Bezdomovec. Muž se psem a foťákem
Ivana Karásková reportérka MF DNES
eho babička měla kdysi plůtek a na kůly si věšela hrníčky. Šestašedesátiletý Václav si z nostalgie podobnou zahrádku udělal doma také. Jeho „doma“je ovšem v Praze pod Hlávkovým mostem. Už jedenáctý rok.
Václav teď svůj příbytek vedle dalších oblíbených míst zvěčnil v rámci výzkumného projektu Hobohemia – město bezdomovců. Podobně jako dalších pár desítek lidí bez přístřeší, kteří na jeden den dostali do rukou fotoaparáty. Vznikl tak unikátní soubor více než tisícovky snímků, který je do pondělka k vidění na výstavě na nádvoří v Hybernské ulici.
„Svůj domov u Vltavy bych za žádnou ubytovnu nevyměnil. Letos byla zima sice tužší, ale mám kvalitní přikrývky a nevím, co je chřipka. Mojí pračkou je velký kbelík a zvon, někdy peru i na valše. Vařím na propanbutanovém vařiči. Pitnou vodu můžu čerpat do kanystru z městského úřadu. Služeb charity k vykoupání využívám jen v zimě, v létě poslouží i řeka,“líčí vytáhlý šlachovitý muž.
Mezi pražskými bezdomovci je Václav už celebritou. Provází zájemce městem v rámci projektu Pragulic. Za dvě hodiny si tak vydělá tři stovky. Něco vynese starý papír nebo nějaká sezonní práce.
Václav se připojil i k pondělní vycházce po klíčových stanovištích bezdomovců. Vedl ji výzkumný pracovník Sociologického ústavu a autor projektu Petr Vašát, který se zabývá problematikou lidí bez domova.
Stále oblíbený „Sherwood“
Zatímco pro bydlící jsou pevnými body domov a pracoviště, lidé bez přístřeší to mají pochopitelně jinak. Proto je první zastávkou na vycházce park, konkrétně Vrchlického sady, v bezdomoveckém slangu Sherwood. „Parky jsou pro ně důležitým stanovištěm jako místo odpočinku, je tam i voda. Zároveň mohou být i bojištěm, místem represe, pokud tam někomu lidé bez domova vadí,“vysvětluje Petr Vašát několika desítkám zájemců. Jsou to vesměs mladí lidé, ale účastní se i sedmdesátiletá jaderná fyzička Helena Holubářová. „Když jsem dělala poradkyni Daně Drábové na Senovážném náměstí, nosila jsem bezdomovcům v zimě teplý čas nebo jim kupovala pečivo,“osvědčuje sociální cítění seniorka.
Když sociolog ve svém výzkumu porovnával Prahu s Plzní, zjistil, že zatímco v Plzni se na ulici pohybují hodně lidé mezi 25 a 35 lety, Prahu upřednostňují starší ročníky. V Plzni lidé zabíjejí čas mezi zavírací dobou jediného velkého centra a čekáním na jeho otevření, v Praze mají pestřejší možnosti „vyžití“.
A proč si bezdomovci oblíbili dopravní uzly? táže se účastníků vycházky průvodce na Masarykově nádraží. Je to díky větší anonymitě. Navíc se tam pořád něco děje, takže den rychleji uběhne. Lidé se tam střídají, což zvyšuje šance, že se podaří něco vyžebrat.
„To já ale nedělám. Sice od státu nedostávám ani korunu, ale poradím si. Mám minimální spotřebu, a to padesátikoruna denně padne na mého psa,“reaguje bezdomovec Václav.
Vycházka končí u jeho bydliště, pod mostem u Vltavské. Bývalého horníka z Kladenska, který strávil pár let ve vězení a několik dalších u dcery v Kanadě, život na ulici zocelil. Podařilo se mu „oprášit“zapomenutou lidskou schopnost přežít v jakýchkoliv podmínkách.
Na vzorně uklizeném dvorku, lemovaném dvěma řadami červených tulipánů, ho bouřlivě vítá jeho velký černý kříženec Astor. „Je to můj nejbližší tvor. Pojmenoval jsem ho po cigaretách, které k nám v devadesátých letech vozili z Ukrajiny,“vysvětluje muž a pohledem pyšně obejme své zázemí.