Kličkování bobtnající Káhirou
Stoupám úzkou věžičkou až na střechu. Starý muž v tradičním egyptském úboru splývajícím na zem mi otevírá dveře do malého kumbálku. Takového, jaký mívají ti nejchudší v Káhiře. Jsem v příbytku v Nekropoli – Městě mrtvých.
Tomáš Lébr zvláštní zpravodaj MF DNES v Káhiře
rocházím uličkami, kde z okének hrobek a nahrubo postavených staveb visí prádlo, před nimi a před svými krámky sedí muži pijící kávu, děti si hrají mezi hromadami odpadků. Vidím jen malý kousek – obrovský hřbitov plný hrobek o velikosti menších i větších domů, mezi nimiž čnějí věže mešit, se táhne v délce šest kilometrů.
Už dávno není proslulý hřbitov, jehož počátky sahají do 7. století, jen Městem mrtvých – často tu dožívaly například manželky zemřelých. Od 50. let minulého století se sem začali masově stěhovat chudí, které postihla rekonstrukce centra Káhiry. To, co je tu nyní, však přesně charakterizuje dnešní největší problém Káhiry – obrovský příliv nových obyvatel. Dnes žije v Nekropoli na půl milionu lidí.
„Drtivá většina jich tu bydlí nelegálně, ale káhirská vláda musí přivřít oči – nemají kam jít,“říká mi Agnieszka Dobrowolská, polská architektka působící v Káhiře už téměř 20 let. Právě tady sídlí jeden z jejích projektů – z nepatrného kousku hřbitova dělá centrum, které pořádá kulturní či hudební akce – a dává místním práci.
Venkov ve městě
Příliv obyvatel je pro Káhiru, která má se sousední Gízou a předměstími více než 22 milionů lidí, prakticky neřešitelný problém. Předpokládá se, že jen letos přibude další půlmilion. To je nyní vůbec nejvyšší přírůstek ze všech velkých měst na světě. Ale není to jen problém Káhiry – k dnešním zhruba 94 milionům obyvatel Egypta mají za pouhý rok přibýt další dva miliony.
„Populační exploze dost devalvuje naši pomoc nejchudším místům,“říká mi Diego Paturel z delegace Evropské unie, která mě a další novináře pozvala na zhlédnutí jejích aktivit v zemi. Grantem podpořila i projekt Agnieszky Dobrowolské.
Podstatné je i to, odkud noví obyvatelé přicházejí. „Jde hlavně o jih země,“řekla nedávno Maisa Šakiová z egyptského ministerstva pro populaci. „Mnoho rodin se zde kvůli extrémní chudobě rozhodne mít hodně dětí – rodiče doufají, že je jednou zaopatří. Velká část těchto dětí se pak stěhuje do měst,“dodala. A v Káhiře roste počet slumů – oblastí, kde často chybí i voda a kanalizace. Při posledním sčítání lidu úřady konstatovaly, že ve městě je už 351 slumů.
Příliv lidí z venkova také znamená, že v Káhiře sílí i vliv tradiční kultury – včetně převládajícího islámu. Pedro, portugalský fotograf žijící v zemi už jedenáct let, připouští, že se to projevuje i tím, že ženy bez šátků jsou v ulicích vidět méně než dříve. „Šátky však nesouvisejí jen s oddaností islámu. Prostě je v Egyptě pro mnohé ženy pohodlnější a bezpečnější je nosit a vyhnout se tak obtěžování mužů. A to i přesto, že v posledních letech proběhlo několik soudů, kdy za obtěžování či přímo násilí vůči ženám padly velmi přísné tresty,“dodává Pedro.
Zároveň v ulicích přibývá žen nosících nikáb (oděv, v němž jsou vidět jen oči). „To má spíš jiný důvod,“soudí Pedro. „V posledních letech se do země vrátilo hodně lidí, kteří pracovali v Saúdské Arábii či jinde v Perském zálivu. Ti zde pak šíří přísnější normy,“upozorňuje.
Napadá mě otázka: Je dnes víc než dříve rizikové pro ženu jít s odhalenými vlasy? Podle Agnieszky Dobrowolské, která tu chodí bez šátku, ne. „Necítím se nijak ohrožená, přestože pracuji často v chudých oblastech s tradiční kulturou. A nevidím v tom v posledních letech žádnou změnu.“
V každém případě si všímám, že nezahalených žen postupně přibývá směrem do centra města. Jako by v něm bylo prostředí v tomhle ohledu o dost svobodnější.
Opravdu umíte přejít ulici?
V centru však panuje jiná drsná nesvoboda, rovněž související s překotným růstem města. Je to prakticky permanentní dopravní kolaps. Přitom má Káhira i tři linky metra – v Africe nevídaná věc. Při procházení centrem je klíčové umět se proplést mezi řadami kličkujících aut – jinak se prostě do zajímavého krámku na protější straně ulice nedostanete.
Nejnebezpečnější jsou motorky – jejich řidiči jsou zvyklí využívat k popojíždění i té nejmenší skulinky mezi auty. V noci tento slalom navíc ztěžuje fakt, že mnoho aut a motorek se neobtěžuje zapnout světla. Nebo jim prostě nefungují.
Úřady vědí, že situace v centru je neúnosná. Přitom zde sídlí většina ministerstev a dalších celostátních úřadů. Že by situaci vyřešila „druhá“Káhira? Jde o velkorysý projekt nového města vzdáleného zhruba 45 kilometrů východně od dnešního centra. Tam se mají noví, zámožní obyvatelé začít stěhovat už příští rok. S nimi i řada ministerstev. Součástí komplexu má být i letiště.
Co to bude znamenat pro centrum stávající metropole? Experti varují, že by to mohlo způsobit jeho definitivní rozklad – a definitivní odchod turistů. Těch od svržení Husního Mubaraka, po němž následovaly další zvraty a teroristické útoky, v srdci Káhiry prudce ubylo.
Už teď je vidět, jak jejich peníze chybějí například na údržbu historických budov. Z promenád před zdejšími hotely podél Nilu je dnes často spíše smetiště. A může přijít další rána – oslabení největšího magnetu pro turisty, Egyptského muzea schraňujícího úžasné artefakty z dob faraonů. Brzy se má část sbírek přestěhovat přímo k pyramidám do nové, velkoryse pojaté budovy. Nezapůsobí to jako další výhybka od „divokého“centra?
„Nebojím se toho. Staré muzeum zůstane unikátní – a dostane šanci zrenovovat expozice,“říká egyptolog David Jeřábek, který do muzea přijel studovat pečetní otisky z pyramidového chrámu v Abúsíru, jehož objev v 80. letech přinesl českým egyptologům celosvětové uznání.
Oáza zvaná Zamalek
Tak trochu uondán dopravním chaosem doprovázeným hlukem a smradem z výfuků, špínou a nepořádkem obklopujícím můj hotel v centru hledám večer nějaké místo, kde bych se cítil alespoň trochu volněji. Imre, maďarský kolega novinář, má jasný tip: Zamalek!
Ostrov na Nilu uprostřed centra se pro mě hned stane oázou v chaosu. Stačí jen zahnout do některé z ulic odbočujících z hlavní tepny. Ocitám se v jednom z míst, které si nejvíc zachovalo někdejšího „koloniálního“ducha Káhiry. Vily a další budovy, vystavěné někdy na přelomu 19. a 20. století, obklopují zahrady a parčíky. Dnes často slouží jako ambasády nebo jako restaurace se zahrádkami. V méně výstavných domech jsou pak spousty obchodů. A Slovenka Lucia, s níž jsem na ostrov vyrazil, se tu poprvé cítí s nezahalenými vlasy naprosto v pohodě. Ani tady to není se šátky „půl na půl“, ale skoro. Ostatně zde, na Zamaleku, žije i mnoho cizinců, kteří v Egyptě pracují.
Okamžitě dostanu chuť dát si právě tady první pivo venku. Samozřejmě to v Egyptě není s alkoholem jednoduché. Už jsem pár piv měl, ale vždy jen uvnitř dražších hotelů a restaurací. A ejhle! Přímo u chodníku u hlavní zdálky vidím cosi jako „minimarket“, jehož vývěsní štít je mi povědomý – celý zelený s červenou hvězdou na straně. „Lucie, to mi připomíná logo Heinekenu! Jdeme tam.“
Když přijdeme blíž, trochu znejistím – nápis na štítu (v latince) je, zdá se, úplně o něčem jiném: Star Goods. Pak však nakoukneme – a je to tam. Samé pivo. Plechovky, ale i lahve.
Kupujeme si po lahvi. A teď kde si je dát? V Egyptě se pití alkoholu na veřejnosti „vřele“nedoporučuje.
Skvělý Zamalek! Kousek odtud v téměř opuštěné uličce usedáme na podezdívku plotu jedné z ambasád a oslavujeme tak nalezení tohohle ostrova.