Štybar: Chci se dostat na Tour
Druhé místo na Roubaix dodalo Zdeňku Štybarovi sebevědomí. Teď už musí řešit i budoucnost
Tomáš Macek cyklistický reportér MF DNES
Už podruhé spurtoval o titul na nejslavnějším z pěti cyklistických Monumentů, závodě Paříž – Roubaix. Podruhé skončil druhý. Ale Zdeněk Štybar věří: „Můj čas přijde.“Zítra se rozloučí s jarními klasikami na Amstel Gold Race. Potom musí řešit i dilema: zůstat v týmu Quick-Step, nebo odejít?
Traduje se, že z kostek do Roubaix se pak cyklisté týden vzpamatovávají. Už jste je strávil?
Tentokrát to nebylo tak zlé, ačkoliv v úterý jsem byl úplně k. o. Možná i proto, že rozlučkový večírek s Tomem Boonenem se poněkud protáhl. Ale už ve středu jsem se zase cítil fajn a trénoval.
Dříve bývaly následky horší?
To ano. Letos nám pomohlo, že jsme měli komfortnější kola s pérováním. Tolik jsem netrpěl.
Co bolí po Roubaix nejvíc?
Všechno. Roubaix z vás vymlátí i to, co ve vás není. Loni jsem ho jel s virem v těle, což bylo vážně tragické. Letos jsem měl formu a kostky přejel rychleji. Zato před rokem jsem na nich byl tak o 10 km/h pomalejší. A čím pomaleji přes ně jedete, tím víc to bolí. I svaly, které normálně necítíte. Tělo potom potřebuje spoustu času na regeneraci.
A také psychika, ne?
Právě. Pro hlavu je Roubaix velký záběr. Vždyť před každým sektorem kostek jde v podstatě o hromadný spurt o co nejlepší pozice.
Navíc závodit na belgických klasikách za belgický Quick-Step, to musí být nápor!
Jistě. Pro Quick-Step je tu i druhé místo zklamáním.
Což zní až šíleně.
Já vím, ale klasiky jezdí náš tým vyhrávat. Tlak je proto obrovský. A letos všichni věděli, že jedeme na Toma Boonena a jeho páté vítězství. Tím byl pro nás závod ještě těžší.
Protože ostatní týmy monitorovaly každý pohyb Quick-Stepu?
Nedali nám nic zadarmo a nalepili se na nás jako vosy. Přitom už první hodinu byl průměr 51 km/h. To je na širokých podfouklých galuskách pro kostky stejné, jako když na normálních aerodynamických kolech letíme pětapadesátkou. Tři kluci z týmu nám na špici hlídali začátek závodu, ale po 50 kilometrech hlásili do rádia: My už nemůžeme, pomozte nám tady. Proto jsme už takhle brzy museli nastoupit vepředu Matteo Trentin a já, začali jsme sjíždět skupiny a hrozně brzy spotřebovali strašně moc energie.
Samotného vás zaskočilo, když jste před koncem závodu zjistil, že můžete jet o titul?
Ano. Já si vážně moc přál, aby vyhrál Tom. Chtěl jsem ho dovézt na trati co nejdál. I když se odtrhla skupina bez něj, tak ještě 20 kilometrů před cílem jsem chtěl říct do vysílačky, jestli se pro něj nemám vrátit a zkusit ho dovézt zpátky dopředu.
To by asi byla beznadějná mise.
Nejspíš ano. Navíc do té skupiny jsem se dostal ve chvíli, kdy jsem byl sám v totálních křečích. Na kostkách Carrefour de l’Arbre jsem musel jet vše, co ve mně bylo, abych se udržel Grega van Avermaeta. Pokud bych tam odpadl, byla by to celkově pro tým docela tragédie. Tak jsem si říkal: Nemůžu odpadnout, nemůžu, nemůžu. A povedlo se. Myslím, že za celý závod jsem žádnou velkou chybu neudělal. Ale nevyhrál jsem, to mě mrzí.
Od týmu jste dostal svolení jet na sebe až pět kilometrů před cílem. Nebylo to zbytečně pozdě?
Všichni jsme pořád měli v hlavě, jestli by to ještě nezvládl Tom. Kdyby mi dali svolení 20 kilometrů před cílem, mohl jsem toho zkusit víc a s dalšími dvěma v naší vedoucí tříčlenné skupině bych pak normálně střídal. Myslím, že v tom případě bychom přijeli s Gregem van Avermaetem na velodrom jen dva, už bez Langevelda. Spurt by potom třeba vypadal jinak. Ale když jsem po závodě zanalyzoval svůj výkon ve wattech, dospěl jsem k názoru, že jsem už nemohl jet rychleji. Greg byl prostě v závěru silnější.
Za cílem si na vás postěžoval, že jste ve skupině nestřídal.
Taky bych byl zklamaný, kdyby jeli se mnou dva další a jeden z nich by nespolupracoval. To je normální. Jenže já jsem předtím už od 50. kilometru skákal do skupin a lepil díry. Nestřídal jsem ke konci nějakých 10 kilometrů. Jistě, kdybych jel sám na sebe, jel bych to jinak. Jenže já jel pro Toma. Gregův názor chápu. Ale takhle to prostě bylo.
Lidé neznalí cyklistických zákonitostí by možná řekli: „Proč se týmovým pokynům nevzepřete, pokud na trati cítíte sílu?“Oba však víme, že tím byste do budoucna ztratil důvěryhodnost.
Samozřejmě. Já to nedělal jen pro tým, ale hlavně pro Toma. Je to můj kamarád. Abych záměrně vydělal na situaci, kdy se všichni soustředí na Toma, a já bych odjel? To bych nebyl já. I takové příležitosti se objevily, ale nevyužil jsem je. Naopak, kdykoliv bylo potřeba, tahal jsem tempo na špici. Tom si nezasloužil, abych ho nějak očural. A mně by se s tím pak těžko závodilo.
Navíc i mezi potenciálními lídry týmu platí pravidlo: Jednou pomůžu já tobě a příště ty mně.
Ano. Porušíte ho jednou, a už se to s vámi vleče. Věřím, že férová cesta se vždycky vyplatí.
Co vám Boonen po závodě řekl?
Že jsme oba udělali maximum a že kdyby ostatní v jeho druhé skupině nebyli až tak přilepení na jeho zadek, možná by k nám ještě dojel. Ale to se nestalo. Také mi řekl, že v tom chaosu při dělení čela závodu v první chvíli ani netušil, že vepředu odjíždí van Avermaet. Možná to trochu protaktizoval. Možná už předtím i on vyplýtval příliš sil, když se sám pokoušel moc brzy ujet. Jenže to jsou jen hypotézy.
Vy jste byl nejprve v cíli pořádně zklamaný z prohraného spurtu o vítězství. Zároveň je však druhé místo i výsledkem, který vaše sebevědomí po sérii problémů nutně potřebovalo, že? Zvlášť když vám letos končí smlouva.
Přemýšlet o smlouvě při závodě by bylo tou nejhorší možnou věcí. Ovšem rozhodně mě na jaře mrzelo, že jsem cítil formu, ale výsledky nepřicházely. Buď jsem měl smůlu, nebo jsem dělal špatná rozhodnutí na špatném místě. Už se to se mnou vleklo. Až při Roubaix se najednou vše zlomilo, přestože jsem před startem vůbec neuvažoval, že bych mohl jet o vítězství. Za cílem jsem byl pochopitelně ze spurtu zklamaný. Zato teď už jsem moc rád, jak se mi povedlo zajet. Doufám v další roky, i když už nikdy nemusím být na Roubaix tak blízko. Smůla vám při něm hrozí na každém metru.
Příští sezonu už bude peloton bez Boonena a možná i bez vašeho týmu Quick-Step. Jak vnímáte zprávy, že stáj dosud nemá na další rok sponzora ani peníze?
Může se stát cokoliv. Osobně věřím v Patricka Lefevera (manažera stáje), že dokáže sponzora najít a že nám to oznámí brzy. Pokud chce včas poskládat dobrý tým, neměl by s tím oznámením dlouho čekat.
Už v červenci během Tour chcete mít vy i ostatní jasno, za koho budete v další sezoně závodit?
Ano. Ale z debaty s Patrickem mám celkem dobrý pocit, že nakonec ty peníze dá dohromady. Podívejte se na letošní výsledky Quick-Stepu. Jestliže nesežene sponzora ani na takhle úspěšný tým, je už doopravdy něco špatně.
Z vašich slov mohu odvozovat, že byste chtěl v barvách QuickStepu zůstat i nadále?
S tím bych vůbec neměl problém. Samozřejmě však záleží na nabízených podmínkách i na tom, jací kolegové budou v týmu pokračovat. A také na nabídkách odjinud. Od příštího týdne už to začneme řešit.
Neprospělo by vám víc, kdybyste jezdil za tým, který by na kostkových klasikách pracoval jen na vás a který by neměl čtyři lídry jako Quick-Step?
Jo, občas by to bylo fajn. Do některých klasik jsme šli dokonce i se šesti lídry. Každý si pak jede tak trochu svůj závod, Gilbert, Boonen, já, Terpstra i Trentin a nikdo vlastně nemá k sobě pomocníka. Občas by se dalo pošetřit víc sil, kdybychom nastoupili jen se dvěma lídry. Ale na druhou stranu jsme letos měli skvělou partu a ty závody si moc užívali. I díky tomu jsme tolik úspěšní. Všechny v týmu znám, personál je perfektní. Zásadní důvody pro odchod jinam nemám. Ale současně se určitě nebráním ani tomu, že bych po tolika letech tým změnil, když budou podmínky zajímavé.
Máte za sebou na klasikách první pětiletku. Už jste mazákem?
Tím snad ani nejde být. Vždycky se něco stane, klasiky jsou strašně nevyzpytatelné. Pět let je pořád krátká doba. Greg van Avermaet vyhrál svůj první klasický monument až po jedenácti letech pokusů.
Kdybyste vy musel čekat jedenáct let od vaší premiéry, vyhrál byste ho až v sedmatřiceti.
Matthew Hyman loni zvítězil na Roubaix skoro v osmatřiceti. Vidíte, mám dost času (směje se).
Po vašem prvním startu v roce 2013 vám telefonoval Eddy Merckx a řekl: „Jednou bys Roubaix mohl vyhrát.“Teď nevolal?
Potkali jsme se s Eddym na rozlučce Toma Boonena. Říkal mi, že ten spurt jsem možná mohl jet trochu jinak. Ale každopádně věřím, že jednou bych Roubaix opravdu mohl vyhrát, ať už to říká Eddy, nebo ne.
Letos vás ještě jedna jarní klasika čeká. Už nikoliv kostková, ale kopcovitá ardenská. Ještě máte síly na nedělní Amstel?
Mám a těším se. Nejsem kdovíjak vyšťavený. Julian Alaphillipe (týmový kolega, letos třetí na Milán – San Remo) kvůli zranění kolena nepojede, což dost mění situaci v našem týmu. Za nás jede i Philippe Gilbert, ze soupeřů na kostkách bude znovu na startu van Avermaet, zato moc dalších kluků už ne, změna složení pelotonu směrem k vrchařům je obrovská. Se současnou formou se však Amstelu nemusím bát.