Jak se z tlachů stala „postfakta“
Největším majstrštykem zla (potažmo ďábla) je obecné přesvědčení, že zlo (potažmo ďábel) neexistuje. Úplně opačně je to se slavnými „fake news“či „érou postfaktickou“. Smyšlený jev přesvědčil milionové zástupy o své existenci, aniž na něm bylo cokoliv pravého.
Ne že by se tedy v soudobém světě nedrbalo, ne že by se nešířily klepy a lži jako na středověkém trhu. Jenže jakmile se jim přestalo říkat drby, lži a klepy, jakmile se na ně vymyslela vědecká teorie a soustava zavádějících přezdívek, přestalo se věřit v jejich původní podstatu. Místo toho se věří ve zbrusu nový fenomén, vzniká kolem něho samostatná doktrína, rozebírá se jedinečná epocha dějin a s každou takovou konstrukcí se badatelé vzdalují poznání popisovaných věcí.
Lež i omyl najednou přestávají být lží a omylem, stávají se „postfakty“a „produkty sociálních bublin“. Zastírají tím svou pravou podstatu právě tak jako samotné zlo (potažmo ďábel), které už ze slušné řeči rovněž vymizelo. Hříchu se přestalo říkat hřích, vina už není vinou a ani lhaní už nejnověji není lhaním, nýbrž vědecky podložitelným produktem zákonitého společenského vývoje.
V takové vědě se mlží a mate původně pro dobrou věc, ale už se zapomíná na to, že všechny ty přezdívky, kličky a výhybky mimo jiné zbavují viníka odpovědnosti za zavinění. Dříve se říkalo: Lže, jako když tiskne. Pomlouvá jako bába na rynku. Sežral to i s navijákem. Dnes se říká: Žije v období po smrti faktů, je obětí sociální bubliny, podléhá záludnosti fake news.
Když si před sto lety v Polné u Jihlavy vymysleli, že Židé zapékají krev křesťanských panen do macesů, uvěřili tomu nejen plebejci z celého městečka, země a říše, ale i několik soudů. V novinách se nad tím „postfaktem“královsky bavil i mladý vídeňský malíř, jenž později „méněcenné rasy“posílal do plynu. Nikdo z těch, kdo mu to i se zmíněným navijákem sežrali, tehdy nebyl na Facebooku, netweetoval z mobilu, nenahrával si fotky na Instagram, netrávil hodiny v diskusi na Novinkách. Přesto se v metropolích i v nejmenších vískách kvůli nehorázným lžím navzájem vraždili sousedé a příbuzní, aniž je kdo podezříval, že bublají v sociálních bublinách či se dožili éry, v níž byl překonán smysl pro ověřitelná fakta.
Když se dnes tweetne nějaká blbost, lež či tlach, vystoupí učenec a s vážnou tváří pronese, že lidstvo dospělo do postfaktické epochy. V takové chvíli si prachsprostě vymýšlí, lže, jako když tiskne, a aniž to tak zamýšlí, nepřímo vyviňuje každého, kdo se rozhodne druhé mást vymyšlenými klepy či na kdejakou hloupost skočí.
Moderní éra se tak mnohem spíše než originálními „postfakty“vyznačuje do nebe volající neznalostí historie, infantilním a histrionským přesvědčením o vlastní výjimečnosti, přebujelým zakládáním společenskovědních oborů, které úplně ignorují dosavadní úroveň poznání. Ty pak v nejlepší víře šíří podobné lži a bludy jako bába na středověkém trhu, rozdíl je snad jen ve veřejných dotacích, pobídkách, grantech, které na to dostávají, a v dobrém pocitu z odvedené práce.
Dnešní doba tedy není žádnou novou érou postfaktů. Je obdobím, kdy se dá na obyčejném tlachání, mlžení a zastírání vcelku úspěšně vydělávat a postavit si živnost. Ale ani v tom se nijak zvlášť neliší od epoch předešlých.
Lež k lidstvu nakonec patří tak jako vina, hřích, zlo i ďábel. Jenom ty termíny postupně vycházejí z módy a s nimi i povědomí o nebezpečí, před kterým odpradávna varovaly.