České soudy jsou v Evropě druhé nejrychlejší
Vrchní soud v kauze Rath rozhodl jinak, než je v obdobných případech běžné, říká bývalá předsedkyně Krajského soudu v Praze Ivana Švehlová.
Stím, co lidé dříve řešili pomocí zdravého rozumu a autorit, dnes chodí rovnou k soudu. Přibývá případů, kdy soudce osočují, pokud nerozhodne v jejich prospěch. „Souvisí to s tím, že lidé jsou dnes vůči sobě podezíraví. Prohrají-li spor nebo jsou odsouzeni, nehledají pro to důvody v sobě, ale ve všech okolo sebe,“říká soudkyně Ivana Švehlová, donedávna šéfka Krajského soudu v Praze, který rozhodoval i korupční kauzu Davida Ratha. Vrchní soud však zamítl odposlechy jako důkaz a proces s Rathem začíná znovu.
Překvapilo vás, s jakými argumenty odvolací soud vrátil „případ Rath“zpět na krajský soud?
Nejsem trestní soudce a věc není dosud pravomocně skončená, proto se k ní nechci podrobně vyjadřovat. Přesto musím přiznat, že rozhodnutí vrchního soudu mě velmi překvapilo. Senát vrchního soudu rozhodl v rozporu se svou dosavadní rozhodovací praxí.
Co tím přesně myslíte?
Odposlechy jako přípustný důkaz vrchní soud běžně bral. Teď ale řekl, že rozhodnutí je málo odůvodněné, tedy nezákonné. Je s podivem, že když běžně rozhodoval nějakým způsobem, že v této věci rozhodl jinak.
Jaká byla atmosféra u vás na soudě, když se Rathův případ vrátil?
Velké rozčarování, pocit frustrace. A takto jsme to nevnímali jen my na krajském soudu.
V soutěži Právník roku jste získala zvláštní cenu za přínos české justici a zároveň jste velkou část profesního života strávila jako soudní manažerka, takže můžete srovnávat. Jak se česká justice proměňovala?
V justici pracuji od roku 1985. Změnila se a mění skladba věcí projednávaných před soudem. Na jednu stranu přibývají hodně jednoduché, typově stejné věci, na stranu druhou přibyly věci velice složité. Objevily se nové agendy. Výrazně narostla agenda insolvenční, především po zavedení osobních bankrotů. I na úseku správního soudnictví se řeší stále víc věcí. Ačkoli se hovoří o potřebě odbřemenit justici, praxe je spíše opačná a je snahou přesunout na ni další agendy.
Pomáhá elektronizace justice?
V mnohém práci ulehčila, ale v lecčems zase zkomplikovala. Kvůli elektronizaci se advokáti i účastníci řízení odnaučili vyjadřovat své myšlenky stručně a jasně. To, co dříve napsali na několik stran, dnes díky kopírování napíší na desítky stran, soudy zavalují množstvím přípisů, a to práci ztěžuje. Mají pocit, že čím víc stránek popíšou, tím je to fundovanější. To není pravda. Změnil se i přístup lidí k soudu. Někdy se k soudcům a dalším zaměstnancům soudu chovají velmi nevybíravě, osočují je a podobně. To dříve nebylo. Souvisí to i s tím, že lidé jsou vůči sobě podezíraví, hledají důvody pro to, že prohráli spor nebo byli odsouzeni, nikoli v sobě, ale ve všech okolo sebe.
Podávají lidé k soudu věci, které dříve řešili jinak?
Ano, poměrně často. Odvykli si řešit své problémy sami a ani různé formy alternativního řešení sporů se moc neosvědčují. Značnou roli hrají i média. Když se začtete do novin, podíváte se na televizní zprávy, všimněte si, kolikrát se tam dočtete nebo doslechnete: „My to tak nenecháme a obrátíme se na nezávislý soud, aby rozhodl…“
Co si pomyslíte, když lidé reagují na rozsudek tímto způsobem? Každý soud přece musí být nezávislý…
Přijde mi to trochu směšné. Když rozhodnutí není podle nich, jsou rozčilení, začnou kverulovat, říkají, že je to špatně a že rozhodoval podjatý nebo nezákonný soudce. Jsou přesvědčeni o své pravdě a mají pocit, že zrovna na ně jsme si zasedli, zrovna jim chceme škodit. Jsou to hlouposti. Když bude jejich případ dělat jiný soudce, nedopadnou jinak. Přesto nás pořád někdo podezírá. Přitom každý soudce má jediný zájem – aby každá věc byla co nejrychleji a nejkvalitněji skončena.
Mění společnost nároky na soudy?
Řekla bych, že ano. Žijeme v rychlé době. Lidé jsou nedočkaví, chtějí rozhodnutí okamžitě a v drtivé většině mají pocit, že jsou minimálně z poloviny také právníky a sami nejlépe vědí, jak má být jejich věc rozhodnuta. Pokud se tak nestane, použijí všechny dostupné opravné prostředky, aniž si nechají vysvětlit, že prostě pravdu nemají a jejich konání je bude zbytečně stát nepřiměřené finanční prostředky. Používají i všemožné další prostředky pro zvrácení pro ně nepříznivého rozhodnutí, od zcela nesmyslných námitek podjatosti soudce přes stížnosti na znalce, námitek nezákonného soudce a podobně. Nakonec si stěžují na nepřiměřenou délku řízení, kterou často svým chováním způsobí sami. Značný vliv mají v tomto směru média a dříve to bylo i chování některých politiků. Když významný politik sdělí občanům, že se soudním rozhodnutím nesouhlasí a nebude je respektovat, jak můžeme chtít, aby se naši občané chovali jinak? Naštěstí se v tomto směru již mnohé zlepšilo.
Nemůže respekt k soudům snižovat to, že „jejich rozhodnutí nejsou předvídatelná“, tedy že v obdobné věci nerozhodují obdobně, jak pro Lidové noviny řekla expředsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová?
Zda budou rozhodnutí předvídatelná, záleží na ustálené judikatuře soudů. A právě Nejvyšší soud, v jehož čele Iva Brožová stála, je tím soudem, který má jako jeden z úkolů sjednocování judikatury. V situaci, kdy máme relativně nové dva zásadní kodexy, však musíme počítat s tím, že judikatura soudů se bude utvářet ještě několik let.
Podle průzkumu důvěřuje soudům přes padesát procent lidí. Je to dost?
Pokud se na to podíváte tak, že v občanskoprávním sporu většinou jedna strana vyhraje a druhá prohraje, mohlo by se toto procento jevit jako adekvátní. Spokojeni s ním být však nemůžeme a nejsme.
Co je největší problém justice?
Jednoznačně nestabilní, nepřehledný a nesrozumitelný právní řád. Za dobu mého působení ve funkci předsedkyně nabyl účinnosti nový trestní zákoník a nový občanský zákoník. V každém civilizovaném státě ruku v ruce s rekodifikací hmotného práva dochází i ke změně procesních předpisů. To se ani u jednoho ze zmíněných kodexů nestalo. Zákony jsou navíc překotně novelizovány a je velmi obtížné se v té změti vyznat.
Přesto si české soudy v porovnání s Evropou nevedou vůbec špatně...
Loni a předloni byla česká justice vyhodnocena jako druhá nejrychlejší v Evropě. O tom, stejně jako o množství kvalitně rozhodnutých věcí v krátkém čase, se u nás příliš nemluví, i když to rozhodně není špatná vizitka.
Váš mandát předsedkyně Krajského soudu v Praze vypršel na konci ledna. Povedlo se vám ho předat svému nástupci v dobré kondici?
Domnívám se, že ano, výsledky hovoří jasně. U našeho krajského soudu na odvolacím úseku trestním i občanskoprávním bylo v uplynulých letech více než 99 procent věcí rozhodováno do tří měsíců. Mluvím o odvolacím soudu, kde se již dokazuje méně než na soudech prvního stupně. Například civilní odvolací případy, které se vyřizují neveřejně, většinou rozhodneme do měsíce. Jsou jiné krajské soudy, kde se na ně čeká tři až pět let. Setkala jsem se dokonce i s tím, že si lidé stěžovali, že jsme rozhodli moc rychle.
Jak to, že u vašeho soudu to jde, když obecně je délka řízení většinou kritizována?
Často jsou to sami účastníci řízení, kteří takzvaně hrají o čas a záměrně řízení protahují. Podávají opravné prostředky, ač jsou poučeni o jejich nepřípustnosti, omlouvají se opakovaně z jednání, žádají o odročení a i jinak kverulují. Někdy je délka řízení ovlivněna složitostí věcí, kdy se například musí vyžadovat znalecké posudky a provádět mnoho důkazů. No a část průtahů způsobují i sami soudci. Tady by ale mělo nastoupit vedení soudu, tedy místopředsedové a předseda, kteří by měli tyto případy včas odhalit a přijmout taková opatření, aby byly zcela eliminovány nebo jejich množství bylo minimalizováno.
Vy jste nyní pověřena výkonem funkce místopředsedkyně soudu a budete víc soudit. Je to pro vás velká změna?
I jako místopředsedkyně či předsedkyně krajského soudu jsem byla členkou a později předsedkyní odvolacího občanskoprávního senátu. Jako předsedkyně soudu jsem soudila výrazně méně, než kolik bych chtěla. S řídící prací to nebylo jednoduché skloubit. Rozhodně mi tedy nevadí, že se budu souzení věnovat nyní více, naopak.
Ptám se i proto, že například soudce Vrchního soudu v Praze Ladislav Derka upozorňuje, že některým soudním funkcionářům se po vypršení mandátu zpět k „obyčejnému“souzení nechce, a kritizuje opakování mandátu.
Já mám zkušenost spíše opačnou. Když jsem hovořila s některými z bývalých předsedů krajských soudů, kteří se naplno věnují souzení, byli nadmíru spokojeni a všichni poukazovali na to, že se jim velice ulevilo a práce mají nesrovnatelně méně. Je však zřejmé, že jde o trochu jinou práci. Proto i soudní funkcionáři při návratu k souzení na plný úvazek musí změnit styl práce a dohnat to, co kvůli jiné práci zanedbali. Když vezmu případy opakovaných jmenování místopředsedů u Krajského soudu v Hradci Králové a v Ostravě, ve všech případech šlo o velmi kvalitní odborníky, kterých si jejich podřízení vážili, což mimo jiné prezentovali i tím, že se nehlásili do vypsaných výběrových řízení na tato místa.
Jaký je obecně zájem o pozice soudních funkcionářů?
Málokdo je ochoten se do výběrových řízení hlásit. Sama jsem se s tím u námi řízených okresních soudů opakovaně setkala. Právě pro omezenou dobu mandátu funkci místopředsedy a ještě více předsedy soudu soudci vykonávat nechtějí. Když budou vědět, že se po vypršení mandátu budou vracet, bude pro ně těžší například proti problematickým kolegům vystoupit, podat na ně kárný návrh. Logicky to vede k tomu, že takoví soudní funkcionáři nebudou mít příliš zájem dělat ani zásadní opatření ve správě soudu, i když to bude potřebné.