Jsme možná generace, která zažije rozpad EU
Firmám z východní části EU jsou při jejich pronikání na západ kladeny umělé překážky. Podle polské eurokomisařky Elžbiety Bienkowské to Unii škodí.
Elžbieta Bienkowská pokládá prosazení skutečně fungujícího společného trhu za základ další existence Unie. „Od protekcionismu je jen velmi krátká cesta k nacionalismu,“varuje polská eurokomisařka pro vnitřní trh.
Jak velký problém představuje pro Unii rozvod s Británií. Je to jako v životě prohra pro obě strany?
Ano, je to jako v životě prohra a rozvod bude bolestný pro obě strany. Pokud se na to však podívám s chladnou hlavou, bude daleko bolestivější pro Velkou Británii. Jestliže Evropská unie i v reakci na tento rozvod najde recept, jak být opravdu jednotná, tak jsme stále 440milionovým trhem. A Británie i přes sílu své ekonomiky pouze šedesátimilionovým.
Co čekáte od rozhovorů o vystoupení Británie z Unie? EU dosud něco takového nezažila.
Myslím, že rozhovory budou velmi dlouhé. Británie navíc často vysílá velmi podivné signály. Například prohlášení o tom, že chtějí „tvrdý brexit“. Jestli ho opravdu chtějí, tak to Evropská komise vezme na vědomí. Bude to však rána pro ekonomiku, jak unijní, tak především britskou. Není také jasné, jak to bude s právy občanů EU, kteří pracují a žijí v Británii. Něco jiného říká premiérka Theresa Mayová, jiné signály přicházejí z její konzervativní strany. Rozvod bude mít i finanční dopady, jak pro unijní rozpočet, tak pro Velkou Británii.
Proč Velká Británie nechce zůstat alespoň členem jednotného unijního trhu jako například Norsko nebo Švýcarsko?
To je pro mě velkou záhadou. Jednání, která jsem dosud vedla se svými londýnskými protějšky, spočívala v tom, že Británie odchází z Unie, ale součástí společného unijního trhu zůstane. Velmi mě to zaskočilo i proto, že Británie byla vždy příznivcem fungujícího vnitřního trhu EU. Pro britskou ekonomiku je to sebevražedné rozhodnutí. Teď jsem například jednala s firmami britského kosmického průmyslu a ty na mě apelovaly, že chtějí dál zůstat součástí evropských kosmických programů.
A kdyby se Velká Británie po pár letech rozhodla na unijní trh vrátit, bylo by to komplikované?
Musela by za to platit mnohem víc, než platí dnes. A to nemluvím o tom, jak velké sumy dostávají z unijního rozpočtu britské regiony, jako je Skotsko nebo Wales, či britští zemědělci. Podobně tvrdě dopadne brexit na britské univerzity nebo vědecké ústavy, které také dostávaly velké peníze z unijních fondů.
Pár měsíců po brexitu otřásl Unií i výsledek amerických voleb. Už se vztahy s USA uklidnily?
To, co se stalo v minulých dnech kolem Sýrie, dává naději, že mnohé může být jinak, než to před volbami vypadalo. Uvidíme, jak to dopadne s protekcionismem a hospodářskou politikou. Pokud jde o nás, my jsme od počátku podávali USA ruku k jednání, vždyť je to náš hlavní partner. Ale je třeba říci, že od protekcionismu je jen velmi krátká cesta k nacionalismu, který neškodí jen hospodářství, ale i celé společnosti. Ano, musíme se bránit mnoha vnějším a my v Evropě i vnitřním hrozbám, ale jsem přesvědčená, že ne stavbou, ale bořením zdí mezi lidmi. V tom je budoucnost světa.
Jste komisařkou pro jednotný vnitřní unijní trh, o kterém si většina lidí myslí, že ho prostě máme a že funguje. Je to skutečně tak?
Stále více lidí, jejichž firmy chtějí vyvážet či podnikat za hranicemi, a to obzvláště z naší části Evropy, pociťuje, že vnitřní trh EU dobře nefunguje. Než jsem nastoupila do Komise, také jsem si myslela, že máme fungující společný vnitřní trh. Ale po dvou letech musím říci, že nemáme.
Jak to myslíte?
Ještě poměrně slušně funguje, pokud jde o vývoz zboží. Ale když jde o služby, tak ne. Všichni lídři unijních států se přitom shodnou na tom, že by to mělo fungovat, ale když se řeší konkrétní problémy, kde se jim zdá, že by to ohrozilo jejich národní zájmy a zájmy firem z jejich zemí, tak to najednou blokují. I toto je protekcionismus. Jde o téma, které představuje především ve střední a východní Evropě velký problém. Majitelé firem z naší části Unie jsou už často hodně naštvaní, jaké různé překážky se jim kladou do cesty, aby se nemohli dostat na některé trhy členských států.
Často se hovoří o tom, že bariéry vytvářejí státy „staré Evropy“. Je to skutečně tak? Nemáme i my bariéry proti firmám ze západu?
Máme. Já bych tu také nechtěla dělit Unii na východ a západ, protože to tak úplně není. Faktem však je, že bariéry dnes nejvíce pociťují firmy ze států z naší části Evropy, které vstoupily do Unie v roce 2004.
Proč tomu tak je?
Protože tyto státy se za minulých třináct let staly mnohem bohatšími. Stačí porovnat náš životní styl, kolik peněz máme v peněženkách a také růst firem. Před pěti deseti lety tomu tak nebylo, ale dnes už naše firmy opravdu konkurují v jiných zemích Unie. Zjišťují však, že je to někdy obtížné, protože se před ně staví umělé překážky. Tvrdí se jim, že by měly vyplácet ty samé platy.
Ale není to nekalá konkurence, když za tutéž práci bere Čech pětinu toho, co Němec ve firmě o třicet kilometrů dál?
Ano, platy jsou tu pořád nižší a musí se postupně dorovnat. To je i cílem EU. Ale stoupají a je to jiné než před pěti roky. Už přestáváme být konkurenceschopní kvůli nízkým platům a jsme konkurenceschopní kvalitou. Avšak proti tomu, abychom konkurovat mohli, se vytvářejí různé byrokratické bariéry. Jako třeba stohy formulářů v němčině, které musí vyplňovat zahraniční firmy v souvislosti s německých zákonem o minimální mzdě. Nikdo nic nemá proti minimální mzdě, ale v této podobě je to bariéra. To prostě není společný trh. Je to stále větší problém. Přitom obrovský vnitřní trh je pro Unii její největší šancí.
A to, že se v naší části Evropy prodávají méně kvalitní potraviny než na Západě, je také ukázka špatného fungování společného trhu?
Ano. Začali jsme se tím zabývat. Nelze se smířit s tím, aby pod tou samou značkou měly v různých částech Evropy potraviny jiné složení.
Je však Brusel v této otázce či při problémech vnitřního trhu vůbec k něčemu?
Neříkám, že řešíme všechno a rychle, ale alespoň existuje adresa, na které si lze stěžovat, kde se může něco udělat pro nápravu. Mohlo by to jít samozřejmě rychleji.
Před několika lety jste zastávala post polské ministryně regionálního rozvoje a podařilo se vám za peníze z fondů EU postavit mnoho set kilometrů silnic a železnic. Jak jste zabránili tomu, aby se v Polsku na rozdíl od Česka peníze z unijních fondů nerozutekly a nepostavily se za ně třeba soukromé penziony nebo golfová hřiště?
Na to, jak s nimi dobře hospodařit, nemám jednoduchou odpověď. Bylo ale důležité, že každý věděl, kdo za co odpovídá. Pomohlo také, že o tom, kam peníze půjdou, rozhodovali experti.
Proč tento úspěch podle vás Poláci neocenili ve volbách a vaši Občanskou platformu poslali před skoro dvěma roky do opozice?
Oceňují to tím, jak velká je v Polsku podpora členství v Unii, stojí za ní téměř 80 procent obyvatel – ne jako v Česku. Ale pokud jde o naši vládu, ano, udělali jsme chyby. Málo jsme třeba zvyšovali platy. Lidé viděli, jak se Polsko rychle mění k lepšímu, jim však peněz nepřibývá. Ale byli jsme osm let u moci. To, co přišlo, by za normálních okolností byla normální demokratická změna moci.
V Česku si hodně lidí klade otázku, zda tu EU bude ještě za deset let. Jste v tomto smyslu optimistkou?
Nevím, jestli jsem optimistkou. Osobně bych však moc chtěla, aby tu EU zůstala i dál. Za deset let tu ještě zcela určitě bude. Ale přiznám se, že jsem si po nedávných volbách v několika zemích Unie nebo po referendu o brexitu musela klást otázku, zda tu zůstane do konce mého života. Mně je třiapadesát let a největší událostí, zázrakem mého života, byl rok 1989 (pád komunismu – pozn.
red.) a potom náš vstup do EU. Někdy si však říkám, že jsme možná generace, která během svého života zažije i rozpad Evropské unie.
A zažije?
Teď jsem trochu větší optimistka než před pár měsíci. Ale jak občané unijních zemí, tak lídři států si musí uvědomit, že musíme fungovat společně, že Unie se nesmí dále dělit. Že ani země jako Polsko nebo Maďarsko nesmí být někde na okraji EU, v pozici přidružených členů. Protože to by bylo k ničemu. Evropa je dnes nejlepším místem k životu, na což často zapomínáme. Žijeme na skvělém místě, ve skvělé době. Jestli to zkazíme, tak nám to dějiny neodpustí.