TÁTA ZEMŘEL A JÁ SE NEMOHL NADECHNOUT
Táta by na tebe byl pyšný. Tu větu teď slyší často. Zpívá v pořadu Tvoje tvář má známý hlas, má kapelu, moderuje. Samá radost. Jenže taky ví, jaké to je, ze dne na den přijít o tátu.
Když jsme se ptali, kde to máte rád, řekl jste, že na matějské pouti. Chodil jste tam s rodiči?
No jasně. Maminka mě vždycky strašila: Podívej se na tu centrifugu, jak jsou všichni zelení. Jako kluk jsem měl rád hlavně strašidelné zámky. Později, v dospívání, abych nebyl trapný, dal jsem i ty centrifugy. Teď je miluju. Ať mě to otočí hlavou kamkoli, mám to rád.
Jaké měl dětství syn bubeníka Olympiku?
Mám starší sestru a mladšího bráchu, vychovala nás hlavně mamka. Mně to tak připadalo přirozené. Dítě přijímá rodinu tak, jak ji doma vidí. Až v dospělosti si začínáme spoustu věcí z dětství pojmenovávat a vyhodnocovat.
Takže táta byl typický muzikant, který je často pryč?
Táta byl obyčejný kluk z kraje Prahy, v podstatě z vesnice, kterému se splnil sen. Stal se bubeníkem Olympiku a dostal se do takzvaně velkého světa. Na toho dřív nesmělého kluka teď lidé vzpomínají jako na největšího baviče kapely.
Slyšel jste v dětství často otázku: Bude z tebe taky bubeník?
Ano, slyšel. Ale nikdy jsem si s taťkou k bicím nesedl. To maminka mě přivedla k hraní na klavír, přihlásila mě do sboru. Paradoxně to byla máma, která mě vedla k hudebnímu vzdělání.
Váš tatínek zemřel v roce 2013. Stihl vůbec dobu, kdy se vám začalo dařit?
Když někdo odejde tak znenadání jako můj taťka, jeho blízké často trápí pocit, že mu nestihli něco říct. Poděkovat, říct, že ho mají rádi. Tak já právě ten pocit nemám. Necítím v tom smyslu žádný kříž. Právě ten náš poslední rok byl jiný než ty předešlé.
V čem jiný?
Byl jsem v roce 2012 na pracovní stáži ve Španělsku. Řešil jsem tam nějaké své emoční rozchodové věci. Tehdy jsem začal skládat písničky. Tak nějak přirozeně jsem se díky tomu z těch emocí dostával. Sehnal jsem španělské kytaristy, svou začátečnickou španělštinou jsem jim vždycky vysvětlil, o čem ta skladba je. Pak jsme chodili do baru, kde byl mikrofon a kdokoli si tam mohl zazpívat. Rodiče za mnou přiletěli a já je do toho baru vzal. Byl jsem přesvědčený, že to, co dělám, stojí za to, abych jim to ukázal.
Co tomu říkali?
Zřejmě jsem byl přesvědčený tak, že jsem přesvědčil i je. Tam jsem pocítil, že táta je tomu nakloněn. Vyjádřil mi podporu. Já byl pod vlivem všech těch mých emocí tak odhodlaný, že jsem se dokonce přestal stydět zpívat.
Vy jste se dřív styděl zpívat?
A jak! Cestou do sboru jsem často brečel a cestou zpátky nezavřel pusu úlevou, že už to mám za sebou. Trpěl jsem při představě, že jednou, nedej bože, budu muset někde zpívat sám. Jezdil jsem na letní hereckou školu a tam jsem se schovával za chatky, když vybírali děti do pěvecké soutěže. Nedovedu popsat, proč to tak bylo.
NÁŠ POSLEDNÍ ROK
Tak se vraťme k poslednímu roku s tátou. V čem byl výjimečný?
Po návratu ze Španělska jsme spolu začali trávit víc času. Hrálo v tom roli i to, že se táta s mámou nastěhovali do domu prarodičů. Je to velký dům a bydlíme v něm i s babičkou. Táta jezdil turné Olympiku, já jezdil s nimi na zkoušky. Tehdy mě táta začal brát jako parťáka, se kterým se už dají dělat srandičky. Ten rok byl nejintenzivnější a jsem za něj vděčný.
Viděl táta vaši kapelu Perutě?
Objevil na YouTube nějaké naše video. Líbilo se mu.
Můžu se vůbec na vašeho tátu ptát, zvládáte to?
Ale jo, ptejte se. Ale nemluvím o tom rád. Ještě pořád se ve mně přitom vždycky něco otevře, a pak na to zase pořád myslím.
Pamatujete si přesně, kdy jste se dozvěděl, že zemřel?
Na takový moment nikdy nezapomenete. Nikdy. Vím to úplně přesně. Byl jsem doma. Máma přiběhla a já hned věděl, že se něco stalo. Řekla: „Mildo, neboj se, zvládneme to, ale táta zemřel. Obleč se a přijď nahoru.“A já tam seděl a nemohl se nadechnout.
Když někdo zemře nečekaně, lidé často řeší podivnou otázku. Jestli je taková smrt pro jeho blízké milosrdnější a snesitelnější než případy, kdy se člověk dlouho trápí nemocí a okolí má čas se na jeho odchod takzvaně připravit. Uvažoval jste takhle?
Vlastně vůbec nevím, jak jsem uvažoval. Byla to absolutně nečekaná věc. Hlavně jsme nevěděli, co se stalo. Prostě jsme našli tátu před domem. Volali jsme sanitku a já si pořád myslel, že ho zachrání. Asi jsem si odmítal připustit, že už to nejde. Přišlo mi, že události jsou tak rychlé, že je nejsem schopen zpracovat.
Pamatujete si ty dny, nebo jsou v mlze?
Vím, že jsme si sedli s mámou ke stolu proti sobě a řekli si, komu musíme zavolat. Jenže já nemohl. Když mám emoce, najednou jako bych ztratil hlas. Je to takové, nevím, jak to popsat, jestli to znáte…
Znám to úplně přesně.
Vzpomínám si, že manažerka Olympiku vydala tiskovou zprávu, a mně se hned objevila na mobilu první kondolence. A já si říkal, aha, tak ono je to fakt pravda. Pak jsme se s mámou rozhodli, že uděláme veřejný pohřeb. Nedovedli jsme si představit, že budeme přemýšlet, komu volat, kdo všechno měl tátu rád. Takže ty první dny jsem měl pocit, že na to nejsme sami. O tátově smrti se psalo, lidé nám přicházeli kondolovat, vyjadřovali nám podporu. A mě napadalo: Co bude dál? Co až tohle odezní? Všichni to budou brát, že takové věci se prostě stávají, že je to pryč. Ale my s tím už budeme žít navždy.
Ano, to říká hodně lidí. Život rodiny po ztrátě někoho tak blízkého už nikdy není jako dřív…
Není. Já měl zrovna státnice ve škole. Když jsem si sedl k učení, rozjel se mi v hlavě kolotoč myšlenek. Neuměl jsem ho zastavit. Když se mi to stalo poprvé, šel jsem k mámě a položil jí hlavu na rameno. V tu chvíli mi došlo, že víckrát už to nesmím udělat. Že já jsem tady od toho, abych podržel ji. Od té doby jsem to už neudělal.
RÁD MLUVÍM O MÁMĚ
Vy jste se tehdy v pouhých třiadvaceti stal hlavou rodiny, nejstarším mužským v domě, že?
No tak snažím se. První dny prožijete v šoku, ale pak si musíte říct, že je to na vás. Nezvratná věc. Jediný klíč, jak přežít, je přijmout ji. Já jsem v sobě tátu najednou začal intenzivně vnímat. Na fotkách jsem si začal připadat víc jako on, říkal jsem podobné vtípky a smál se jim stejně nahlas. Shodně jsem přistupoval k problémům. I mé vnitřní pochybnosti mi připadaly stejné. Po jeho odchodu jsem si zkrátka naplno uvědomil tu jeho část ve mně.
Tak teď žijete společně v tom velkém domě?
Je to barák, který postavili prarodiče. Já se nastěhoval do bytu po prababičce. Pak zemřel děda, tak jsme tam žili s babičkou sami. Postupně se přistěhovala máma s tátou a bráchou. Je tam i náš zvěřinec. Dva psi, dvě kočky, papoušek, naše slepičky. Jak se teď pořád řeší, co je bio a co ne, naše vejce jsou bio. Pro mě je to pracovní program navždy. Stále je tam třeba něco udělat, opravit. Mám zaručené, že v tomhle směru se nikdy nudit nebudu. Ale zatím je samozřejmě největší tíha na mamce.
Jak to zvládá?
Je moc statečná. Máme hezký vztah. Já ji oslovuju Ivčo, což možná ten náš vztah definuje nejlépe.
Sblížila vás ta smutná událost ještě víc?
Ty první dny jsme byli pořád spolu. Den, kdy se to stalo, nám dala kleštičky a šli jsme střihat větve na zahradu. Šli jsme pracovat. Přijela i teta, a tak jsme odstraňovali z keřů rez, která se nedá vymýtit. Často jsme v těch dnech s mámou luštili sudoku. Jsem rád, že o mamce mluvíme.
Je to tak, že vaše maminka je spisovatelka Ivana Peroutková?
To je tak dobře, že se na ni ptáte. Lidé se mě většinou ptají na tátu, na to, zda mi nevadí, že jsem s ním pořád spojován. A já na to vždycky říkám, že mě spolu s ním vyrobila i mamka. Mluvím o ni moc rád.
Proč vlastně?
Protože povolání spisovatel je mnohem nevděčnější než povolání hudebník. Sedí o samotě, pak vydá knížku a tak pořád dokola. Nemá sál plný fanoušků, kteří by tleskali a vyjadřovali podporu. Takže jsem jí dal k Vánocům webové stránky, které spravuju. Udělal jsem jí tam návštěvní knihu, do které jí můžou psát čtenáři. A to jí dělá radost. Má teď úspěch především s tvorbou pro děti, tak je ráda, když tam má i ohlasy od nich.
To jste musel mít hezké dětství coby syn ženy, která umí psát pro děti.
Mamka nikdy nebyla úzkostlivý typ, kterému vadí trochu prachu. Naopak klidně jsme pokoj přestavěli na cirkusovou manéž a v ní jsme řádili. Vystudovala divadelní a filmovou vědu. Divadlo má moc ráda, s kamarádkou do něj chodí každý týden. Píše i pro dospělé, ale teď má velké odezvy na knížky
pro děti. Často v nich vidím, že ji inspiruje naše dětství, postavy mají jména našich spolužáků. Píše příběhy očima holčičky Aničky, Martha Issová je namlouvá na cédéčka, moc se mi to líbí.
PETRA JANDU RESPEKTUJU
Je pravda, že kolega z kapely Perutě má stejný příběh s tátou jako vy?
Ano a udělal písničku, která je o té zkušenosti. Já původně nechtěl.
Proč?
Nevěděl jsem, co přesně bych chtěl v songu říct, aby se s ním mohlo ztotožnit víc lidí a zároveň aby byl skutečně osobní. Nechtěl jsem ho odbýt frázemi, prodávat ho. Nakonec jsem rád, že takovou píseň v repertoáru máme. Náš basák Michal ji udělal lyricky tak, jak jsem to já neuměl.
Jste v kontaktu s Petrem Jandou z Olympiku?
Teď jsme u něj s kapelou ve studiu natáčeli singl. Klobouk dolů před ním. Je ve věku mojí babičky, ale když jsme měli dopoledne schůzku, přišel na ni z tenisu. Moc se mi líbí, jak funguje, a absolutně ho respektuju.
Chodil jste jako kluk na jejich koncerty?
Přelom byl, když v roce 2004 dokončovali desku Dám si tě klonovat. Tu jsem si naposlouchal, uměl jsem ji celou. Vyrůstal jsem na nich, a že táta s nimi hrál, jsem bral jako normální věc. Ale třeba ve škole ani všichni spolužáci nevěděli, co táta dělá. Pamatuju si, že když přišli k nám domů, ptali se, proč tam máme na stěně zlaté desky, kdo z rodiny tak fandí Olympiku.
Měly to dřív kapely jednodušší, když se snažily prosadit, co myslíte?
Těm interpretům, kteří se prosadili dřív, už jejich hity nikdo nevezme. Dnes je tak velký přísun dalších a dalších zpěváků, že se lidé do nich dokážou velmi rychle zamilovat a stejně rychle odmilovat. Nemám to nikomu za zlé, to je logické. Myslím, že muzikant musí být i obchodník. Dřív byly jen noviny. Dnes má možnost propagovat sám sebe na sociálních sítích. Tam vlastně sám sebe prodává. Takže i to musí umět. Petr Janda říká, že by dnes začínat nechtěl.
Účast v pořadu Tvoje tvář má známý hlas vám je k něčemu prospěšná?
Stoprocentně. Jsem za tu příležitost fakt vděčný. Lidé, kteří znají tátu, mi teď říkají, že by na mě byl pyšný. Ale beru to tak, že v téhle branži platí víc než v jiných, že každý chvilku tahá pilku. No tak já teď tahám. Najednou mi volají novináři, jsem zván do různých pořadů. A já si říkám: Co bude časem? Zavolají ještě někdy? Až třeba budu méně vidět, až křivka mojí kariéry nebude zrovna nahoře?
Tak já vám to řeknu: když bude křivka dole, nezavolají.
No právě. Tak se teď snažím nabídky přijímat a vše nějak regulovat. A jsem otevřený všem výzvám.
Máte nějakou vysněnou výzvu?
Pamatuju si, jak Tomáš Klus vzpomínal, že v nějakém rozhovoru řekl, že by si rád zahrál v pohádce. A pak ta nabídka přišla. Tak já říkám, že bych si taky rád zahrál v pohádce.
Třeba si to nějaký režisér přečte.
To bude fajn. Ale pro jistotu teď ještě půjdu do školy. Mám hodinu.
Co studujete?
Vysokou obchodní. Snažím se dostat do hlavy obory jako marketing, management a tak. Máma i babička sice říkají, ať se na to vykašlu, ale já bych to na toho inženýra rád dotáhl.