V době teroru mládí

Stárnutí mě přepadlo ze zálohy. Způsob, kterým zpochybňuji své vlastní názory, obohatilo o nový rozměr, jenž zní: jsi v zajetí své generace. Tvé názory předurčuje rok tvého narození. Rok tvého narození předurčuje tvé názory mnohem významněji, než jsi vůbec ochotna si připustit.

Rok tvého narození tě odsuzuje k neporozumění. Rok tvého narození ti znemožňuje relevantně posoudit to a to, a to a něco ve mně dodává: tvůj postoj k technologiím je například plný opatrnosti jen proto, že jsi ten a ten ročník, a navíc literární typ, a protože je slovo na odpis (svou bitvu s vizuálem na plné čáře prohrává), tak kopeš kolem sebe zoufalými vzteky.

Nějakou dobu mě mé stáří doopravdy takhle cepovalo. Disciplinovalo mě jako školačku, snižovalo mi sebevědomí. Jenže mé stáří to ve skutečnosti nebylo, tomu jsou mé názory ukradené. Byla to moje společnost.

Společnost, která se stářím pracuje jako s cejchem, a to jen proto, že zkušenosti starých se dnes zdají nepřenosné, a tedy k ničemu, protože život se tomu před desetiletími podobá tak málo, že skoro vůbec ne, takže jak z těchto zkušeností čerpat, a tedy jakápak úcta? Úcta pro nic za nic? Úcta je přece za něco!

Mladí se svým datem narození netrápí. A právě ve chvíli, kdy mi to došlo, tak odešel i mindrák z neporozumění. Pokud bojovat za rovnoprávnost, pak i tady, vážení. A ne že starého někdo nechá sednout v tramvaji a „umírání se věnuje stejná péče jako rození“, jak říká slogan jakéhosi hospice, a tím, že se to celé spláchne, ale že skoncujeme s hegemonií mládí jako perspektivy, které se podlézá.

Omezená je svou generační příslušností totiž úplně stejně jako jakákoli jiná. Zjednodušeně řečeno: generačně omezené mládí stojí proti generačně omezenému stáří a hotovo.

Argumentovat odjinud než z nitra své generační omezenosti je zkrátka vyloučené, „odněkud“se hovoří vždy a vždy s omezeným zorným polem (mladý je za osmnáct a starý bez dvou za dvacet).

Bitva o to, čí omezenost je tupější, může začít, a nechť si každý vsadí na tu „svou“, respektive na tu „jejich“, že je blbější.

Tedy vedle „zastaralých“postojů tu máme „zanovělé“, vyznačující se minimem zkušeností, protože delší časový horizont je nula a slovo „zanovělý“neexistuje jen proto, že v době teroru mládí si pejorativní označení schováváme pro staré.

Jediným smysluplným přístupem je tvrdit s plným vědomím omezenosti svého horizontu svobodně cokoli a být naprosto imunní vůči jakýmkoli předběžným opatřením, invektivám či výsměchu ohledně toho, co údajně je, či není generační otázkou.

A celé to píšu proto, že jeden známý, který učí na vysoké škole, řekl mému známému, že když dá studentům delší odborný text, chodí za ním s tím, že se na „to“nemohou soustředit. Že to „nedávají“.

Zoufal si, že jeho obor takhle brzy přijde do kopru. A ve mně na to konto všechno řve a křičí, že je to skandální. Že myslet hluboce znamená číst sáhodlouhé texty, že bez toho to absolutně nejde, a ano, že jeho obor skutečně zahyne, pokud se to nějak vývojově nezvrátí. Že písmo se vyvinulo z obrázků neboli je krokem vpřed a my místo toho, abychom šli ještě dál, tak degradujeme do obrázkové éry a kraťoulinkých textů hltaných po chytrých telefonech a fanfárami k tomu troubíme kdoví jak, že to celé není ohromné (pohodlí odjakživa vyznávali troubové).

Takže ne. Ne že já jistým aspektům své doby nerozumím díky své generační příslušnosti, ale té době nerozumí nikdo. Nikdo, kdo ústup od čtení dlouhých textů považuje za tzv. „normální vývoj“, jelikož normalitu onoho vývoje tautologicky odčítá z něj samého ve smyslu: normální je to, co se takto vyvinulo, a co se takto vyvinulo, je normální.

Prdlačky. A není to naivitou, je to obyčejnou leností. Protože dříve, než si vás technologie omotají kolem prstu, svedou vás na usnadnění života. Lež, kterou jsme prokoukli už dávno. Ždímat se ale necháváme dál. Dál, dokud s konečnou platností nesklapnou čelisti závislosti. A mladí? Mladí nic jiného neznají. Takže?