JSEM MÁMA A BOJUJU
Jedna z nejslavnějších tenistek historie má poprvé v životě všechno, co kdy chtěla: ženu, děti a tak akorát práce.
Loni v říjnu jste oslavila šedesátku. Když se podíváte zpětně, co bylo pro vás v životě nejtěžší? Jednoznačně opustit Československo. To byla letenka jedním směrem, já zůstala sama ve velkém světě a vůbec jsem netušila, co bude. Jestli ještě někdy uvidím svoji milovanou rodinu. Proti tomu byl jakýkoliv coming-out nebo partnerský rozchod detail. Nic z toho mi totiž nemohlo zničit život, zůstat v komunistickém Československu ano.
Mění se pro vás s Donaldem Trumpem Amerika v tom, proč jste do ní odešla? Mění se to, že zlí lidé jsou teď posílení a chovají se povýšeně. Pořád si myslím, že těch dobrých je víc a že budou zase silnější. Někdy už ale přestávám být schopná diskutovat. Hrozně mě rozčiluje, když vidím, že se děje nespravedlnost, a tak se vždycky ozvu. V jednu chvíli jsem si ale musela dát přestávku, protože jsem ty diskuse brala osobně. Zjistila jsem, že jsem vlastně pořád naštvaná.
Na co? Na všechno. Nejhorší bylo, že jsem si to nosila domů a byla pak nepříjemná na svoji rodinu. Tehdy jsem si řekla dost. Za tohle mi můj čas nestojí. Nebudu křičet na svoje psy, protože jsem naštvaná na Trumpa. Vyhlásila jsem pravidlo, že jakmile mi někdo řekne, ať se držím tenisu, automaticky ho zablokuju. Je někdy k neuvěření, kolik lidí mi chce doporučovat, co si mám myslet. Nejlepší jsou ti, co mi mají potřebu vysvětlit, co je totalita. Mně, která z totalitního režimu utíkala, chápete?
Máte kolem sebe někoho, kdo volil Trumpa? Jeden jediný známý by ho býval volil, kdyby byl zrovna v USA. Je to
Portugalec, takže imigrant, a má malé děti a ruskou ženu. Seznámili jsme se přes manželky. Ale jinak nikoho osobně neznám. Moje třináctiletá neteř, která žije v Praze, se mě ptala měsíc před volbami, jak někdo může takového mizogyna, rasistu a sexistu volit. Třináctiletá holka, co žije v malé zemi v Evropě, věděla to, co miliony Američanů zřejmě netušily.
Ale jednu blízkou kamarádku, která by ho volila, jste měla. Koho myslíte? Áju Vrzáňovou.
Ale ta by ho nikdy nevolila, to vám garantuju. V životě ne. Zemřela těsně poté, co oznámil kandidaturu na prezidenta, a když se to Ája dozvěděla, tak jen nechápavě koulela očima. Dobře ho znala. Protože byla konzervativního založení, mohla by souhlasit s některými věcmi, ale jakmile by ho slyšela říkat, že ženám hmatá do rozkroku, tak to by byl pro ni konec.
Vy byste se měla znát s Ivanou Trumpovou, že? Tolik sportovkyň emigrantek vaší generace v New Yorku nemohlo být, abyste se nepotkaly.
Známe se, ano. Dokonce nás seznámila právě Ája, byly dobré kamarádky. Ta znala Ivanu ještě předtím, než si vzala Trumpa. Neznáme se nijak dobře, ale známe se čtyřicet let.
Víte, že by se prý chtěla stát velvyslankyní v Česku?
To by si asi musela trochu zlepšit češtinu! Nechci říkat nic špatného, ale nemyslím si, že by to byl dobrý nápad.
Setkala jste se někdy s Donaldem Trumpem osobně?
Setkala, hodněkrát. Nevzpomínám na to ráda.
Proč?
Protože mé přítelkyni udělal přesně to, co na něj před prezidentskou volbou prasklo. Bez dovolení ji při pozdravu políbil rovnou na rty.
A věděl, že je to vaše partnerka?
Samozřejmě, že to věděl. Ale i kdyby to nevěděl nebo kdyby Judy nebyla moje partnerka, tak mu to nedává žádné právo se cizí ženy dotýkat takhle intimně. My jsme o něm všechny věděly, že mu při pozdravu musíme rychle nastavit tvář, ale Judy to nestihla. Ještě to komentoval, jak má pěkně měkké rty. Bylo to nehorázné.
Napadlo vás tehdy, že by mohl být jednou prezidentem?
Kdyby mi to někdo tvrdil, tak jsem přesvědčená, že se musel zbláznit. Takový narcis! Víte, ať si o něm myslí lidi, co chtějí, jedna věc je naprosto jistá – že lže. Teď zbývá zjistit, proč lže. Jestli má nějaký důvod on sám, nebo za ním někdo stojí, třeba Rusové. Zkrátka jestli lže proto, že je tak chytrý, nebo proto, že je tak hloupý. Každopádně mu procházejí věci, které by jiným neprošly, a to je zvláštní.
MOJE SVATBA
Vaše manželka je ruského původu a jmenuje se Julia. Jak její jméno vyslovujete vy, česky, nebo anglicky?
Rusky se řekne stejně jako v češtině Julia, ale Američané říkají Džůlia, tak už jsem to přebrala taky. Ale častěji jí říkám lásko, zlatíčko, a někdy taky pitomče, teda vlastně to samozřejmě né! (smích)
Jak mluvíte spolu?
Už jen anglicky. Zkoušely jsme to ze začátku já česky a ona rusky, ale to nešlo. Já rusky umím, ale pomalu, ale Julia na mě nemá trpělivost. Když jsme se poznaly, žila s dcerami ve Francii, takže holky mezi sebou mluvily francouzsky a s mámou rusky. Zkoušela jsem s nimi mluvit i francouzsky, ale holky se mi chechtaly, že mám americký přízvuk. A teď spolu mluví anglicky, protože tady chodí do školy, a rusky už jen s mámou. Ta ruština se jim horší, občas ji zkomolí, to já zase slyším.
Vy umíte rusky tak dobře, že rozeznáte chyby?
Rozumím hodně, ale mluvím nerada. Když jsem ve společnosti, kde se mluví rusky, tak normálně komunikuju. Ještě pořád umím číst azbuku. Pomalu, ale jistě.
Julii jste požádala o ruku po turnaji a před kamerami. Proč tak veřejně?
A proč ne?
Aby vás neodmítla?
To je vtipné. Bylo to v New Yorku a při tenisové události, což mělo pro nás obě zvláštní význam. Mohla bych ji požádat o ruku na Floridě, kde žijeme, ale tady by to nebylo legální, zatímco v New Yorku už to legální bylo. A přišlo mi to lepší než jen dávat oznámení na Twitter.
Z její reakce se zdálo, že to vážně nečekala.
Julia věděla, že se něco chystá, ale nevěděla co. Poznala to na mně, protože jsem tam pobíhala a pořád se snažila, aby všechno bylo dokonalé.
„DEJ SI POZOR, ABY TĚ TRUMP NEDEPORTOVAL.“JEDENÁCTILETÝ KLUK TOHLE ŘEKNE NAŠÍ DCEŘI. TO MĚ ŠOKOVALO.
Jak velký krok to byl pro vás osobně? Nikdy jste do té doby vdaná nebyla. To je sice pravda, ale kdyby to bylo legální, tak bych si jednu bývalou partnerku určitě vzala. Vdávala jsem se v osmapadesáti, tak to víte, musela jsem si být zatraceně jistá.
Jak to vzaly dcery Emma a Victoria? Pro ně to snad bylo ještě důležitější než pro nás. Obě jsme pozorovaly, jak je to uklidnilo. Byly spokojenější. Najednou jsme jednotka, která patří k sobě, a nikdo už s námi nemůže nic dělat. Jako by tím byly chráněné. A jsou. Prakticky i legálně. Taky pro ně hodně znamená, že náš sňatek je právoplatný po celé zemi.
Kdy jste si uvědomila, že si Julii chcete vzít? Mě to na začátku ani nenapadlo. Náš vztah se stupňoval a sílil, ale před zákonem rovnoprávný nebyl. Ona navíc byla imigrantka, Ruska žijící ve Francii, jedno dítě americké, druhé francouzské, já Američanka českého původu, prostě standardní americká rodina, že. Bylo to jen tak tak, že jsme se braly za Obamy, protože teď by to bylo mnohem sledovanější.
Zvolily jste si pro váš obřad nějaké speciální místo? Braly jsme se dvakrát. Nejdřív v New Yorku, tam byl oficiální obřad, a pak jsme měly třídenní slavnost doma na Floridě. Začínalo se v pátek večer u nás doma, sobota byla pro velkou společnost asi sto dvaceti lidí u kamarádky v domě v Palm Beach a končilo to v neděli takovou poklidnější akcí v Miami Beach.
Ptaly se někdy dcery, proč má jejich máma partnerku? Na začátku našeho vztahu byly malé, jedné byly tři, druhé sedm, to jsme jim nic moc nevysvětlovaly. První otázky přišly až po pár letech, ale jak s námi vyrůstaly a žily pořád, ani jim to nepřipadalo nijak zvláštní.
Jak reagovaly děti ve škole? Ve škole si z nich někdy děti dělaly legraci, ale nikdy ne v Americe. Jen ve Francii. Jediné, co jim kdy někdo v Americe řekl, se stalo až letos v únoru. Za Emmou přišel spolužák původem z Venezuely: „Dej si pozor, aby tě Trump nedeportoval.“Jedenáctiletý kluk tohle řekne naší dceři. To mě šokovalo.
V čem? Že takové věci vůbec má tak malé dítě najednou v hlavě. To, že zrovna on by mohl být deportovaný mezi prvními, je jiná věc, ale že si tu i děti začaly vyhrožovat politickými kroky, to mi přijde drsné.
Stejně mi přijde hračkou osudu, že vaše žena je z Ruska, tedy ze státu, kvůli kterému jste utíkala ze své země. Já ale nikdy neměla nic proti jednotlivým lidem. Vadil mi stát. I v Americe jsem často vysvětlovala lidem, že Češi jako lidé nejsou špatní, že špatná je jejich komunistická vláda.
Jaký má vaše žena vztah k Putinovi? Julia se cítí víc jako Francouzka než Ruska, takže má k Putinovi vztah silně negativní. Její rodiče už tak jednotní nejsou. Táta je proti němu, ale matka Putina zbožňuje. Milá, hodná ženská, jezdí za námi na šest týdnů v zimě, ale v tomhle je jako z jiné planety.
Vnímáte nějak ve vztahu, že máte jako dvě Slovanky něco kulturně a historicky společného? Ani zas tolik ne. Naše podobnosti vycházejí z toho, že máme hodně podobné osudy. Obě jsme věděly už velmi brzy, že odejdeme ze země. Emigrovaly jsme ve stejném věku, sice ona patnáct let po mně, ale i další vývoj jsme
měly paralelní. A samozřejmě nás formovaly podobné zkušenosti z dětství v komunismu.
Musíte ale znát třeba stejné večerníčky, ne?
Myslíte? A jaké?
Třeba Jen počkej, zajíci.
Tak to vůbec neznám. Asi se začal vysílat, až když jsem odešla. Znám Křemílka a Vochomůrku, ale toho zase nikdy neviděla Julia.
A zná Krtečka?
Vůbec.
S DCERAMI BOJUJU
Je to poprvé v životě, co máte vlastní rodinu. Splnila vám, co jste od ní čekala?
Máte pravdu, že jsem vždycky vlastní rodinu chtěla, a to mi nevyšlo. Když jsme se s Julií poznaly, tak to, že měla děti, bylo pro mě spíš plus, ale jen kvůli dětem bych s někým nebyla. Ale je pravda, že když jsme procházely těžkým obdobím, byly to právě děti, co nás drželo u sebe. Ostatně asi jako ve většině vztahů.
Když vás vidím na fotkách, Emma vypadá jako dcera své matky a Victoria zase úplně jako vaše dcera.
To nám říkají všichni. Je to zajímavé, viďte? Kdo ví, jak to celé je. Ale musím se smát, když mi lidé říkají, že mi úplně vypadla z oka.
Opravujete je?
Někdy jim s úsměvem přiznám, že není moje. Ale i díky tomu teď zažívám totéž, co zažíval můj táta Navrátil. I on mě adoptoval, když můj biologický táta Šubrt umřel, a taky mu říkali, že jsem mu vypadla z oka.
Adoptovala jste je?
Legálně ne, protože dost se změnilo už jen tím, že jsme se s Julií vzaly. Zjednodušila se naše vzájemná práva, takže už to nebylo ani tolik potřeba. Mladší Emma má otce, starší Victoria ne, takže bych mohla adoptovat jen ji. A to by zase bylo zvláštní, přijmout jen jednu a druhou ne, tak jsme to nechaly takhle a funguje to.
Jaká jste máma?
Není to lehké. Zvlášť teď jsou holky v období, kdy s nimi mlátí hormony, tím je to složitější. Často si uvědomuju, jak jiná jsem byla v jejich věku. Neměla jsem čas blbnout, hrála jsem tenis a cestovala, a tak jsem vůbec neměla takové náladové výkyvy. Nikdy jsem ani nijak nezlobila, vím, že jsem na zadek dostala za celé dětství dvakrát, a to proto, že jsem přišla v pěti letech pozdě ze školky. V životě bych si nedovolila s rodiči mluvit tak, jak holky mluví s námi, a to jsou ještě mnohem hodnější než všechny ostatní děti, co znám.
Co vám třeba říkají?
Odsekávají. Jsou mnohem rozmazlenější, než jsme byly my, a my jsme se ségrou zase byly rozmazlenější, než bývala naše máma. Každá generace to má lehčí, to je jasné. Ale mám pocit, že teď si mladí lidi myslí, že jim všechno spadne do klína.
Je pro vás těžké mít u nich autoritu?
Něco vám povím. Na podzim udělalo české velvyslanectví ve Washingtonu galavečer na moji počest. Uváděla mě Madeleine Albrightová, strašně krásně o mně mluvila, bylo to až dojemné. Měla jsem proslov, všichni mě ze zájmem a úctou poslouchali, moc si mě tam vážili, prostě krásný večer. A přijedu z celé té nádhery domů, něco řeknu dcerám a ony mi znuděně odseknou, že jim ani nestojím za řeč. To mi teda srovnaly ego zpátky na zem docela zostra.
I když nejste jejich biologickou matkou, cítíte vůči nim nějakou zodpovědnost?
Obrovskou. Když něco nefunguje, vždycky se ptám, co jsem udělala špatně. Měla jsem něco udělat jinak? Starat se o ně víc? Nebo míň? Nebo jim nadávat víc? Anebo míň? Vedu neustálý boj o rovnováhu a nikdy úplně nevím, jestli jsem se zachovala správně. V tom mi ostatní rodiče budou určitě rozumět.
Chodíte na třídní schůzky?
Několikrát jsem byla, ale vyhýbám se tomu, jak to jde. Pomáhám, když potřebují pomoct třeba s úkoly, ale abych pekla koláčky do školy, to určitě ne. Na to nejsem.
Hrají tenis, to je váš vliv?
Kdepak, to si moc přála Julia. Victoria toho nedávno musela nechat, protože si vykloubila rameno, a Emma se do toho teď hodně zakousla. Ale já vím, že vrcholově určitě hrát nebudou.
Jak to poznáte?
Vidím na nich, že tenis nemilují, a to je podmínka číslo jedna. Ale to nevadí, je hlavní, aby sportovaly a byly atletické. Nezáleží, na jaké úrovni.
Nechtěla jste je sama trénovat?
Já určitě ne, ale Julia chtěla, abych se jim věnovala. Musela jsem jí vysvětlit, že to nejde. Nemůžu pro ně být koučkou, když mě neposlouchají ani jako matku, natož jako trenérku. Samozřejmě jsem to zkusila, ale když mi Victoria začala říkat „to mě musíš učit takhle“a mně došlo, že mi radí, jak ji já mám učit tenis, rychle jsem toho nechala. To si umíte představit, jak mě asi tak respektují, když mi radí i s tenisem. (smích) Ale vážně, já jsem daleko platnější někomu, kdo už tenis hodně dobře umí, než abych někomu vysvětlovala, jak se má držet raketa. Funguju pro ně už jen jako supervize.
JSEM JAKO DELFÍN
Pozorujete, že se od doby, co jste před lety veřejně oznámila svoji orientaci, změnila atmosféra ve sportu vůči gayům a lesbám?
Doba je určitě příznivější, ale stigma tam pořád je. Jeden úplně konkrétní příklad se odehrává tady kousek od nás v Miami. Snímek
Moonlight, který dostal Oscara za nejlepší film, je o mladém afroamerickém gayovi a jeho autor chodil do školy nedaleko odtud ve čtvrti Liberty City. A představte si, že ta škola se k tomu filmu vůbec nehlásí, protože je o gayovi. Místo aby organizovali promítání, přednášky a rozhovory se svým bývalým studentem, který je teď držitelem Oscara, tak dělají, že se jich to netýká.
Čím si to vysvětlujete?
Protože je to afroamerická komunita a ta bývá velmi věřící. Náboženství je největší překážkou pro práva gayů. Všimněte si, že v zemích, které nejsou příliš náboženské, je vysoká tolerance většinové společnosti ke gayům a lesbám. Čím víc náboženské země jsou, tím nesmiřitelnější jsou vůči gayům.
Je těžší být gay v kolektivním, nebo individuálním sportu?
Hlavní rozdíl pořád je, jestli to je v mužském, nebo ženském sportu.
Jak to?
Protože stále přetrvává mýtus, že když je žena sportovkyně, musí být lesba. Když máte svaly, musíte přece být hned lesba. Zatímco když muži sportovci mají svaly, je to standardní. V týmových sportech to záleží na tom, jak se k tomu postaví trenér, v samostatných sportech je sportovec víc sám za sebe. Pamatuju si ještě dobu, když basketbalová trenérka René Portlandová přísahala při náboru žaček rodičům, že nepovolí jedinou lesbickou holku v týmu. Tehdy to bylo normální, dneska by za to okamžitě letěla.
Často vás slyším komentovat tenis, dáváte přednášky po světě, nedávno jste ještě k tomu trénovala. Máte plán, že někdy přestanete pracovat?
Mám teď nejdokonalejší poměr práce a odpočinku, jaký jsem kdy měla. Většinou totiž nepracuju. Jsem jako delfín, protože ten čtvrtinu času hledá obživu a tři čtvrtiny času si hraje. Mám dost práce, ale ne moc.
S tenisem jste procestovala svět, je přesto něco, kam byste se chtěla podívat?
Všechno se teď točí okolo dcer a rodiny. Mladší ještě zbývá šest let, než dokončí školu, a tím je definovaný náš soukromý život. Teprve až půjde Emma na vysokou, budeme moct s Julií začít cestovat samy. Moc ráda bych ještě viděla Galapágy, Aljašku nebo Machu Picchu, ráda bych se podívala na Sicílii. Taky si někdy zajedu někam sama, třeba teď do Aspenu lyžovat, ale to je spíš tím, že tam mám doktorku, která se o mě stará a za kterou jezdím pravidelně na roční prohlídku. Abych lezla sama po Machu Picchu, to zase ne.
Cítíte se někdy na těch šedesát?
Většinu času mi připadá, že mi je dvacet, ale někdy mám momenty, kdy řeknu něco, co mi přijde moudré. Zarazí mě to a pak si hned uvědomím, že mi je šedesát, takže přece mám být moudrá.
Byla pro vás ta vaše šedesátka v něčem zlomová?
Já ty kulatiny beru podle počtu slabik v češtině. Dvacet a třicet, to jsou dvě slabiky, to je dobrý. Když mi bylo čtyřicet, tedy tři slabiky, to byla velká změna a nesla jsem to těžce. Pak padesát a šedesát už bylo zase normální. Zlomová bude zase až sedmdesátka, protože je čtyřslabičná, a navíc pak už mají čtyři slabiky všechny až do konce.