Výpad proti antisemitismu

Vláda chce mezi významné dny zařadit datum největší hromadné vraždy československých občanů ve druhé světové válce. Postavila se tím proti antisemitismu, který se opět ve světě zmáhá.

Vláda na svém posledním únorovém zasedání schválila zařazení dvou nových významných dnů připomínajících tragickou epizodu československých dějin druhé světové války do občanského kalendáře. V případě, že návrh projde parlamentem, bude 9. březen připomínán jako Den památky obětí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince a 18. červen jako den hrdinů druhého odboje.

V kalendáři se tak rozšíří okruh „mučednických připomínek“české a československé historie. K Janu Husovi, obětem lidického masakru, Miladě Horákové a Janu Palachovi se připojí dvě události, které do panteonu občanského náboženství bezesporu patří. 18. června 1942 sedm parašutistů podlehlo v pražském kostele svatých Cyrila a Metoděje stonásobné přesile příslušníků SS a gestapa. Sedmihodinový hrdinský boj vojáků Samostatné československé brigády je událost dobře známá jako konec příběhu likvidace prominentního nacistického pohlavára a jednoho z hlavních strůjců nacistické genocidy Reinharda Heydricha.

Oproti tomu noc z 8. na 9. března 1944, kdy nacisté spáchali největší hromadnou vraždu československých občanů v průběhu druhé světové války, na výraznější „zápis“do povědomí veřejnosti teprve čeká. Zařazení mezi oficiální významné dny může z praktických i symbolických důvodů tomuto procesu zásadně napomoci.

Co se „oné noci“stalo? Takzvaný terezínský rodinný tábor byl ve vyhlazovacím komplexu Osvětim-Březinka zřízen v září 1943 pro vězně deportované z terezínského ghetta. V prosinci 1943 v něm věznili až 10 tisíc Židů převážně z Československa, ale i Nizozemska, Rakouska a Německa.

Terezínský rodinný tábor se částečně vymykal „standardním postupům“osvětimské vyhlazovací mašinérie, která spočívala buď v okamžitém usmrcení v plynových komorách, nebo v dočasném uvěznění v katastrofálních podmínkách. Vězni tzv. rodinného tábora si po příjezdu do Březinky například směli ponechat zavazadla, neostřihali jim vlasy a členové rodin od sebe nebyli násilně odděleni.

Ušetřeni byli též vstupní selekce, během níž lékaři SS „diagnostikovali“, kteří vězni budou určeni k dočasné otrocké práci a kteří pro svůj špatný zdravotní stav budou bezprostředně zavražděni. Pravděpodobným důvodem, proč se režim rodinného tábora částečně lišil od běžné praxe, byl záměr nacistů využít ho pro propagandistické účely – obdobně jako Němci skandálně zneužili vězně terezínského ghetta ke zcela vykonstruovanému filmovému vykreslení „humánních“podmínek života ve městě, které podle německé propagandy „Vůdce daroval Židům“.

Je ironií dějin, že tyto filmové materiály dodnes používají popírači holokaustu jako důkazy o neexistenci konečného řešení židovské

Uznání Dne památky obětí vyhlazení terezínského rodinného tábora je odvážným krokem.

otázky. Ať již byl záměr nacistů s rodinným táborem jakýkoli, jeho vězně potkal stejný osud jako ty v jiných částech osvětimského vyhlazovacího komplexu.

První část mužů, žen a dětí, kteří dosud nezemřeli v důsledku nemocí a vyčerpání, byla na přímý příkaz Adolfa Eichmanna zlikvidována v noci z 8. na 9. března – šest měsíců po deportaci z terezínského ghetta. 7. března bylo 3 791 vězňů (podle některých zdrojů 3 792) přesunuto do karanténního bloku pod záminkou deportace do jiného pracovního tábora. Následující noc byli všichni vězni – převážně českoslovenští občané – usmrceni cyklonem B v plynových komorách.

Podle svědectví členů zvláštního komanda vězňů, kteří za nacisty odváděli při vraždění „černou práci“, v sobě českoslovenští Židé našli vnitřní odvahu alespoň k verbálnímu odporu. Člen zvláštního komanda Filip Müller například vypověděl: „Najednou kdosi pozvedl hlas ke zpěvu, jenž byl stále silnější, až se nakonec slil v mohutný chór. Lidé začali zpívat československou národní hymnu. Potom zazněla židovská píseň ,Hatikva‘. Ani během zpěvu esesáci nepřestávali lidi hrubě a brutálně bít. Jedinou útěchu na kraji propasti představovala pro ty lidi společná smrt, kterou jim jaksi dovolili. Československou národní hymnou se rozloučili s krátkou, ale skvělou minulostí, která jim umožnila po 20 let žít jako uznávaná a plnoprávná menšina v demokratickém státě.“

Vražda československých Židů v březnu 1944 má kromě svého hlubokého symbolického významu i jeden mezinárodní rozměr: jednalo se s největší pravděpodobností o vůbec největší hromadnou vraždu v táborovém komplexu Osvětim-Březinka v průběhu celé jeho existence.

Bezmála čtyři tisíce obětí nacistické genocidy tak připomíná nejen symbolický konec meziválečné československé demokracie. Zařazením mezi významné dny vláda vyjádřila ještě jeden postoj, a sice důrazné odmítnutí antisemitismu jako nástroje politického myšlení i praxe.

Nacistická rasová politika a její vyvrcholení v podobě kolektivního genocidního násilí do značné míry čerpaly svou inspiraci z historické formy nenávisti vůči Židům, která v myšlení lidí přežívá od pozdní antiky přes křesťanský středověk až po období nacionalismu 19. a 20. století.

V současnosti, kdy se antisemitismus opět stal legitimním a široce akceptovaným politickým postojem v některých evropských a zejména muslimských zemích, je uznání Dne památky obětí vyhlazení terezínského rodinného tábora odvážným a překvapivým krokem.