Řvali na nás, ať to zeslabíme
Kytarista Luboš Andršt vydává hudbu, jež u nás před čtyřiceti lety nemohla vyjít na desce. „V 70. letech v tom byly jiné emoce, ale tuhle muziku u nás nikdo neuměl nahrát,“vzpomíná.
Václav Hnátek redaktor MF DNES
Proslulý bluesrockový kytarista Luboš Andršt a kapela Energit přicházejí s albem Time’s Arrow. Posluchači na něm najdou písně, které vznikly začátkem 70. let, ale vinou nepřízně režimu teh- dy nemohly vyjít. Křest alba se uskuteční 3. května v pražském klubu Vagon.
„Celé to vzniklo na jakousi ‚společenskou objednávku‘, než že bych měl ambici tlačit staré písničky,“vysvětluje Andršt. „Chodili fanoušci a kamarádi s tím, že to bylo dobré a proč je nehrajeme. Tak mi došlo, že to možná není špatný nápad.“
Jedním z nich byl i starší bratr baskytaristy Vladimíra Padrůňka. Bývalý člen Energitu, Etc... či Abraxasu zemřel v roce 1991, a tak nová nahrávka je vlastně i poctou bývalému spoluhráči. „Standa Padrůněk měl za to, že hraní v Energitu byla bratrova nejšťastnější éra, kdy ještě neměl žádné zdravotní problémy,“tvrdí Andršt.
Hlas jako nástroj
Nová deska tedy obsahuje čtyři písně, k nimž existují demosnímky z roku 1973. Album doplňuje skladba Imprints z roku 1992 a aktuální Time’s Arrow. „Tu jsem napsal v současnosti jako vzpomínku na Vláďu a použil v ní hudební prvky, které měl rád,“vysvětluje Andršt.
Kytarista dnes říká, že s vydáním desky tehdy vlastně ani nepočítal. „Šrouby se utahovaly. Zásadní problém byl s písněmi v angličtině a já si neumím představit, jak by se tahle muzika dala překládat. Anglické frázování sem prostě patří a navíc rád vnímám hlas jako další hudební nástroj,“líčí Andršt.
Historky z nahrávání
Nabízí se otázka, jestli je dnešní záznam lepší, než by byl před čtyřiceti lety. „Určitě ne. Bylo by to autentičtější, taky jsme tehdy měli jinou páru a jiné emoce. Byli jsme všichni trochu naštvaní a na těch demáčích je to slyšet. Ale kdo ví, jak by se to povedlo technicky,“uvažuje hudebník a přidává historky o tom, jaké problémy tehdy ve studiích měli.
„Hráli jsme na plné pecky, takže nám to znělo dobře. Ale ve studiu vás tehdy takhle řádit nenechali. Hned řvali, ať to zeslabíme, a bylo po zvuku,“líčí Andršt. „Dokonce jsem pak měl ze studia i frustraci a většinou jsem se tam pohádal. Ale ti zvukaři byli taky bití. My muzikanti jsme pořádně nikoho neviděli hrát, oni zase nevěděli, jak tuhle muziku natočit. Chyběla tu tradice a do anglických studií se podívat nemohli. Takže tápali a s odstupem si říkám, že museli být taky nervózní. A čekalo se, kdo to na koho hodí.“
Od podobných retro příběhů z nahrávání není daleko ani k utrpení ze shánění amerických nástrojů a aparatur, které byly standardem na západ od železné opony a v Českoskoslovensku nedostatkovým zbožím. „Musel jste našetřit peníze jako na novou škodovku ‚embéčko‘, načerno je směnit za valuty, ty propašovat za hranice a potom ještě důvěřovat člověku, od kterého jste v Německu kupoval, že vám to zboží doručí,“vzpomíná Andršt.
Byli jsme všichni trochu naštvaní. Na demáčích je to slyšet. Luboš Andršt kytarista