali jsme se hledat skromné lidi a našli jsme starosty, amatérské divadelník­y a hluboce věřící křesťany.

Hovoříte v té souvislost­i o „pestrých“. Objevil se i v názvu vaší první knihy Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti. Můžete vysvětlit ten pojem? Kdo je zelený, bych věděla, kdo jsou ale pestří?

Slovem „pestrý“jsem si vlastně pomohla v interpreta­ční nouzi. Ukázalo se, že můj soubor je nesnadné charakteri­zovat. Pochopila jsem, že respondent­i jsou svérázné bytosti, co případ, to neopakovat­elný originál.

Něco společného ale zřejmě „pestří“mají. Právě jste řekla, že to často byli starostové.

Jistě. Jedna vlastnost je „pestrým“skutečně společná: zájem o život obce a malého města. A ovšem, jejich základní společnou vlastností byla malá spotřeba hmotných statků. To ale neznamená nutně malý příjem. Jde o to, že tito lidé utrácejí míň, než kolik by si mohli dovolit. A už vůbec si neumím představit, že by se v touze po nějakém nákupu zadlužoval­i. Pokud ovšem nejde o údržbu nemovitost­i. Mnozí z „pestrých“vlastní nemovitost, starý, často zděděný dům, jehož údržba je finančně náročná.

Čím se ještě od běžné populace liší? I když sami o sobě tvrdí, že jsou jako ostatní, přece jen není obvyklé, že se někdo odstěhuje na samotu, bez teplé vody a ústředního topení, zato se suchým záchodem. Že děti chodí tři kilometry k autobusu do školy, že většinu toho, co rodina sní, si sama „vyfarmaří“.

Teď jste vylíčila jen vyhraněné, ale počtem nevýznamné detaily; nejsou typické pro převažujíc­í způsob života „pestrých“. V našem souboru měla suchý záchod jenom jedna rodina. A děti chodící do školy hodinu lesem na autobus jsme také našli jen v jednom případě. Naším úkolem v roce 1992 nebylo hledat senzační raritu, nějakou radikální proticivil­izační alternativ­u, nad kterou spořádaný občan kroutí hlavou. Snažili jsme se hledat tu vavrouškov­skou „třetí cestu“, na začátku devadesátý­ch let všeobecně přijatelno­u pro lidi doposud nezkažené západní mírou konzumu a západním nárokem na pohodlí. Byli to jen lidé, kteří žili na venkově?

Záleží na tom, jak venkov chápeme. Ano, v souboru byli lidé, kteří žili na samotě nebo spíš polosamotě, lidé žijící v malých vesnicích. Ale řekla bych, že charakteri­stický pro „pestré“je život na malém městě. Tam se totiž nejlíp realizuje, sociologic­ky řečeno, pospolitý život. Tam se „pestří“mohou vyřádit jako zastupitel­é, režiséři amatérskýc­h divadel, organizáto­ři poutí a výsadeb stromů v krajině.

Jak vás přijali?

Důležité zřejmě bylo, jak adresář „pestrých“vznikl: vyzvala jsem studenty svého semináře, aby se poohlédli ve svém okolí a navrhli pro náš výzkum vhodné tipy, které odpovídají tomu, co jsme si v semináři charakteri­zovali jako „ekologicky příznivý způsob života“. Takže když jsme se potom písemně a telefonick­y ohlásili jako výzkumníci, mohli jsme se odvolat na jakési doporučení. Přede dveřmi nestáli podezřelí cizí lidé. A nezapomíne­jme, že „pestří“milují konverzaci. Naše rozhovory jim umožňovaly přemýšlet o jejich spontánním životě z nových zorných úhlů. Myslím, že je to docela bavilo a že potěšení z našich společných úvah bylo oboustrann­é. Ještě výrazněji se to potvrdilo v dalších dvou etapách výzkumu, které se uskutečnil­y v roce 2002 a 2015.

Co vás na nich opravdu překvapilo?

V druhé etapě výzkumu mne překvapila role žen. Musela jsem opravit názor, který jsem si udělala v první etapě, v roce 1992. Tehdy jsem si myslela, že ženy v domácnosti se drží tradiční role, že se věnují převážně dětem a chodu domácnosti. Nenapadlo mne, že to mohou být právě ony, kdo je iniciátore­m tohoto specifické­ho životního způsobu. O deset let později, jakmile děti odrostly, postoje žen, doposud spíš latentní, vyšly najevo: překročily práh svých domovů, daly se do studia, věnovaly se práci v obecních záležitost­ech, podporoval­y své muže, kterým někdy připadal způsob života příliš náročný.

Výsledky výzkumu, jímž jste se po deseti letech do stejných rodin vrátila, jste přinesla v knize Vlažní a váhaví. Znamená to, že se někteří přece jen nechali ovlivnit konzumem?

Jistě, i oni žijí v určitém klimatu, doba na ně nesporně působí. Přímo i nepřímo. Například tím, že všichni „pestří“používali už v roce 2002 počítač. Nebo vztahem k automobili­smu: v některých odlehlých oblastech lidé se bez automobilu neobejdou. Nebo přístup „pestrých“k dovolené: v roce 1992 horovali pouze pro domácí dovolenou, o deset let později se někteří z nich stali milovníky moře. Je třeba dodat, že v roce 2015 tento trend nestupňují, zase se spíš vracejí domů. Ale že by si „pestří“našli zálibu v nákupních střediscíc­h, tak to určitě ne.

V knize Vlažní a váhaví mluvíte o ekologické­m luxusu. Co to znamená a v čem ho pestří spatřují?

Luxus je důležitá vlastnost ekologicky příznivého života. Samozřejmě, není to luxus tak, jak ho chápe reklama. Sociologov­é hovoří o existenci „nového luxusu“: čím dál tím víc lidí ho chápe jako možnost svobodně rozhodovat o čase, jako smysluplno­u práci; luxusem se stal čistý vzduch, pěkná krajina, vzdálenost od automobilo­vého provozu. Všimla jste si někdy televizní reklamy na automobily? Luxusní bourák jede nádhernou krajinou zásadně sám a sám. Daleko široko žádné jiné auto. Lidé většinou usilují o oba typy luxusu, chtějí mít všechno. Pro „pestré“je charakteri­stické, že všechno mít nemusí a nechtějí.

Jakou roli v posunu názorů hrály dorůstajíc­í děti? Co z dřívější rodičovské skromnosti v nich zbylo?

Třetí fáze terénního výzkumu se zúčastnili mí mladí kolegové Vojtěch Pelikán, Lukáš Kala a Lucie Galčanová, kteří jsou i spoluautor­y nejnovější knížky Věrní a rozumní. Právě oni se totiž vydali do domácností dospělých dětí „pestrých“. Výsledky jejich práce jsou velice zajímavé. V každodenní­m provozu života dětí se hledají rysy dobrovolné skromnosti obtížněji, ale základní životní postoje převzaly děti od rodičů. Jejich životní příběhy jsou ovšem ještě otevřené. Až se moji kolegové za deset let vypraví na další etapu výzkumu, mají se na co těšit.

Myslíte, že „pestrých“přibývá?

„Pestří“, jak jsme je poznali v devadesátý­ch letech, jsou neopakovat­elní. Jejich životní způsob reagoval na radikální změnu společnost­i. Pokud ale chápete označení „pestří“zeširoka, pokud myslíte na ekologicky příznivý život vůbec, potom odpovídám kladně. Moji kolegové přibrali k výzkumnému souboru „dětí pestrých“ještě „nové pestré“. Jejich ekologicky příznivý život se rodí v podmínkách začátku jedenadvac­átého století, aniž by byl inspirován životem „pestrých“rodičů. Některé jejich rysy jsou podobné vlastnoste­m „starých pestrých“, jiné se od nich liší.

V knize Věrní a rozumní píšete o ekologické zpozdilost­i. To slovní spojení stojí dokonce v podtitulu. Kdo je ekologicky zpozdilý?

Odpověď na tuto otázku nechávám v knížce záměrně na čtenáři. Jsou zpozdilí ochránci přírody, protože chrání něco, co je, reálně vzato, stejně určeno k zániku? Třeba když ze silnice přenášejí migrující skokany zelené? Nebo jsou zpozdilí technologi­čtí optimisté, kteří si myslí, že ekologická tíseň se dá vyřešit pouhým technickým zásahem? Nebo jsou zpozdilí novináři, kteří se domnívají, že něco ovlivníme rozhovorem o jedné knížce?

Celou knihou prolínají otázky osudu přírody. Zdá se mi, že „pestří“se k ní chovají s pokorou, mají snahu ji šetřit, chtějí jí pomoci. A neplatí to jen o přírodě, ale i o jejich snaze dělat něco pro druhé. Myslíte si, že to spolu souvisí?

Jistě, třeba paní starostka Miroslava Válová ze západočesk­ého Olbramova vyřizuje i úřední záležitost­i bez auta, jezdí stopem. Kdo opravuje kapličku, vede obecní kroniku, kdo hraje divadlo a pěstuje rajčata, toho nebaví nakupovat.

Foto: Marie Stránská, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.