rozhovor dnes
Byla tedy jejich generace hodně jiná než ta vaše?
Generace našich otců byla hodně VÁVRA: zkoušená. Když byli mladí, přišel fašismus. Pak se dva roky trochu nadechovali a přišel bolševismus, který byl ještě delší než fašismus. Do toho měli malou periodu v roce 1968 s nadějí, že snad už budou žít v normální společnosti, ale přijely ruské tanky. A měli nevydýchatelnou dobu normalizace. My už tak zkoušení nebyli.
Normalizaci jste ale prožili i vy. Jaká pro vás byla?
Její dopady na nás nebyly až tak kruVÁVRA: té. Nebyli jsme tak stateční, abychom jako Havel seděli v kriminále. Přežívali jsme na takové snesitelné hraně občasných estébáckých výslechů kvůli divadlu, že jo, Milane.
Jo, to už je trochu otřepaná hisŠTEINDLER: torka, jak jsem tvrdil, že mám krycí jméno Bob. Vždycky mě vyslýchali dva, jeden zlý a jeden hodný. Ten hodný řekl třeba: Tak nám řekněte aspoň, kdo s vámi hraje to divadlo. Já na to: Vždyť to víte, vždyť jste u nás každý týden. On: My to ale chceme slyšet od vás. Říkávám, že ten hodný byl tak hodný, že jsem ho nechtěl zklamat. No a pak jsem řekl kolegům: Napráskal jsem vás všechny, půjdete sedět. Teprve později jsem pochopil, že to byla jediná správná cesta. Říct to těm, o kterých jste mluvili. Fízlové pak nemohli říkat: No tady pan Šteindler o vás taky říkal pěkné věci. I když by měli pravdu. Já jsem říkal jen samé pěkné věci.
Chápali vaši tátové, co jste v Divadle Sklep dělali?
VÁVRA: Můj na představení chodil. Byl taky architekt a byl mojí inspirací. Tak ho možná trochu štvalo, že věnuju neúměrně moc času těmto jako kravinám. Nebo to, že mě lidi zařazují do pytlíku herců a mnozí ani nevědí, že jsem architekt. Což je tak vlastně dodnes.
Moji rodiče chodili sporadicky. ŠTEINDLER: Matce se to zdálo málo seriózní. Měla obavy. Oprávněné, protože učitelka jí hlásila, že jsem třídní šašek. Otec raději četl. Ale čím jsem byl starší, tím víc jsme si rozuměli a pak už chápal, co dělám. A myslím, že mu náš humor připadal dostatečně černý
Jací otcové jste vy?
VÁVRA: Jsme vůči dětem výrazně liberálnější.
Není to tak, že člověk, který byl v mládí hodně veselý a hodně zkusil, je pak jako rodič značně podezíravý, protože ví, co vše je možné?
Naše děti nežijí jako my. My museli VÁVRA: pít. Pili jsme proti komunismu.
V sezení v hospodě jsme spatřovali ŠTEINDLER: určitý ostrov svobody a druh revolty. A když nás pak policajti sebrali, já jim říkal: Vy nevíte, s kým si zahráváte, já jsem syn bývalého člena vlády. A oni skutečně zaváhali, nevěděli, zda je to pravda. A nebyla...
Nebyla. Ale oni se na to vždy zeŠTEINDLER: ptali: Jak to myslíte? A já: No můj otec byl člen vlády, to nevíte? S předsedou vlády pil vodku. Ale pak mu začala tvrdnout játra. Předseda vlády řekl: Ty s námi nebudeš pít vodku? Tak z vlády ven. A pak jsem řekl: Ale dejte si bacha, pořád má hodně známostí. Oni na to: Tak, kluci, běžte a už hlavně neblbněte.
Fakt byli tak důvěřiví?
No ne že bychom někdy nedostaŠTEINDLER: li do držky. Ale policajti byli taky jen lidi a báli se, že budou mít průser. Takže bylo dobré nastoupit na ně s absurdní drzostí. Když jsme tohle zjistili, naše drzost narůstala. Až tak, že jsme s dnešním kolegou, režisérem Jiřím Chlumským, policajtům močili zezadu na auto, zatímco v něm seděli s našimi občankami a kontrolovali je. Drzost v nás narůstala, ale to byla tak jediná revolta, které jsme byli schopni.
JASNÝ NEPŘÍTEL Co myslíte, budou dnešní děti v šedesáti taky veselé, když si už vlastně v mládí neužívají taková dobrodružství?
t Asi v mládí neprožívají takovou sranVÁVRA:V du jako my, ale na druhé straně jsou svobodnější.b My jsme měli úzké mantinely, společnost nás nutila zařadit se do stáda. A protože tehdy nemělo smysl dělat práci, veřejnou práci, nic, tak jsme utíkali do nějakého undergroundu. Ten pro nás byl cenný, protože stál na silných osobních vztazích a ty vztahy přerostly v pocit svobody. Jenže děti nyní takovou potřebu hledat svobodu nemají. V mládí nenacházejí jasného nepřít tele. Jenže v pubertě je dobré mít nepřítele. Zvláště tak tupého nepřítele, jako byl komunista. To byl bezvadný nepřítel.