Eliška Podzimková
Málokdysestane, abyčeský umělec či umělkyně prorazili dřív v zahraničí než doma. Ilustrátorce Elišce Podzimkové setopodařilo. Svými originálními obrázky začala dokreslovat fotografie New Yorku a na sociálních sítích jí tovyneslodesítky tisíc fanoušků. Kou
Svými obrázky, které dokreslujedofotek, zaujala ilustrátorka i slavného kuchaře Jamieho Olivera.
Protestují fotografové, když jejich snímky pokreslíte?
Vůbec ne, oni mi fotky dokonce sami nabízejí a jsou natěšení, co s nimi udělám.
Vy sama nefotíte?
Už jsem k tomu taky dospěla, protože s cizími fotkami je problém s autorskými právy. Nepovažuju se za profesionálku, ale oko na to asi trochu mám. Fotit mě baví.
Jak vás napadlo ilustrovat fotky?
Musím na něco reagovat, bílá plocha mě paralyzuje, nevím, čím ji zaplnit. Když mám úplnou volnost, neumím si s ní poradit, potřebuju nějaké přesnější zadání. Pamatuju si, jak jsem dostala od táty první grafický tablet, nadšeně jsem ho zapnula, naběhl photoshop a já nevěděla, co dál. Proto jsem si našla fotky. Když je vidím,
začne mi hlavou létat spousta nápadů, jak je doplnit o něco, co by tam třeba někdo jiný neviděl.
Svými obrázky jste zaujala i takovou celebritu, jakou je slavný kuchař Jamie Oliver. Nabídnul vám spolupráci?
Až nedávno mi došlo, že to byla moje první zakázka s ilustrovanými fotkami. Oslovil mě David Loftus, dvorní fotograf Jamieho Olivera, jestli nechci upravit nějakou jeho fotku. Když jsem uviděla tu, kde Jamie jede metrem, do okýnka vedle jeho hlavy jsem dokreslila zeleninu. Poslala jsem obrázek zpátky Davidovi a on byl tak nadšený, že ho přeposlal Jamiemu. Chvíli bylo ticho a dva měsíce nato mi volali z jeho managementu, abych ten obrázek rozhýbala v několikavteřinovou animaci u příležitosti Food Revolution Day, kampaně za zdravé stravování. Jamie si moji animaci vyvěsil na svůj Instagram a poslal mi děkovný e-mail.
Máte ho schovaný?
Mám, dokonce se ho ze mě nedávno snažili vylákat, ale nikdy ho nikomu nedám.
Ve světě jste prorazila ilustracemi fotografií New Yorku. Proč padla volba právě na tohle město?
Když mi bylo šestnáct, půl roku u nás doma bydlela Zoe, holka z Brooklynu, která sem přijela studovat v rámci programu Erasmus. Padly jsme si tak do noty, že ji dodnes považuju za svou americkou sestru. Po prváku na vysoké jsem za ní odletěla na prázdniny. Táta mě chytře navedl, že by bylo fajn se tam jen neflákat, takže jsem se přihlásila na měsíční kurz 3D animace. Říká se, že New York si buď zamilujete, nebo ho nenávidíte. Já jsem ten první případ. Když jsem se vrátila, bylo mi jasné, že se tam musím vrátit. Ve škole mě spousta věcí najednou štvala, nebylo nic, co by mě tady drželo. Žít v New Yorku byl můj sen a to, že se mi splnil, byla velká náhoda.
Vy jste té náhodě ale dost pomohla.
To je pravda. Když jsem se vrátila domů, New York mi tak chyběl, že jsem začala do jeho fotek dokreslovat své obrázky. Na Instagramu je ohromná komunita fotografů, kteří to město zachycují každý po svém. Když mě nějaká fotka oslovila, napsala jsem jejímu autorovi, jestli ji mohu pokreslit. Chytlo mě to tak moc, že jsem zvládala ilustrovat i dvě fotky za den a všechny jsem je sdílela na svém instagramovém profilu. Ty obrázky si rychle získaly fanoušky, a jeden z nich dokonce otiskl na titulu newyorský deník Metro. Díky tomu se mi ozval ředitel školy, kde jsem absolvovala onen měsíční kurz, a nabídl mi práci. Hned odjet jsem nemohla, musela jsem dodělat školu, ale on byl odhodlaný na mě přes tři čtvrtě roku počkat.
Když jste odlétala do New Yorku, byla jste přesvědčená, že je to nastálo?
Byla jsem nadšená a věřila jsem, že minimálně několik let budu jezdit do Česka jen na návštěvy. Přitom jsem pořádně netušila, co tam budu dělat za práci. Jen že to bude něco s marketingem. V Americe má každá pozice tak vzletný název, že si pod ním nic nepředstavíte, ale máte pocit, že jde nejmíň o generálního ředitele. Nakonec jsem vymýšlela kreativní obsah na sociální sítě té školy a vytvářela edukativní videa. Bylo to fajn, měla jsem poměrně volnou ruku, ale časem mi to začalo lézt krkem. Nedokážu být kreativní, když musím sedět od rána do večera v kanceláři. Nechápali, že potřebuju jít ven, aby mě něco inspirovalo. Navíc jsem se dostala do firmy, kde všichni byli workholici toužící po kariéře. Moje šéfová byla Australanka, která přiletěla do Států udělat díru do světa.
To není váš případ?
Já potřebuju svobodu. Nepotřebuju stoupat pořád někam nahoru na úkor toho, že budu dělat věci, které mě nebaví. Vnímám to i u dalších lidí z mé generace. Netouží se prací uštvat a dřít jako roboti. Chtějí si víc užít život, práci nemají na prvním místě. To je posun oproti době po revoluci, kdy
úspěšná kariéra byla životní meta a lidi jí obětovali skoro všechno.
Kdy jste zjistila, že New York není tak ideální, jak jste si představovala?
Prozřela jsem docela rychle, malovala jsem si to moc narůžovo. Neměla jsem čas na to, abych město objevovala, protože jsem se točila v klasickém stereotypu cesty do práce a z práce. Když jsem měla konečně volno, byla jsem tak unavená, že jsem radši zůstala doma. A pak mi začala trochu vadit i newyorská nátura. Při seznamování se tam vede „small talk“. Lidé, kteří vás vidí poprvé, se vás na něco vyptávají, ale brzy zjistíte, že je to vlastně nezajímá, jen to patří k tamější konverzaci, je to taková zažitá přetvářka. No a do toho jsem se při návštěvě doma zamilovala a došlo mi, že v New Yorku zůstat nechci, že mi chybí rodiče, kamarádi. Po patnácti měsících jsem se vrátila domů.
Zanevřela jste na New York?
Ne, to ne! Pořád mě baví, ráda se tam vracím, ale jako návštěvnice. Mám tam oblíbená místa. Hodně mě tam baví lézt na střechy, to je takový můj koníček. Nahoře je klid, ten pohled na město je boží. Ovšem je to dost hazard, pohybujete se na soukromém pozemku a jako cizince mi hrozilo vyhoštění, kdyby mě chytli. Ale právě ten adrenalin je lákavý.
Jak vás napadlo vylézt na střechu?
Poprvé mě na ně vzali dva fotografové, které jsem poznala díky Instagramu. Vylezli jsme na dům, ve kterém bydleli studenti. Měli neuvěřitelné fígle. V hale jsme předstírali, že jsme studenti, nesměla jsem se vrátnému podívat do očí a musela projít jakoby nic. Z výtahu jsme vystoupili o dvě patra níž, aby nás ostraha neviděla na kameře… Díky nim vím, jak na to.
Několikrát už zaznělo slovo Instagram, sociální síť, na které lidé sdílejí fotografie. Jsou dnes sociální sítě cestou, jak dosáhnout úspěchu?
Pro mě byl Instagram zásadní, bez něj bych nabídku na práci v New Yorku nedostala. Vlastně by mě bez něj asi ani nenapadlo ilustrovat, původně jsem totiž studovala animaci. Pro umělce je to místo, kde mohou vystavit, co chtějí, jen se nesmí stydět a bát negativních reakcí. Kouzlo Instagramu je v tom, že hned vidíte, co se lidem líbí a co ne. A když máte úspěch, je to takový drajv energie, že nadšeně pokračujete. Na druhou stranu mě sociální sítě štvou. Vytvářejí pokřivenou realitu a raději s lidmi trávím čas osobně než na sítích. Vlastně bych je ráda smazala z našich životů, ale vím, že nemá smysl proti nim bojovat, když jsou tak zakořeněnou součástí našeho života.
Dnes se trendy rychle střídají. Nebojíte se, že se vaše ilustrace za chvíli okoukají?
Nad tím přemýšlím často. Sama bych byla ráda, kdybych se po čase dostala k jinému stylu, protože když dlouho děláte jedno a to samé, začne vás to štvát. Vloni jsem měla krizi, neměla jsem nápady. Lekla jsem se, že už je to tu, že končím. Naštěstí se inspirace zase objevila, ale byl to hrozný pocit. Někdy si říkám, že to zbytečně moc řeším.
To je zvláštní, že se něčím takovým zabýváte, když za sebou máte zkušenost s nemocí, kdy vám šlo o život. Jak jste v šestnácti přijala diagnózu lékařů, když vám řekli, že máte rakovinu lymfatických uzlin?
Byla jsem puberťačka, které spousta věcí nedocházela. Vnímala jsem, že jsem nemocná, ale nepochybovala o tom, že se vyléčím. Až poslední dva tři roky mi dochází, že to mohlo skončit i špatně. Děti tohle onemocnění neberou tak vážně a dospělí by si z nich občas měli vzít příklad. Pokud k rakovině máte od začátku přístup, že je se vším konec, tak tím složitější léčba bude. Hlava dělá u nemocí hodně, sama vím, že s optimismem to jde daleko lépe.
Vzpomenete si na první dojem z dětské onkologie v Praze v Motole?
Viděla jsem tam běhat plešaté děti, tak jsem hned řešila to, jestli budu taky bez vlasů. Nám dospělým to může přijít v kontextu té nemoci jako to nejmenší, ale děti řeší to, co je vidět. Holá hlava je pro mladé holky trauma, protože vzhled je pro ně alfa a omega. Já na tom byla stejně, ale brzy mě to přešlo. Dostala jsem poukázku na paruku a vybrala jsem si jednu ve stylu pankáče. Od té chvíle jsem si z toho dělala jen srandu.
Bavila jste se zpětně s rodiči, jak vaši nemoc prožívali?
Máma je na tohle téma pořád asi trochu citlivá. Minulý rok se mnou a s dalšími bývalými dětskými pacienty natáčeli dokument, kde se režisér vyptával na prožitky mých ro- dičů a mého mladšího bráchy, s kterým jsem o tom nikdy nemluvila, tak jsem zvědavá, co se při premiérovém promítání dozvím.
Cítíte, že se o vás víc bojí?
To asi jo, ale to je přece normální. Když jsem se rozhodla jet do New Yorku, šla jsem na každoroční povinnou prohlídku a zeptala jsem se, jestli se mohu odstěhovat do Ameriky. Naštěstí to tehdy bylo přesně pět let od léčby, to jste považována za vyléčenou, takže jsem dostala svolení i od doktorů.
S nimi jste stále v kontaktu. Proč?
Nádorové onemocnění si většina z nás spojuje se středním věkem a se stářím a my se snažíme o to, aby se víc vědě- lo, že se týká i dětí. V rámci projektu Můj nový život teď fotíme malé pacienty a já se chystám si s těmi fotkami vyhrát. Děti jsou vždycky tak nadšené, že se něco děje, a vymýšlí stylizace fotek s námi. Starší kluci mají cynický humor, před focením houkne jeden na druhýho: „ Jirko, nezapomeň se učesat!“To holky od čtrnácti výš se fotit moc nechtějí právě kvůli vzhledu, připadají si nehezké. My je do ničeho nenutíme, chápu to. A snažíme se jim teď také plnit přání. Rodiny těch dětí jsou často v nedobré finanční situaci, většinou je to tak, že jeden rodič musí opustit zaměstnání, aby byl s dítětem. A tak jim třeba přivezeme tablet nebo něco jiného, po čem touží, ale nemohou si to dovolit.
Máte po téhle zásadní zkušenosti jiný pohled na svět?
Jako každý občas fňukám a stěžuju si, ale pak si uvědomím, že řeším malichernosti. Teď mě zrovna chytnul revizor. Byla jsem fakt vytočená, protože si vždycky kupuju lístek přes esemesku, ale tentokrát nedorazila včas. A pak si řeknu: Panebože, proč to řeším! Kéž by tohle byly největší starosti, který lidi mají. ● ona@mfdnes.cz