Zvláště zranitelné oběti
Lidé s mentálním handicapem potřebují důslednější ochranu, často se na nich totiž přiživují „přátelé“, kteří zneužijí jejich důvěru. Nemocní mnohdy o pomoc požádat nemohou, proto by každá psychiatrická nemocnice a větší města měly mít právníky, kteří to u
Prvního dubna vstoupila v platnost novela zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů: osoby „vysokého věku“byly prohlášeny oběťmi zvláště zranitelnými, které se mají těšit mimořádné ochraně a péči. Za občany „vysokého věku“mají být zřejmě považováni všichni důchodci, ba i nedůchodci nad 60 let. Takový výklad není šťastný, ani pětašedesátka dnes vysokým věkem není – jde ve valné míře o osoby rozumově nedotčené a plně aktivní: jako příklad poslouží muž, který by se i v 73 letech chtěl ještě jednou ujmout nejvyššího úřadu státu.
Starší a křehčí seniory je ovšem nutno chránit. Neadekvátně široký záběr zákona však povede k inflačnímu rozmělnění a nápravy se domohou ne nutně ti tiší a nejslabší, ale ti, kteří na sebe nejvíc upozorní. Jasným důkazem, jak by věci vypadat neměly, je kategorie osob s mentálním nebo psychickým handicapem, kterou zákon mezi „oběti zvláště zranitelné“zahrnul od počátku. Podívejme se, jak to s jejich „zvláštní ochranou“vypadá.
– Osamělý, závažně duševně nemocný pan H. byl příjemně překvapen, když se do jeho bytu dostavila osoba ženského pohlaví, která mu jasně sdělila, že ho miluje a že by si ho chtěla vzít. Bez dlouhých okolků následoval právní úkon sňatku a návrh, aby prodal byt, neboť mu nabízí svoje bydlení. Zde jej přiměla, aby jí „na důkaz lásky“předal peníze za prodej bytu i nemalé úspory. Následoval rok či dva, kdy jej ona a její příbuzní u sebe zadržovali, nutili ho, aby jim odevzdával invalidní důchod, ze stolu mu shazovali zbytky, nutili ho vykonávat nevolnické práce a znemožňovali mu návštěvy psychiatra. Pan H. rychle ztrácel na síle, tedy i na „hodnotě“, takže jej vyhodili na dlažbu. Policií byl nalezen vyčerpaný, bludný, podvyživený a dezorientovaný: nejprve byl ošetřen na interně, poté dopraven do psychiatrické léčebny.
Tělesně se jeho stav zlepšil, nesoudným však zůstal, takže pro usměvavou „manželku“nebyl problém vyzvednout si jej záhy „do domácí péče“. Situace se zanedlouho opakovala. Tentokrát byl však „chotí“odhlášen z bydliště (netušil, co podepisuje), takže se stal neslavným „obyvatelem“městské radnice, tedy bezdomovcem. Stejně jako předtím byl nalezen ve zbědovaném stavu a dopraven na psychiatrii, kde setrvává psychotický dodnes.
– Osamělý a závažně duševně nemocný pan K. nerozvážně rozhlašoval, že dědí podíl z rodinného domu. Zaradoval se, když jej „přítel“pozval, aby se přestěhoval do jeho penzionu. Zde strávil řadu měsíců, zadarmo vykonával i těžké práce, poslušně odevzdával důchod. „Přítel“jej opakovaně odváděl k jakýmsi agentům, u kterých se pomatený pán, stižený kromě jiného šedým zákalem, upisoval na půjčky, z nichž neviděl ani halíř. Když se mu nakonec podařilo uniknout, navštívily jej tři ženštiny (dobré známé „přítele“) s prostou otázkou – kterou z nás by sis chtěl vzít za manželku? Zmatený pan K. na jednu z nich ukázal a za pár dnů se konaly vdavky. Poté jej dotyčná odvedla do bytu ve stejné pochybné čtvrti jako v prvním příběhu. Zde byl ženou a jejími příbuznými zadržován, byl mu odebrán majetek a zabavován důchod, byl zesměšňován, vykonával nevolnické práce.
Netřeba dodávat, že stejně jako v prvním případě manželství nebylo „konzumované“. Následně ho vyhodili na dlažbu s dohrou zcela identickou osudu pana H. S jedinou výjimkou: pan H. dostal už v léčebně nekompetentní radu, aby požádal o rozvod. Písemnou žádost jednoduše, ale zcela věrohodně zdůvodňuje slovy „bila mě, nedávala mi jídlo, chtěla mě zabít“– právní úkon rozvodu manželství však nastal, aniž se soudce nad čímkoli pozastavil. Manželka se nedostavila, seděla ve vazbě pro jinou trestnou činnost. Pan K. poslechl radu, aby se nerozváděl, byl podán (na rozdíl od pana H.) návrh na omezení svéprávnosti, úřední opatrovnice lehce přesvědčila soud, že šlo o sňatkový podvod, manželství bylo prohlášeno za neplatné a podvodnice obviněna. Dostalo se mu tedy jisté morální satisfakce, ovšem odškodnění se tak jako tak nedočká, protože obě recidivistky tráví čas ve vězení – za trestné činy spáchané proti jiným, „zdravým“. Trestu i povinnosti odškodnění se vyhnuli parazitičtí příbuzní i „přítel“, ačkoli i ten má svůj rejstřík už pozoruhodně plný.
– Osamělá, duševně a mentálně postižená paní V., matka schizofrenního syna, byla jedinou dědičkou vilky ve čtvrti, kterou lze přirovnat k pražské Hanspaulce. Nenadále se s ní seznámil elegantní muž, který jí sdělil, že ji miluje a že bez ní nemůže žít. Milostná vášeň byla opětována, takže elegánovi nebylo zatěžko obdržet vilku jako dar: paní V. přestěhoval do přelidněného bytu, kde nejasně dlouhou dobu žila mezi „hroznými lidmi, z nichž ji někteří i osahávají, takže se tam bojí“. Skončila jako bezdomovkyně v Armádě spásy a poté v psychiatrické léčebně, syn v zařízení charity. Veliké rodinné úspory byly rozkradeny bandou, která řádila ve vilce, zbytek vydala „příteli“za pozvání na zmrzlinu – tak referovala rodinná přítelkyně, která na rozdíl od mnoha povolanějších neztratila rozhořčení ani smysl pro spravedlnost. Policie sice zahájila vyšetřování, ale se zpožděním mnoha měsíců (spíše let), takže zlo již bylo neodčinitelné.
Když zákony nefungují
Kdyby se řádným postupem a včas podalo oznámení na pachatele všech uvedených trestných činů, vysvitlo by z opakovaně uváděných jmen, že jsou všichni prakticky jistě členy jedné rozvětvené rodiny, která si na život vydělává lukrativní kriminální činností. Pointou příběhu zůstává, že na základě právní ignorance a dvojí morálky došlo k hrubým pochybením. Řada popisovaných právních jednání totiž byla od počátku neplatná ve smyslu § 581 občanského zákoníku:
„Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.“
Ovšem – kde není žalobce, není soudce. Proč nikdo nejednal, ačkoli důkazy byly nezpochybnitelné? Ačkoli šlo zjevně i o trestný čin týrání, a to zřejmě zvlášť surovým a trýznivým způsobem? Ačkoli všechny tři oběti jsou svým vzhledem i chováním osoby velice nápadné a na první pohled duševně nemocné? Že by právě proto?
Adekvátně nejednali notáři, sňatkoví úředníci, soudce, policie, projevila se právní neznalost lékařů. Do jisté míry lze porozumět obavě, že by nemocní mohli být traumatizováni vyšetřováním. A to by se nesměly vyšetřovat ani děti! Zákon stanoví, že výslech „zvláště zranitelných obětí“má být veden formou šetrnou, s přihlédnutím k psychickému stavu, bez nutnosti vizuálního kontaktu s pachatelem. Další uváděný důvod nečinnosti – „jsou to kriminálníci, kteří se mohou pomstít“– také neobstojí, trestní oznámení nemusíme podávat sami, od toho mají jednat právníci.
Duševně nemocní také bývají extrémním způsobem zadluženi, nezřídka statisícovými částkami. Zastání nenacházejí a očividně podvodný dluh je za ně „bez mrknutí oka“splácen i během hospitalizací, ačkoli bývá mnohdy jasné, že může jít o souhru hned dvou trestných činů: „přátel“, kteří shrábnou lup, a amorálních věřitelů (často se jedná i o tzv. „solidní ústavy“), kteří se na dlouhá léta „přisají“na invalidní důchody duševně nemocných. Tento velice běžný věřitelský podvod tak rozkrádá naše vlastní, beztak již dosti vratké důchodové pojištění! Přitom by stačilo podat trestní oznámení a v případě neúspěchu požádat o pomoc Kancelář veřejného ochránce práv – vždyť tam bychom se obrátili i my, kdyby se nám stala jinak neřešitelná újma. Tedy pozoruhodný metr pro tyto „oběti zvláště zranitelné“– ochrana postavená na hlavu.
Duševně a mentálně postižených je celkem několik set tisíc a nemálo z nich se stává obětí závažných trestných činů. Je absurdní, aby jediným způsobem jejich ochrany zůstávalo omezování svéprávnosti. Ve fungujícím právním státě se musí i pro ně najít onen žalobce a soudce. Je však v logice věci, že právě těžce postižení nemohou být schopni o pomoc sami požádat. Je nutné, aby každá psychiatrická nemocnice a každé větší město mělo právníky jasně vyčleněné pro kauzy těchto „zvláště zranitelných obětí“a aby s nimi podezřelé případy byly povinně konzultovány. Práce budou mít opravdu až nad hlavu.