Milý příteli, vážený pane, pojďte si hrát

Klient jedné tuzemské banky přijde k bankomatu, zasune kartu, namačká PIN, čeká. Stroj to zpracovává. A aby se zákazník nenudil, běhá po obrazovce dokolečka legrační jezevčík.

A jak tak klient, muž středního věku, toho pejska sleduje, napadne ho – to si v té bance myslí, že jsou mi tři roky?

Náš svět čím dál víc dětinští. A na máločem je to vidět lépe než na bankách.

To přece vždy bývaly instituce, které si zakládaly na solidnosti a vážnosti. A není to tak dávno! I lidové bankovní ústavy jako spořitelna nebo pojišťovna dávaly najevo především to, jak jsou seriózní. Interiéry poboček vybavené nábytkem z tmavého dřeva, osvětlení přiměřené. Úředníci odměření. Grafické provedení firemních emblémů uměřené. A dnes? Služby banky vám v televizi nabízí podivný chlápek s kozou, který předvádí různé vtípky, jako třeba ten, že si nasadí brýle obráceně. Schválně se přeříkává, aby to bylo ještě více legrační. Anebo dva komici, kteří do omrzení sehrávají scénky na téma zlý bankéř – hodný bankéř. Ten zlý je vždycky nějakým povedeným způsobem potrestán, jak to má ve správné grotesce být. Například na něj spadne něco obrovského a těžkého.

Pobočky často vypadají jako dětský koutek. Včetně toho, že v rozích stojí panďuláci z kartonu v životní velikosti. Chybí už jen bazének naplněný plastovými míčky a klaun, který na počkání ukroutí nafouknuté gumové zvířátko.

Banky nejspíš dobře vědí, co dělají a na koho se obracejí. Málokdo dnes chce být vážný, solidní a seriózní. Muži středního věku, kteří by před pár desetiletími chodili v klobouku a rozšafně pokuřovali viržinka, pobíhají dnes po parcích jako malí haranti, případně skotačí na takzvaných horolezeckých stěnách, což jsou vlastně jenom takové vylepšené prolézačky. Dříve by se oslovovali „vážený pane“či „milý příteli“. Dnes se zdraví „čauky“.

Zrovna tak je nápadné, jak často se lidé, kteří si řekněme vymknou kotník, obracejí na ostatní, aby je litovali.

Autor Výstřelu ví, o čem mluví – s jedním takovým člověkem sdílí domácnost. Každou chvíli přijde a vykládá o tom, kam se zase uhodil.

„Vzmuž se! Na tvoje bolístky není nikdo zvědavý!“měl by mu asi správně říct autor Výstřelu. Místo toho mu to pofouká a dá mu pusu. Je mu totiž rok a půl. Jenže téhož utěšování se dnes veřejně dožadují dospělí, dokonce nikoli mladí muži i ženy. A vystavují fotky svých zranění na internetu.

Kdoví – třeba by je rozveselil ten infantilní pejsek z obrazovky bankomatu. Anebo jim dejme omalovánky pro dospělé – v posledních letech je to velký hit.

Vyspělá část světa začíná být jedno velké hřiště. I z toho plynou rozpaky, které jsou cítit ve vzduchu. Není totiž jasné, jestli se bude hrát na babu, na schovku, nebo na krvavý koleno. A jaká budou vlastně pravidla.

Mnoho lidí je z toho trochu bezradných a neví, co dál.

Ale znáte děti. Ono už je něco napadne.

Muži, kteří by dříve chodili v klobouku a pokuřovali viržinka, pobíhají jako malí haranti.