A co turisté ve frontě na Hrad?

Koncepce ochrany měkkých cílů pro roky 2017–2020, kterou schválila vláda, se čte dobře, ale přichází pozdě a je neúplná. Doufejme, že má i neveřejnou část.

Je to častý obraz na místech kolem Pražského hradu – desítky, někdy i stovky lidí postávají ve frontě na to, aby mohli vstoupit do prostranství za ploty, rámy a ozbrojenými vojáky a policií. Had turistů dychtících vidět největší hradní komplex na světě se vine po náměstí nedaleko projíždějících vozidel. Jedná se o „měkký cíl“par excellence, zbytečně vytvořený Hradem za přitakávání ministerstev vnitra i obrany.

Toto shromáždění lidí je časté, předpokládatelné, takže je velice snadné na ně připravit efektivní útok. Ne nadarmo podobné fronty třeba u náborových středisek byly a jsou oblíbeným terčem teroristů v Iráku či Afghánistánu. Uzavření hradního pána Miloše Zemana za vysokými zdmi je z řady důvodů nesmyslné, ale dalo by se i nad ním mávnout rukou. Vytváření nových cílů mimo vytyčený bezpečnostní perimetr Hradu je však zcela nezodpovědné. Jak snadné je zde naplánovat a provést útok.

Bohužel o tomto příkladu se v Koncepci ochrany měkkých cílů pro roky 2017–2020, kterou schválila minulý týden vláda, nedočteme. Zajisté, uvádí se v ní, že ochrana měkkých cílů není a nemůže být jenom na státu (čti ministerstvu vnitra), ale na pořadatelích společenských akcí, majitelích obchodních center, stadionů, restaurací, klubů. Nicméně už tam není napsáno, že stát nesmí vytvářet měkké cíle, jako se to stalo v případě Pražského hradu.

Nebere v potaz statistiky

Schválená koncepce má 31 stran, není to těžké čtení a s řadou věcí se dá souhlasit. Třeba s principy ochrany měkkých cílů. Prvním je, že jejich zabezpečení není věcí státu, ale všech dotčených subjektů, tedy především těch soukromých. Druhým je proaktivní, respektive preventivní přístup, třetím je spolupráce a čtvrtým, že nejde vždy o materiální a technické zabezpečení, ale o nastavení komunikačních a organizačních procesů. Podobně se dají pozitivně hodnotit i navrhovaná opatření.

Problém koncepce je jeden – proč je schvalována až teď? Ideálně měla být hotová po útocích již v roce 2015, nejpozději loni. Veškerá doporučení, byť jsou fakticky v pořádku, ale musejí být zcela standardní a není k nim zapotřebí koncepce. Měla a mohla být dávno realizována, takže těžko říci, na co ministerstvo vnitra a vláda čekaly. Doufejme také, že schválená koncepce má ještě neveřejnou část, kde je uvedeno mnohem více v oblasti konkrétních opatření, taktiky, výcviku a především v analytičnosti. To, co je ve zveřejněném materiálu, je odfláknuté a navíc nereflektuje teorii, statistiky ani to, co Česko hlásí například do Europolu. Dobrým příkladem je hned první odstavec úvodu:

„České republice se do současné doby naštěstí teroristické útoky vyhnuly, nefunguje zde žádná domácí teroristická organizace ani zde nejsou podstatné části zahraničních a mezinárodních organizací. Komunity a společenské skupiny, které mají potenciál se zradikalizovat až na úroveň páchání teroristických činů či jiných závažných násilných činů, jsou do současné doby relativně málo radikální...“

První teroristický útok po roce 1989 byl dodnes nevyšetřený výbuch podomácku vyrobené bomby 2. června 1990 na Staroměstském náměstí. Podobný výbušný systém explodoval 2. srpna 1990 na břehu Hostivařské přehrady. Takže zkušenosti jsou. Stejně jako s projevy pravicového i levicového extremismu, které je nezbytné také řadit mezi terorismus, což se běžně v mezinárodních statistikách a metodikách činí.

Útoky pravicových, levicových nebo separatistických skupin mohou mít také závažné dopady, ať už z hlediska počtu obětí či materiálních škod, jak ukazuje historie. Z hlediska metodiky je tedy neodpustitelné, že je koncepce vůbec neřeší, zvláště když s nimi mají Policie ČR i naše tajné služby velké zkušenosti.

Materiál také vůbec nepracuje s poznatky zemí, které mají s terorismem desítky let zkušeností, jako jsou Británie, Francie, Španělsko či Itálie. Nepracuje ani s historickými statistikami ohledně měkkých cílů a zachází s nimi navíc velice selektivně. Dobrým důkazem je věta týkající se teroristických útoků za použití automobilů: „Efektivita takovýchto útoků je co do počtu obětí vyšší než při útocích střelnými zbraněmi. Oproti útokům střelnými zbraněmi je také útok vozidlem mnohem rychlejší.“

Útoky střelnou zbraní samozřejmě nejsou pomalejší, ale ani nenadálejší (což měli zřejmě autoři na mysli). Navíc ale tvrzení o vyšším počtu obětí nerespektuje statistiky. Například jeden z nejlepších zdrojů Global Terrorism Database (GTD) při Marylandské univerzitě, který navíc nabízí uživatelům možnost třídění podle vlastních kritérií, uvádí, že z hlediska smrtících účinků v letech 2000–2014 byla na prvním místě kombinace střelných zbraní a výbušnin, na druhém jsou střelné zbraně a o třetí se dělí výbušniny se všemi ostatními způsoby.

Podobně mohly být v koncepci rozvedeny i měkké cíle podle statistické pravděpodobnosti ohrožení. Konkrétně v letech 1970–2014 podle GTD byla největší pravděpodobnost, že útok bude spáchán v obchodě, bance, restauraci, továrně, nadnárodní korporaci, hotelu, na společenské akci (koncert, sportovní utkání), v zařízení na těžbu, zpracování a přepravu ropy či plynu, v zemědělství a ve stavebnictví. Na jedné straně je tedy dobře, že máme koncepci k ochraně měkkých cílů, ale na straně druhé pozdě a neúplnou.

Materiál vůbec nepracuje s poznatky zemí, které mají s terorismem desítky let zkušeností.