Petr Jarchovský

Je nemožné jmenovat jediný film. Snazší bude jmenovat takový, který člověka formoval. Logicky zamířím do dětství. Takovým filmem pro mě bylo Sedm statečných režiséra Johna Sturgese. Viděl jsem to jako kluk v dejvickém kině Kyjev a přesně si pamatuju téměř fyzický zážitek OPRAVDOVOSTI. Do té doby měl člověk představu o Divokém západě z četby mayovek a filmového Vinnetoua. Obraz, který se tady objevil, byl proti tomu tak reálný, opravdový. Klobouky pistolníků byly vyrudlé sluncem a zaprášené, džíny modré, koně i chlapi zpocení, kolty se jinak leskly. Fyziognomie hrdinů byla tak samozřejmá, gesta a promluvy úsporné a výmluvné, nepatetické, realistické a přesné. Nemohlo být sporu, že jedině tohle jsou SKUTEČNÍ muži z Divokého západu. Dodnes to funguje, tahle magie, kouzlo přijetí a ztotožnění se s hrdiny, který každý jeden vytváří archetyp westernového hrdiny. A nesmíme zapomenout ani na dokonalého padoucha Calveru, který vedle padoušství má zatraceně dobrý důvod k páchání zla – má na starosti spoustu hladových krků svých zbídačených banditů. Je dokonale, protože uvěřitelně lidsky podlý! Takový film, viděný v pravý čas, dokáže kluka nasměrovat v důležitém období, před vpádem ženského elementu do klukovské krajiny. Pamatuju se, jak jsem tehdy nechápal toho mladíčka hraného Horstem Bucholzem, že zůstává s mladou Mexičankou loupat kukuřici a neodjíždí vstříc dobrodružstvím, po kterých přece tak toužil. Podivín. Jako my všichni, kdo nakonec skončili u loupání kukuřice a něco v nás stále touží následovat Chrise s Vinem za obzor.