Žákyni, která se oběsila, má ředitel školy stále na očích
Julii podle školy nikdo nešikanoval. Její sebevražda ale zanechala bolestivé vzpomínky.
Na poličce v ředitelně Základní školy Lesní v Liberci stojí fotografie bývalé žákyně. Vedle portrétu dívky ve fialovém svetříku a černé čepici je citát: „Každý z nás má svůj šťastný konec. Tenhle je ten můj. Juli.“
Julie Moravcová by dnes pravděpodobně skládala talentové zkoušky na některou z uměleckých škol. To se ale nestane. Před dvěma lety se oběsila. Podle její matky kvůli šikaně.
„Mám to jako vzpomínku,“říká ředitel školy Jiří Dvořák a bere do ruky fotografii. Sám si ji vytiskl, sám napsal citát včetně podpisu „Juli“, jak si říkala nešťastná dívka a jak ji oslovovala máma. „Tohle napsala do dopisu na rozloučenou,“vysvětluje Dvořák citát a vrací fotografii na její místo na poličce.
„Pro nás je to stále bolestivé a nechci, aby se to ve škole rozjitřovalo,“říká. Vypadá zdrceně, i po dvou letech od tragického případu je znát, že ho vzpomínka bolí.
Jenže jedna věc je jeho osobní pocit, druhá odpovědnost za školu. Možná proto Dvořák znovu opakuje to, co říkal hned po zoufalém Juliině činu: že škola za nic nemůže.
„Ta stopa, že to byla šikana, je úplně mimo mísu. Její potíže vyplývaly z jejího zdravotního stavu a obrovské přecitlivělosti,“říká ředitel Dvořák. Naráží na Juliiny psychické potíže a na to, že od jedenácti let brala antidepresiva, docházela i k psychologovi ve středisku výchovné péče. „Psychické problémy měla i v předchozí škole, než přešla k nám,“podotýká ředitel.
Detaily smutného příběhu se nyní rozhodla Juliina matka zveřejnit, protože je o šikaně přesvědčená. Chce pomoci jiným a ukázat, jak vážnou hrozbou může šikana být. Vše vylíčila ve čtvrtečním vydání MF DNES.
Její dcera byla silně senzitivní, měla výtvarný a literární talent, občas nosila výstřední oblečení, kvůli němuž ji spolužáci vyčleňovali z kolektivu. Ředitel školy to věděl, ale vážný problém v tom tehdy neviděl.
„Žádná šikana, jen urážky“
„Že se jinak oblékala, nosila zvláštní čepici a někdo jí něco řekl? To ještě není šikana. Když já jsem byl malý, nosil jsem brýle a říkali mi brejloune. Taky jsem se s tím musel vyrovnat,“přirovnává. „To není šikana, to je jen urážka,“dodává.
Jenže pokud citlivá dětská duše poslouchá urážky denně, vyrovnává se s nimi obtížně. A Julii nedávali spolužáci vydechnout. Někteří chlapci ji kopali, pošťuchovali, schválně shazovali věci z lavice. Hráli hru na „největší Julii“, kde ona představovala největšího ztroskotance, nadávali jí: „jsi štětka, fialový dobytek, jsi tlustá, nejšerednější a nejblbější prostitutka z Kazachstánu...“Posmívali se jí, ponižovali ji kvůli oblečení, kvůli tomu, jakou svačinu jí máma zabalila, v jakém autě jezdila. Kvůli baretu ji pronásledovali po městě, křičeli na ni, smáli se.
„S každou urážkou kousek ve mně uvnitř umře… Bolelo to, nepopsatelně to bolelo,“napsala si Julie do deníčku.
Spolužáci ji označili za outsidera a tak se k ní i chovali. O vztahu mezi nešťastnou dívkou a zbytkem třídy vypovídá poslední společná fotografie ze 7. A. Štíhlé, černovlasé děvče sedí ve spodní řadě na konci lavice zcela stranou. Odtažitě. Mezi ní a dívkou vedle je široká mezera. Jako kdyby do třídy ani nepatřila.
Policejní protokol jako důkaz
Ředitel Dvořák šikanu ve své škole striktně popírá. „Poslyšte,“zdůrazní, „byla tady Česká školní inspekce, vyšetřovala to policie a všichni se shodli, že škola nepochybila.“
A mluví pravdu. Jenže do policejních škatulek se empatie někdy prostě nevejde. Liberecká policie uzavřela vyšetřování strohým úředním konstatováním, že „jako důvod sebevražedného jednání a pravděpodobný motiv Julie Moravcové se tak jeví její hypersenzibilita v kombinaci s pocitem nezačlenění se do školního kolektivu“.
Děti ze školy dodnes vzpomínají na okolnosti sebevraždy někdejší spolužačky. „Julie? Jo, pamatuju si na ni,“pokývá hlavou čtrnáctiletý žák 8. B. „Posmívali se jí a nějak ji uráželi,“říká. O tragédii se prý tehdy dozvěděl z televize. „Učitelé o tom moc nemluvili, řešili to hlavně s Juliinou třídou, s námi moc ne,“dodává školák.
„Říkalo se, že ji kluci šikanovali,“přidává se jeho spolužačka. Slovo „šikana“pak vyřknou i další žáci. Juliini bývalí spolužáci ve škole ve středu nebyli, právě ten den skládali přijímací zkoušky na střední školu.
Když MF DNES zveřejnila ve čtvrtek na serveru iDNES.cz tragický Juliin příběh, v diskusi se ozvala Klára Kupková, která uvedla, že s Julií chodila do třídy.
„Julča měla opravdu silné deprese. Byla jiná než ostatní, ale k žádné šikaně určitě nedocházelo,“tvrdí Klára v příspěvku. „Pamatuji si třeba na den, kdy se bezdůvodně (opravdu nedošlo k žádné šikaně) zamkla na záchodě, brečela a říkala,
Jiří Dvořák, ředitel školy
že se oběsí. My jsme ji s kamarádkama utěšovaly, říkaly jí, ať toho nechá. Samozřejmě se to potom řešilo. Bydlely jsme blízko sebe, takže jsme spolu někdy chodily ze školy a opravdu mě nikdy nenapadlo, že by mohla udělat něco tak strašného. Když jsme zjistili, co se stalo, všichni jsme z toho byli hotoví, brečeli jsme a řešili to i s psychologem, protože i pro nás to bylo těžké,“uvádí dívka. „Její maminky je mi opravdu strašně moc líto, nikdo si nedokážeme představit, jaké to pro ni musí být. Na jejím pohřbu nám ale sama říkala, že to není naše vina,“napsala.
Děti z dobré čtvrti
Základní škola v Lesní ulici má v okolí dobrou pověst, leží v klidné vilové čtvrti na okraji Liberce, hned vedle je botanická zahrada, přes silnici park s rybníčkem a zoo. Původně zde byla nemocnice a krajská správa SNB, dnes je zde opravený školní areál s moderním nábytkem, výzdobou na chodbách, vybavením. Moderně působí třeba prosklené dveře do učeben. Odpovídá to i sociálnímu složení lidí, kteří ve čtvrti bydlí a kteří sem posílají své děti. Je pochopitelné, že škola nechce ztratit svou pověst, a možná proto vedení nechce připustit, že mohlo udělat chybu.
Přesto tragický Juliin příběh všechny stále tíží. „Pro mě je to tak citlivé téma a připadám si, že z toho nejsem ještě úplně vyléčený,“říká Ondřej Pražák, jenž byl Juliiným třídním učitelem a třídu vede dodnes. „Upřímně řečeno rozviřovat to v sobě nechci. Pořád si něco nesu v sobě a vyjadřovat se k tomu nechci,“dodává.
Právě s ním Juliina matka útrapy své dcery řešila. Volali si, psali e-maily, Pražák se snažil dívku hájit, žákům promlouval do duše. Nic nezabíralo.
Že se jinak oblékala a někdo jí něco řekl? To ještě není šikana.
Stačí prý preventista
Matka navrhovala, že do školy pošle etopeda, odborníka na rozvoj, výchovu dětí a řešení sporů mezi nimi. Škola odmítla. Prý je to zbytečné, když už má metodika prevence. Nakonec etopeda přijala. „Na půl úvazku, rodiče se na něj složili,“říká ředitel. Bohužel, škola ke kroku přistoupila až po tragédii.
„Etoped řeší vztahy ve třídě. Pracujeme ve skupinách, aby se děti naučily komunikovat mezi sebou. Zaručit ale, že si někdo na život nesáhne, nejde nikdy,“pokrčí ředitel bezradně rameny. Etoped školy Petr Šolc ve středu ve škole nebyl. Dochází sem dva dny v týdnu – v úterý a pátek.
Ředitel Dvořák naznačuje, že vinu na tragédii může mít i Juliina rodina. „Třeba nám neoznámili, že vysadila léky,“podotýká Dvořák.
Jenže jiný názor na Juliinu sebevraždu má jeden z největších českých expertů na šikanu Michal Kolář. Když prostudoval veškeré dokumenty, e-maily, které si vyměnila matka se školou, i dívčiny deníky, došel k závěru, že spolužáci Julii bezdůvodně psychicky týrali a že šlo o šikanu. „Ta byla evidentně jedním z důvodů její sebevraždy,“prohlásil.