Hlučné Velikonoce Hlavní křesťanské svátky oživují i český folklor
Nejen prezident má protokoláře. Na každý krok pražského arcibiskupa dohlíží ceremonář – je „režisérem“všech jeho bohoslužeb. Velikonoce jsou pro něho vrcholem roku.
Velký pátek berem! Zástup více než sedmdesáti postav s obřími hrkačkami, oděných v černém s bílými maskami, od čtvrtka do soboty prochází centrem Českých Budějovic. Neobvyklá podívaná přilákala do ulic desítky diváků. Velikonoce, nejdůležitější křesťanské svátky, dostaly díky „úřednímu“rozšíření o Velký pátek i pro nevěřící nový rozměr. A přibývá akcí, které je připomínají.
Osvé profesi měl Vojtěch Mátl jasno už ve třinácti letech. Jako ministranta v Ústí nad Orlicí ho fascinovala liturgie – řád, tradice a vůbec všechno spojené s katolickou bohoslužbou. Netáhlo ho to však ke kněžství. „Je to zvláštní, ale vždycky jsem cítil povolání být hlavně ceremonářem,“říká. Jeho řemeslo zná málokdo, vlastní ceremonáře mají jen biskupové. Vojtěch Mátl je hlavním pobočníkem pražského arcibiskupa Dominika Duky. Zároveň vede kardinálův sekretariát, stará se tak o každý krok nejvýznamnějšího představitele církve v Česku. Velikonoční týden je pro něho nejnáročnější v roce – právě na ceremonářův pokyn se ve svatovítské katedrále třeba i rozsvěcejí světla, hraje hudba, čtou se ty správné texty...
Jak dlouho Velikonoce připravujete?
Přibližně šest týdnů. Chystáme jednotlivé obřady, dojednáváme bezpečnost s Kanceláří prezidenta republiky, sháníme palmy na Květnou neděli, oslíka, kterého vodíme po Hradě, zveme dvanáct mužů, jimž pan kardinál na Zelený čtvrtek umývá nohy jako Ježíš apoštolům. Hodně práce nám také dává sehnat lektory, kteří čtou biblické texty ve světových jazycích, aby i turisté aspoň chvilku slyšeli svou mateřštinu. Vždycky je to angličtina, pak střídáme například španělštinu, němčinu, italštinu, polštinu, snažíme se i o ruštinu. Zveme zpěváky ze Španělska, kteří o Velkém pátku zpívají tradiční andaluské Saety. S odborníky musíme probrat třeba i to, jak naprogramovat osvětlení.
To dělá v katedrále počítač?
Ano, je to na zvláštní zařízení. Na Velikonoce více pracujeme se světlem, máme naprogramovanou sekvenci světelných scén. Například na Velký pátek je na začátku zhasnuto, pak odhalíme kříž, který nasvítíme, aby chrámu vévodil, později osvítíme jen oltář. O velké noci Kristova vzkříšení se vchází do setmělé katedrály a rozžíhá se až v okamžiku, kdy se katedrála naplní světlem svící, které lidé drží v rukou.
Řídíte se nějakým přesným návodem nebo také improvizujete?
Církev má za dva tisíce let už velmi vyvinutou tradici i základní předpisy, jak mají obřady vypadat. Ale úkolem ceremonáře je liturgii připravit nejen otrocky dle návodu, ale tak, aby účastníky bohoslužby co nejvíce uváděl do jejího tajemství. Nebezpečí, které ceremonářům hrozí, je, že jejich invence obřad spíše zatemní, než aby ho podpořila.
Zmínil jste bezpečnost. Máte to letos složitější kvůli prohlídkám u bran?
Už na Vánoce jsme si všimli, že se nová opatření projevují v účasti na bohoslužbách, přibližně o třetinu. Na jednu stranu jsme rádi, že se v katedrále můžeme cítit bezpečně, zároveň však vidíme, že zejména věřící z Prahy se k těmto opatřením nestavějí úplně pozitivně a chodí do katedrály méně. Jde to proti touze pana kardinála katedrálu oživovat. Na Velikonoce jsme proto s pochopením prezidentské kanceláře a ve spolupráci s policií zavedli zvláštní vchody pro věřící, aby nemuseli stát ve frontě s turisty.
Říkáte, že kardinál chce katedrálu víc otevřít. Příchozí tam však stále narážejí na zátarasy, hlídače, prodej lístků. Existuje plán, že tohle všechno zmizí a do katedrály se bude chodit prostě jako do kostela?
Katedrálu má církev ve společné správě s Hradem a je rozdíl mezi takzvaným turistickým provozem během dne a liturgickým provozem, kdy je do celé katedrály vstup zdarma. V době turistického provozu zodpovídá za vnitřek katedrály Správa Pražského hradu, v době bohoslužeb církev.
Arcibiskupa doprovázíte na všechny bohoslužby. Jejich součástí je hodně zvyků, jež mohou na první pohled vypadat jako zastaralé. Biskupové během mše mění pokrývku hlavy, někdy drží berlu, jindy ji odkládají. I kvůli tomu se neobejdou bez ceremonáře. Proč je to všechno potřeba?
Lidé přicházejí do kostela ze světa, kde toho moc nefunguje, kde pořád do něčeho narážejí, kde spousta věcí jde proti sobě, dnešní svět rozhodně nepůsobí harmonicky. A my se snažíme, aby harmonie zůstala alespoň v liturgii. Je to chvíle, kdy se člověk setkává s Bohem, zdrojem vší krásy a harmonie. Člověk by měl odcházet povznesen, uklidněn a povzbuzen. Úkolem ceremonáře je tedy přesně zkoordinovat všechny činnosti při liturgii tak, aby se všichni účastníci mohli soustředit a nemuseli zažívat situace, které by je rušily.
Proč je kvůli tomu nutné věnovat takovou péči například tomu, co má kněz či biskup na sobě? Kritici církvi někdy vyčítají okázalost.
Vše, co při liturgii máme, má svůj historický původ i konkrétní smysl. Když v kurzech vysvětluji jen základní symboliku mše svaté, zabere mi to šest hodin. V základu jsou již prvky ze židovské synagogy, Ježíš i apoštolové byli Židé. Církev se poté šířila do různých kultur a zpravidla z nich něco převzala. Například liturgický oděv má na sobě každý, kdo nějak slouží u oltáře. Vespod je základní bílý rubáš, takzvaná alba, což je vlastně košile od ramen až po paty. Ta zajišťuje jednu důležitou věc. Postavíte-li tři lidi vedle sebe, o jednom můžete říct: Je to skejťák. O druhém: Fandí Spartě. O třetím: Je to kravaťák. Když si všichni obléknou albu, na těch třech lidech absolutně nepoznám, jakému klubu fandí, jak se v životě stylizují. Člověk, který se takto ustrojí, vlastně říká: Sebe umenšuji a celý se dávám do služby ne tomu, že chci šířit slávu oblíbeného klubu, ale Bohu. Ustupuji se svým já a sám sebe, svoji řeč, své smysly i svou mysl dávám do služby. Kněz si pak navrch ještě vezme zdobný ornát (svrchní barevné roucho – pozn. red.), který symbolizuje, že zastupuje Krista. Nádhera zlatých ornátů tedy nepřísluší knězi, ale symbolizuje, že je služebníkem, který na sebe přijímá důstojnost Krista a jeho kněžství.
Není s tím spojené riziko, že tyhle vnější znaky církev vzdálí modernímu člověku, třeba tomu skejťákovi?
Myslím si, že ne. Církev vždy byla nositelkou určité kultury. A znám lidi z různých částí společnosti, které právě tyhle vnější znaky k duchovnu přivádějí. Každého osloví něco jiného. K tradicím bychom měli přistupovat s pokorou.
I v církvi se však vede spor třeba o liturgickou hudbu. Projevilo se to například při návštěvě Benedikta XVI., po které kvůli „mládežnické hudbě“protestovali varhaníci. Má se při mši svaté „mlátit do kytary“?
Je k tomu třeba přistupovat s citem a rozumně. Asi se shodneme, že ne každé moderní umění je krásné a ne každé povznáší mysl. Něco se povede, něco ne. Stejně se můžu modlit u čtyři sta let staré skladby i u zdařilé skladby moderní. Dnešní rytmické hudbě například často uškodí zvukaři, přepálí kytaru či bicí a vlastně ji tím zničí. Obecně však platí, že bychom měli zvážit, pro jakou příležitost hudbu vybíráme. Minulou sobotu jsme s panem kardinálem měli mši svatou pro Romy a tam pochopitelně hrála romská hudba. Když máme na Karlštejně rekviem za Karla IV., tak zařadíme gregoriánský chorál.
Slouží-li tedy kněz jen pro mladé, třeba na táboře, nemusí mít ani ornát?
Myslím, že by ho měl mít. Tedy ne nutně ornát, ale albu, ten bílý rubáš, a také štolu (pruh látky kolem ramen – pozn.
red.), která je znakem jeho služby. Ani tady nejde o one-man show. Kněz je ve službě, zastupuje Krista a to oblečení mu pomáhá, aby si to uvědomoval.
Máte na starost i civilní program arcibiskupa. I s ním je spojený „protokol“. Má mít dnešní biskup řidiče a limuzínu, nebo spíš malé autíčko, jakým jezdí papež František?
Servis se musí přizpůsobit tomu, jaké má daný biskup povinnosti a jak moc se do své služby pokládá. Má-li od rána schůzky po půlhodinách, odpoledne sedne do auta, jede na Moravu, tam slouží pro studenty, má s nimi diskusi, večeři, jede zpátky a ráno má opět od rána schůzky, bez pomocníků či řidiče se neobejde. Některé víkendy strávíme ve voze dvanáct i více hodin. Pokud by si biskup řídil sám po Praze, tak jediné, co ze své pastorační návštěvy udělá, bude, že zaparkuje. Samozřejmě mi může být sympatické, když papež František jezdí malým fiátkem, ale to je většinou několik minut po Římě či od letadla, když někam přijede. Pokud by jezdil z Prahy na Velehrad a ve stejný den zpátky, už by si mohl koledovat o trombózu. Biskup nepotřebuje luxusní auto, ale takové, které mu umožní výkon jeho úřadu. My jsme vždycky používali auto střední třídy. A kvůli některým fake news bych rád zdůraznil, že pan kardinál za šestnáct let, co u něho sloužím, nikdy nejel v žádném zlatém kočáře.
Nejde jen o praktickou stránku, ale i o symboliku. Je důležité, aby biskup přijížděl například do malé obce se vší parádou, nebo je dnes žádoucí, aby byl spíše civilní?
Záleží na příležitosti. Pan kardinál například často navštěvuje obce a města, které slaví výročí založení, žehná jejich prapory, školy, podniky a podobně. Místní jeho návštěvu pokládají třeba za hlavní bod oslav, mnoho měsíců se na to chystají, nastoupí hasiči, děti si něco nacvičí. Tomu samozřejmě musí odpovídat i to, s jakou vážností a respektem k tomuto úsilí mnoha lidí přistoupíme. Pokud jedeme na všední mši svatou do farnosti, samozřejmě si pan kardinál neoblékne červenou kleriku a nedáváme na auto vlaječku. U oslavy výročí obce tím však projevujeme obci úctu. V 90. letech jsem sloužil u tehdejšího hradeckého biskupa Karla Otčenáška. Ten dostal od přátel ze zahraničí pěkné auto a lidé podle něho poznávali, že přijel. Jednou jsme ho museli dát na dva týdny do servisu a jezdili jsme obyčejným favoritem. Na biskupství pak přišlo několik dopisů s dotazem, proč pan biskup nepřijel se vší parádou a jestli si té obce neváží.
Mluvili jsme o tom, jak náročné jsou velikonoční obřady na přípravu. Uměl byste i nevěřícímu člověku vysvětlit jejich význam a symboly?
Celý jejich průběh vypovídá o pravém významu Velikonoc. Jsou to svátky lásky, vášně a touhy, ale také zrady. Pochopí je každý, kdo někoho opravdově miluje nebo miloval. Už ve Starém zákoně vyvolený národ sám sebe nazýval „Hospodinovou nevěstou“, stejně tak církev sama sebe vnímá jako „snoubenku Kristovu“. O Velikonocích církev, tedy věřící, prožívají spolu s Kristem jeho nejtěžší dny na tomto světě. Na Zelený čtvrtek jsme spolu s ním ve večeřadle a necháváme si od něho umýt nohy, sedíme s ním u jeho poslední večeře, poté ho doprovázíme do zahrady, kde ten, koho milujeme, prožívá největší úzkost svého života. Spolu s apoštoly ho v tom klidně necháme a usneme. Přijdou ho zatknout a my utečeme. Jsme u jeho křížové cesty, stojíme pod křížem a sledujeme, jak někdo, koho milujeme, trpí a umírá. Všechno skončilo? Bůh se nechá zabít člověkem? To je velikonoční drama Ježíšových blízkých, ale i drama naší vlastní víry. Na Bílou sobotu Ježíšovo tělo pohřbí a my v tichu bdíme u jeho hrobu. Ježíšovi přátelé nevěděli, co bude dál. Vše krásné, co spolu s ním prožili, nemělo smysl? V neděli ráno jdeme spolu s ženami ke hrobu a hrob je prázdný, dozvíme se, že Ježíš žije. Potkáme ho v zahradě a on nás osloví jménem. Slavíme, že on to vybojoval za nás. Že na hřišti světa již není vyrovnaný boj mezi dobrem a zlem. Dobro zvítězilo. Smrt je jednou provždy poražena a život zvítězil. Zvítězila vášnivá láska Boha k člověku. Toto všechno se promítá do mé práce a do obřadů Velikonoc.