Nemocniční kaplani mluví víc o životě než o Bohu
Na Zelený čtvrtek dostanou nemocniční kaplani metodiku, která má jejich službu zakotvit v zákoně. Většinou ji vítají, vidí v ní však nejasnosti.
Docházejí do nemocnic, aby byli pacientům oporou v těžkých chvílích. Nemocniční kaplani. V nemocnicích pracují celá léta na základě pouhé dohody mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. Až nyní jim ministerstvo zdravotnictví prezentovalo metodiku, která jejich práci z pohledu zákona „zlegalizuje“.
Dokument stanovuje, jaké musí mít nemocniční kaplan vzdělání, jakou praxi a jak má jeho služba vypadat. „Nemocniční kaplan může být pro některé pacienty stejně důležitý jako například chirurg,“uvedla náměstkyně ministra zdravotnictví Lenka Teska Arnoštová s dodatkem, že často právě na psychickém stavu pacienta záleží při léčbě nejvíc. Kaplani oslovení MF DNES metodiku vítají coby oporu a sjednocení dosud platících zvyklostí. Ve velkých pražských nemocnicích, jako je Bulovka, Motol nebo Homolka, které spadají pod ministerstvo, už kaplani jsou. Ostatním zdravotnickým zařízením to metodika doporučuje, což si kaplani pochvalují. I proto, že si nebudou připadat jako „někdo zvenku“a že je nemocnice budou muset akceptovat.
Zároveň však z řad kaplanů zaznívá i kritika, že představený plán není tak dobře připravený, jak jej ministerstvo prezentuje. Například nemyslí na službu jiných než katolických kaplanů – rabínů či imámů. „Je v něm mnoho nejasností, které ještě budeme připomínkovat. Na kaplany to zapůsobilo různě, ale například nechápeme, proč by v nemocniční kapli měl na stěně viset kříž. Kaplani v nemocnicích nemají působit misijně,“míní kaplanka, která si nepřála uvést své jméno.
Křesťanství za snížené ceny?
Kaplan Jan Kofroň, který působí v psychiatrické nemocnici v Bohnicích a v tamním hospici Štrasburk, s kaplankou souhlasí. „Mým programem není pacienty obracet na víru. O Bohu mluvím, až když jsem o to požádán. Bavíme se spíš o životě a o tom, co pacienta trápí. Třeba že jeho syn má zájem jen o peníze. V rozhovorech jde o lidství, není to výprodej křesťanství za sníženou cenu,“vysvětluje Kofroň. „A když na mě nevěřící už ode dveří volají, že v Boha nevěří, říkám jim, že já také ne. Ne v toho, koho si oni představují,“pokračuje. Práce v nemocnici je podle něj zajímavější než v kostele. „V nemocnici na ty lidi nic nenahrajete, poznali by to.“
Pokud jsou kaplani svou službou v nemocnici pověřeni církví, a ne nemocnicí, docházejí především za konkrétními věřícími, kteří si je vyžádali. V Nemocnici Na Františku takto slouží Lukáš Lipenský. Ten míní, že se za poslední roky zlepšil nejen přístup nemocnic ke kaplanům, lepší je i povědomí pacientů o tom, že si kaplana ke svému lůžku mohou zavolat. „Praktikující věřící chtějí jít ke zpovědi nebo donést svátosti. A když je jejich nemoc v terminálním stadiu, především starší lidé chtějí poslední pomazání,“popisuje Lipenský, podle kterého jsou duchovní mnohdy jediní, se kterými si pacienti mohou promluvit, protože nemají rodinu a nikdo je nenavštěvuje. První sezení však bývají těžká.
„Já toho člověka často dopředu neznám, takže je to nejdřív hlavně informativní schůzka. Navíc s člověkem v terminálním stadiu se nemůžete bavit o počasí,“podotýká kaplan s tím, že dobrý duchovní musí umět pacienta aktivně zapojit do hovoru. Třeba tím, že se ho zeptá na radu k nějakému svému problému. „Ale lidem se nevnucuji.“
Obsah hovorů v malých nemocničních pokojích slýchají i lidé ze sousedních lůžek a podle kaplana se stává, že tak zaujme i ateistu. Žádného však podle svých slov na víru zatím neobrátil, a pokud ano, byl jen součástí většího procesu. „Ani žádný věřící snad v Boha v nemocnici věřit nepřestal. Je běžné, že se lidé poté, co se dozvědí o své nemoci, ptají na základní životní otázky a pochybují,“vypráví Lipenský. Kladou si otázky: „Proč zrovna já? Jak to může Bůh dopustit?“
„Říkám jim, že to není jejich vina a není to Boží trest. Že ta nemoc je jen součást zla ve světě, že je Bůh blízko a že pacient neskončí v zapomnění,“říká Lipenský.
„Je běžné, že se lidé poté, co se dozvědí o své nemoci, ptají na základní životní otázky a pochybují.“