Kdyžzkazímstart
Markéta Fialová
Někdysetotakprostěsejde. Dokolonkyvdiářisenevejdevíc nežprvnítřihodinydenníhoplánuamůjvnitřníalarmměbudíhodinu předbudíkem. Užtoměmávarovat, aleobvyklebývámktakovým znamenímslepáahluchá. Takžehnedránořadímturbosambicíurvat zadvaneborovnouzatři. Zrovnajakovčera.
Mám v plánu milion věcí a večer se chci svěží a spokojená odměnit divadlem. Ranní procházce se psem proto rovnou dávám rytmus indiánského běhu. Zatímco já se snažím o klasiku, náš chlupatý svéhlavec chce svůj hbitý sprint prokládat nekonečnými čuracími pauzami, takže jsme dost nekompatibilní dvojka. Ale kompromis vítězí, a tak se vracíme vyčuraný a zpocená.
Druhý start z bytu: ve smyku líbám své milé, mezi dveřmi ještě drapnu pytel s odpadky a ve výtahu si dopínám zipy a knoflíky. Vkládám důvěru v MHD a dobíhám autobus, který míří směrem k metru. Zírám, že jindy spoj narvaný k prasknutí veze dnes kromě udýchané mě už jen pár stařenek, které můj překotný vpád na palubu zjevně ruší z klidu. Záhy chápu. Párkrát denně staví na naší zastávce na samém kraji Prahy bus, který poctivě obráží ty nejzapadlejší kouty městské části. Bere to hezky zvolna cik cak, místními cestami od pole k poli. K metru nejede obvyklých 11, ale rovnou 35 minut. A já ho trefila. Řidič se mi srdečně směje a po úpěnlivých prosbách mě vyklopí na hlavní.
Zastávka „ normálního“, tedy narvaného autobusu je cca 200 metrů, a protože právě přijíždí, dostávám příleži- tost k dalšímu sprintu. Když se vmáčknu do podpaží neznámého otylého mladíka na poslední schod, tak zjistím, že s sebou pořád jako idiot vláčím ten pytel s odpadky. Naštěstí vzduch autobusu už můj kontraband nemá čím obohatit, tak mě jen hryže svědomí, že by těch 35 litrů asi mělo mít vlastní jízdenku.
U metra pytel i já vypadáváme na chodník a já se ho chci urychleně zbavit, protože ob- sah je zjevný a prozrazuje o mé rodině víc, než je mi milé. Že jíme banány po kilech, že cupujeme reklamní letáky a že ujíždíme na pečených fazolích v plechu. Chci jednat, ale ať se kouknu kamkoli, vidím jen koše na maximálně patnáct vajglů. Nezbývá mi než je hezky podělit a odsypat každému něco. Je to nezáviděníhodná činnost, když kolem vás proudí davy a navíc vám hoří za zadkem, to mi věřte.
Jindy spolehlivé metro zrovna nejezdí kvůli sebevražednému skoku. Takže běžím na tramvaj, ve které mě brzy oslovuje revizor. Potěšena, že se mu jako prvnímu můžu pochlubit svou lítačkou, ji nejdřív pěknou chvíli hledám, abych zjistila, že ji s sebou nemám. Tak občanku… ta bydlí s lítačkou, omlouvám se. „ Ještě že vás znám z televize, paní Fialová!“halasí revizor na celý vůz a vypisuje papírek. Jako černý pasažér se cítím hůř, než bych čekala, pankáč ze mě už asi holt nebude.
Tramvaj opouštím hned, jak mi bodrý kontrolor srdečně vtiskne zápis z našeho nečekaného setkání. Mířím si koupit kafe, abych se vzpamatovala. A abych zjistila, že nemám ani peněženku. Šlus, ztrácím se sebou definitivně trpělivost, vracím se domů. Pomalu a pěšky. Všichni se mému návratu diví, jen pes vypadá, že mě chápe.
Uběhne dalších pár hodin, jsem v divadle, nijak zvlášť svěží ani spokojená. Zprávu, že se bude hrát jiný kus, protože představitel hlavní role toho plánovaného se dostal do dopravních problémů, beru s klidem. Tak i on – herecká celebrita. Jak já tomu rozumím! Někdy to prostě ani komediant sám se sebou neuhraje. ●