Dcera se mi zabila kvůli školní šikaně
Své třináctileté dceři se snažila pomoci. Apelovala na vedení školy. Marně. Dcera spáchala sebevraždu. Tragédii se matka rozhodla zveřejnit jako varování.
K dyž Dana Moravcová jednou nečekaně vstoupila do dceřina pokojíku, třináctiletá Julie spěšně ukryla mobil pod polštář. „Juli, co to přede mnou schováváš?“podivila se. „Mami, prosím tě, to nechtěj vědět.“
Tato situace se matce vybavila dva týdny poté, kdy už její dcera nežila. Oběsila se v lesíku na okraji Liberce. 13. dubna 2015. Jsou tomu přesně dva roky. Když pak policisté pátrali v historii jejího telefonu, zjistili, že si na internetu hledala návody k sebevraždě. Vybrala si ten nejjistější způsob.
Matka věděla, že se Julie trápí a také proč. Byly si blízké, dcera se jí svěřovala. Přesto ani ona tehdy nedohlédla hloubku jejího zoufalství. Teď už ví mnohem víc, a právě pro- to se odhodlala podělit o tragický příběh své dcery s MF DNES. Může pomoci jiným.
Liberecký policejní komisař Josef Košek napsal do usnesení o odložení věci tuto větu: „Jako důvod sebe- vražedného jednání a pravděpodobný motiv Julie Moravcové se tak jeví její hypersenzibilita v kombinaci s pocitem nezačlenění se do školního kolektivu.“
Matka má dnes od odborníků potvrzeno, že sebevražda Julie souvisí s drsnou školní šikanou. Spolužáci jí nadávali. „Jsi štětka, fialový dobytek. Jsi tlustá, nejšerednější a nejblbější prostitutka z Kazachstánu,“zaznamenala si do deníčku. Ponižovali ji kvůli oblečení, svačině. Někdy došlo i na fyzické ataky.
Dana Moravcová se to se školou snažila řešit, neměla však ani zdání, co dcera plánuje. Ten den, bylo to pondělí, jí končila o půl čtvrté škola a o hodinu později měla dramatický kroužek na ZUŠ. „Ještě ve čtyři jsme spolu telefonovaly. Úplně normálním hlasem řekla: Mami, jsem ještě ve městě a teď jdu do dramaťáku. Tak pá pá.
„Ještě se chtěla se mnou rozloučit, ale udělala to tak, abych nic nepoznala,“líčí matka a do očí se jí tlačí slzy. O tom, jak vypadal Juliin poslední den, se zřejmě už nikdy nedozví.
Škola pochybení odmítá. „Její potíže vyplývaly z jejího zdravotního stavu a obrovské přecitlivělosti,“říká ředitel školy Jiří Dvořák.
Každý okamžik osudné noci běží Daně Moravcové před očima. V šest hodin dceru jede jako obvykle vyzvednout z kroužku. Učitelka jí ale sdělí, že vůbec nepřišla. Když Julie nebere ani mobil, matce se sevře srdce. V panice telefonuje na všechny strany. Nad Julií jako by se zavřela voda. V sedm večer jde vystrašená matka na policii.
Policii se podaří zaměřit Juliin mobil. Matka s policisty pak další dvě hodiny objíždí okolí nákupního centra Globus na okraji města. Dceru nenajdou. Sepisují protokol. Domů se žena dostane až kolem půlnoci. Nechává do rána svítit světlo. chce, aby „Juli“věděla, že na ni čeká. Také se potřebuje ochránit před tíhou tmy.
Tělo objevuje policie druhý den a média vychrlí zprávu o teprve třináctileté dívce, jejíž nepochopitelná smrt otřásla Libercem. „Hned ráno mě kontaktoval kriminalista s tím, že musí vyhlásit pátrání přes média. Když tentýž policista přišel kolem čtvrté odpoledne ještě s další ženou v civilu, myslela jsem, že se jdou jen na něco zeptat. Nepřipustila jsem si, že by pro mě měli nejhorší zprávu.“Když ji vyslechla, omdlela. Museli k ní volat záchranku.
Kopance, urážky, posměch
Julie byla zvláštní dívka. Když ji později třídní učitel charakterizoval, řekl, že nezapadala do třídního kolektivu. Důvodem prý byla její mentální vyspělost. Své spolužáky převyšovala zhruba o tři roky. Inteligentní žákyně s výtvarným a literárním talentem, která psala povídky i příběhy na internet. Náramně ji bavilo všechno, co souviselo s filmem. chodila na dramatický obor do „zušky“, v létě jezdila na herecké a filmové kurzy. Ale jak tomu bývá u kreativních lidí, zároveň v ní byl bohém s hlavou v oblacích. Roztržitá, citlivá, rychle se unavila.
Křehká konstituce si vybrala daň: s poruchou pozornosti diagnostikuje neurolog Julii ve třetí třídě i drobný nález na EEG. Ten nicméně podle posledního vyšetření ve třinácti letech vymizel. V jedenácti začala užívat antidepresiva. Kvůli vztahovým problémům ve třídě docházela i k psychologovi ve středisku výchovné péče.
Tato fakta policie zná. Dívčin dopis na rozloučenou ji ale v pátrání nikam neposune. „Byl určený pro nás rodiče. Juli psala, že to neudělala proto, že by neměla ráda nás, ale neměla ráda život,“říká matka.
Nezačlenění citlivé dívky do třídy puberťáků mělo dramatičtější podobu. Někteří kluci Julii kopou, mlátí polštářem, shazují jí věci z lavice. Hrají hru na „největší Julii“, kde ona představuje největšího ztroskotance. A dívky se přidávají slovy: „chceš poznat, co je to ošklivost, podívej se do zrcadla.“Posmívají se a ponižují ji, kvůli ubohé svačině, matčině obyčejnému vozu Favorit. Urážky prší na Facebooku.
„Vlastně nebylo nic, co bych nevěděla. Kromě jejího plánu,“podotýká matka.
Dopis zůstal ve schránce
Odlišnost dráždí a probouzí v dětech temné vlastnosti. Šikanu, jejíž signály se začaly objevovat už na prvním stupni, matka se školou řeší zhruba dva roky. S třídním učitelem, mladým tělocvikářem, si na to téma kromě telefonátů vyměňuje e-maily. Pokaždé reaguje vstřícně, nikdy ji neodmítne, s chlapci o problému promluví. Dívku se snaží chránit, podle něj si ale svou povahou ve třídě moc nepomáhá. Zdá se, že třídní chce podchytit situaci od začátku. Jenže šikana je jako bolševník, invazivní jedovatá rostlina, která se těžko likviduje. Rozbují-li se, bývá zásah náročný i odborně.
„Vnímala jsem to tak, že pan učitel má snahu, ale moc neví, jak na to. Když jsem navrhla, že by dcera mohla změnit třídu, což byl její nápad, řekl, že to nedoporučuje. Z mého pohledu měla škola špatně nastavený celý systém. chyběla základní erudice, učitelé nerozpoznali šikanu ani v pokročilém stadiu a dceřiny problémy podcenili,“tvrdí matka. Jelikož sama pracuje jako speciální pedagožka, nabízela, že pošle do školy kolegu etopeda (specialista na řešení výchovných problémů), nebo že s třídou může pracovat i středisko výchovné péče. Bez odezvy – ve škole přece působí metodik prevence.
„Jak byla Juli originální, koupila si černý baret lemovaný řetízkem. Spolužáci se jí opět krutě posmívali. Řešila to i s etopedkou ve středisku a ta jí poradila, ať baret přestane nosit. Juli přišla domů celá nešťastná, baretu se nechtěla vzdát, ani mně se to jako řešení nelíbilo. Proč ustupovat zlu?“
Asi dva týdny před smrtí Julie podnikne ještě jeden pokus. Vhodí dopis do školní schránky důvěry. Sděluje v něm, jak jí vadí, že si holky ve třídě říkají krávo a používají v hodině vzdor zákazu mobily. Zdánlivými banalitami si možná mapuje, zda ji konečně někdo vezme vážně. Jestli se dovolá pomoci.
Pokračování na protější straně
Pokračování z protější strany
Možná je na konci sil. Ironií osudu nachází dívčin dopis v nevybrané schránce až policie při vyšetřování případu.
Školou tragédie otřese. Učitelé na třídních schůzkách informují rodiče, že dívka byla psychicky nemocná. Je to úlevné vysvětlení. O šikaně nepadne ani slovo.
Chovali jsme se k tobě dobře
Na pohřeb se vypraví spousta lidí. Kondolují matce, projevují upřímnou účast. V některých slovech vnímá falešné tóny. „Plakali kluci i holky, včetně těch, co neměli čisté svědomí. Věděla jsem, kdo je kdo. Za třídu dali na Facebook podivný vzkaz: ‚Myslíme, že jsme se k tobě chovali dobře a že jsi to tak brala.‘ Cítíte ten alibismus?“
Dana Moravcová se ještě sejde s ředitelem školy, který učil Julii zeměpis a dobře spolu vycházeli. Přiznává, že o šikaně věděl. Probíral ji s třídním a ten prý řekl, že si to pořeší sám.
Matka nesouhlasí s tím, že policie sebevraždu uzavřela jako dceřin osobní problém. Okresní státní zastupitelství však její stížnost zamítá. Nevzdá to a obrací se na ombudsmanku Annu Šabatovou, která iniciuje šetření České školní inspekce. Výsledná zpráva z loňského července, podepsaná inspektorkami Janou Holou a Danou Veseckou, zní dvojznačně. Škola se prý konfliktními situacemi v dané třídě zabývala, usilovala o zlepšení postavení dívky a eliminaci nevhodného chování žáků. Zároveň však inspekce konstatuje, že školou přijatá opatření byla účinná jen částečně. Poslední věta zaznívá ve světle následků absurdně.
Mluvit o tom je zraňující
V den své smrti si Julie ještě zapisuje do deníku: „Klesla jsem na úplné dno. Každý den, hlavně večer potichu brečím… S každou urážkou kousek ve mně uvnitř umře… Bolelo to, nepopsatelně to bolelo… Asi tři dny předtím jsem se rozhodla, že to trápení ukončím.“
Deník se matce dostane do ruky žel až po Juliině smrti. Nikoho neviní, chce jen, aby v zájmu příštích obětí šikany nezůstala některá fakta skrytá. Chce upozornit na formálně naplňované plány krizové intervence a malou připravenost pedagogů. Přeje si, aby rodiče Juliiných spolužáků věděli, co se ve třídě dělo.
„Že se jinak oblékala, nosila zvláštní čepice a někdo jí něco řekl, to ještě není šikana. Ve škole byla inspekce, vyšetřovala to policie a všichni se shodli, že škola nepochybila,“říká Jiří Dvořák, ředitel liberecké základní školy Lesní, která je považována za elitní. Matka je přesvědčena, že se škola bojí o svůj kredit.
Matka se s postojem školy nechce smířit a znovu se obrací na ombudsmanku. Ta požádá o vyjádření psychoterapeuta Michala Koláře. Jeden z největších expertů na šikanu má k dispozici dívčiny deníky, matčiny e-maily se školou a další dokumenty. Výsledkem je jeho několikastránkové vyjádření, které přijde Daně Moravcové prostřednictvím kanceláře veřejného ochránce práv letos v únoru. Podpoří ji to v rozhodnutí o věci veřejně promluvit.
Kolář mimo jiné píše, že čtyři útočníci (tři chlapci a jedna dívka) opakovaně bezdůvodně psychicky týrali spolužačku Julii prostřednictvím přímé a nepřímé verbální agrese a ojediněle i fyzickými útoky. K já- dru útočníků se občas přidávali někteří další spolužáci. Vedle toho existovala téměř neviditelná dívčí šikana, v níž měla prim dívka z jádra iniciátorů. Expert formuluje jednoznačný závěr: „V případě Julie Moravcové se nejednalo o běžné vztahové problémy, ani pouze o konflikty či pošťuchování, ale jednoznačně o šikanu. Ta byla evidentně jedním z důvodů její sebevraždy.“
Jak je ale možné, že dívku neochránila ani opora nejbližšího člověka, kterou měla v matce? Skutečně je míra utrpení dospívající duše nesdělitelná? Kolář to vysvětluje: „Mluvit o šikaně je bolestivé a zraňující. Oběti hrozí ztráta posledních zbytků sebeúcty. Je to podobná situace, jako když má žena popisovat své znásilnění.“
Nikdy ze mě nebude babička
Po dceřině smrti se Dana Moravcová stěhuje z Liberce do horské vesnice ke své matce, o kterou se stará. Loni pochovala také ji. „Julinčina babička byla dlouho ve špatném zdravotním stavu a smrt jediné vnučky nejspíš její konec uspíšila.“
Dana Moravcová vychovávala dceru sama, manžel od nich odešel, když byly Julii dva roky. Znovu se oženil, Julie se však s otcem stýkala a měli se rádi. Přesto na nejhlubší žal zůstává matka sama.
Jedenapadesátiletá žena ztratila budoucnost. Je to jedna z prvních věcí, které si po smrti dcery uvědomila. Přišla o jediné dítě, kterému mohla předávat své vzpomínky, rodinnou historii.
Jak se smířit s tím, že už spolu nikdy nepůjdou do divadla, na výlet nebo na Štědrý den po obědě do botanické zahrady. Nebudou spolu uklízet Jizerky. „Nikdy už nezažiju pocit štěstí z toho, když se na mě moje dcera, krásná, štíhlá, dlouhonohá holčička, za kterou se otáčejí kluci, pořád těší. A na ulici se mě drží za ruku. Neprožijeme spolu taneční, ani maturitu. Nikdy ze mě nebude babička.“
Vede – jak říká – osamělý ochablý život neživot. Stará se o domek a zahrádku, společnost jí dělá jen pět koček. Občas pomyslí na dceřiny spolužáky, kteří letos vycházejí z deváté třídy. Dceři vždy říkala, ať vydrží dva roky. Potom půjde na nějakou uměleckou školu, kde budou úplně jiné děti.
Každý truchlí jinak. Juliin otec prý raději odstranil všechno, co mu dceru připomínalo. Dana Moravcová si do svého jména na památku přidala jméno Julie. Bolí ji ale vracet v mysli čas, kdy byly spolu. Filmy, na které se spolu dívaly, vypíná. Její věci chce mít také z dohledu. Většinu rozdala, zbytek uložila na půdu a od té doby tam nerada chodí. Schované má její pyžamo, ve kterém poslední noc spala. Tričko, které měla na sobě. Tašku s věcmi, kterou dcera toho dne měla u sebe, ale zatím neotevřela.
„Ten její oblíbený černý baret, pro který se jí posmívali, už nemám. Dala jsem ho Julince do rakve.“