Konsenzus je pro svobodu smrt

Když je lidem odpíráno hlásat, nebo dokonce zastávat jejich názory, není divu, že zvolí protest. Třeba i škodolibý. A když nemají prostor pro diskusi, přichází čas na kverulantství.

Je-li dnes něco tématem celospolečenského sporu, jde o otázku, kdo blokuje diskusi, nepřijímá opačný názor, odmítá respektovat jak takový názor, tak jeho nositele, a celkově tak přispívá ke zhoršování atmosféry. Pochopitelně každý, kdo se takové výměny účastní, pokládá za toho, kdo demokratické výměně názorů brání, jiné lidi než sám sebe.

Nejsnazší metoda, jak vyřídit v debatě protivníka s nepohodlným názorem, je sebrat mu slovo. Vyloučit ho ze slušné společnosti, upřít mu právo na takový názor a onálepkovat ho. Není nic jednoduššího než dotyčný nepohodlný názor označit za ne-názor, provokaci, trolling.

Pozor na totalitu

Když však chceme diskutovat svobodně, otevřeně a tvořivě, měli bychom připouštět i existenci takových postojů a úhlů pohledu, které si sami nedokážeme představit. Jinak se dostáváme na totalitní půdu. Potíž tkví v tom, že nakonec je každá ideologie totalitní a nepřipouští existenci něčeho mimo sebe a vedle sebe.

Příkladů vylučování určitých postojů a likvidace diskuse pod záminkou její ochrany je v současném politickém dění i u nás v Evropě dost.

Křiklavý moment představuje třeba debata o maďarském premiérovi Viktoru Orbánovi, hlavně v souvislosti s kauzou Středoevropské univerzity.

I u nás se před věcnou debatou o výsadním postavení univerzity upřednostňují hysterické výkřiky a vyzývá se, aby byla Orbánova partaj vyloučena z Evropské lidové strany, jejíž součástí je na unijní úrovni.

Když se předsedové českých stran zastoupených v dotyčném spolku, tedy šéf lidovců Pavel Bělobrádek a šéf TOP 09 Miroslav Kalousek, dožadovali od aktivistů bližších informací a širší debaty o postavení George Sorose a jeho školy, byli ukřičeni, že nemají co chtít přemýšlet a mají konat: vylučovat.

V evropském kontextu se objevila nejedna výzva, že je nutné Orbána zastavit a určit mu jasné mantinely. Tedy žádná demokratická debata, ale hranice. Pravidla.

Vyřazování z hlavního proudu

Obdobně se hovoří o brexitu, respektive o Evropské unii. Jakákoli její kritika nebo snaha o reformu se považují za útok na samotnou instituci, jakýkoliv atak na instituci Unie pak je brán za vyhlášení války samotné Evropě a jejímu duchu.

Léta byli okřikováni všichni kritici EU, až se to začalo týkat i zástupců mainstreamu, jako jsou britští konzervativci nebo česká ODS. S tím souvisí i výkřiky z dob, kdy se ODS přesunula ze zmíněné Evropské lidové strany do nové skupiny Evropských konzervativců a reformátorů, kde sedí třeba s polskou partají Právo a spravedlnost nebo právě s britskými konzervativci.

Čeští eurofilové neopomněli mluvit o tom, kterak se česká partaj „vyřazuje z hlavního proudu“a přesouvá do podezřele kverulantského spolku. Jako kdyby v Evropě existoval větší symbol historické solidnosti a tradiční politiky, než je britská Konzervativní strana. Jako kdyby jakákoli –a v případě Evropských konzervativců a reformátorů velmi umírněná a suše věcná – kritika Evropské unie a jejího fungování byla nebezpečným kverulantstvím. A konečně, jako kdyby být součástí hlavního proudu představovalo to, co má mít politik za prvořadý úkol.

V neposlední řadě a možná nejvýrazněji je v českém prostředí předmětem obdobného chování prezident Miloš Zeman a jeho příznivci. Se Zemanem je jistě možné nesouhlasit, kritizovat ho, volit nejrůz- nější formy protestu. Koneckonců sám tvrdí, že politika je kruté řemeslo a že je arogantní záměrně. Jistě tak snese i ostřejší formu výtek.

I proto se větší pozornost Zemanových odpůrců soustředí na jeho domnělé i skutečné voliče, kteří jsou označováni za nevzdělané, nevkusné, frustrované.Tenhle způsob vnímání názorových odpůrců je typický i pro další zmíněné případy.

Každý ví, co se patří

Protest, který volba pro Zemana, Trumpa, brexit nebo Hofera symbolizuje, může mít a v řadě případů má kořeny v sociální nebo ekonomické situaci. Ale přináší i vymezení vůči tomuto poučování, škatulkování, rozhodování „lepších“lidí.

Tito „lepší lidé“třeba i mohou být v průměru vzdělanější a ekonomicky lépe postavení, ale to, co jedince řadí do této lepší společnosti, je soubor předem určených názorů a postojů – které se netýkají jen politiky, ale třeba i vkusu, kultury a umění – o nichž se nediskutuje a nepochybuje, protože přece každý ví, co se patří.

Je to taková společnost konsenzu. Názory jsou však od toho, aby se lišily, a ne nadarmo známý bonmot říká, že ze dvou lidí se stejným názorem je jeden v místnosti zbytečný.

Konsenzus je zdravý pro různá praktická jednání, pro skutečně svobodnou, tvořivou a otevřenou diskusi je však smrtící. A když není prostor pro diskusi, přichází po několika marných pokusech čas na kverulantství.

Nejsnazší metoda, jak vyřídit v debatě protivníka, je upřít mu právo na názor.