Juliina třída není patologická
„Chtěli jsme šikanu řešit, ale Julinka spáchala sebevraždu týden před setkáním,“říká etoped Petr Šolc
Do příběhu Julie, která si kvůli šikaně ve třídě vzala dobrovolně život, vstoupil liberecký etoped Petr Šolc už v době, kdy dívka chodila do třetí třídy. Tehdy jí tento odborník na poruchy chování doporučil změnu školy. Podruhé se setkali, když bylo Julii třináct let. I na nové škole mezi spolužáky příliš nezapadla a měla s nimi problémy. Mamince se svěřovala, že se jí posmívají, do svého deníku psala i o fyzických útocích. „S učitelem jsme se domluvili, že začneme s třídou pracovat. Jenže týden před naplánovaným setkáním spáchala Julinka sebevraždu,“vzpomíná Petr Šolc na případ, který MF DNES v minulých dnech podrobně popsala.
Věděla Julie o tom, že chcete problém šikany řešit, nebo měla pocit, že se tím nikdo nezabývá a všem je to lhostejné?
O tom termínu setkání Julinka věděla. Program byl domluvený s její maminkou i třídním učitelem, akorát to prostě nešlo udělat ze dne na den. Bohužel se to nakonec neuskutečnilo. Se třídou jsem pracoval až následně, hned poté, co se spolužáci o neštěstí dozvěděli. Snažili jsme se zpracovat první emoce, žáci se dostávali z traumatu, který pro ně Juliina sebevražda znamenala. Na základě toho jsme se s panem ředitelem domluvili, že ve škole budu častěji, budu pracovat jako speciální pedagog, který odchytává rizika ve třídách dříve, než se z nich stane patologický problém.
Předpokládám, že i vy jste si položil otázku, zda se té tragédii dalo zabránit.
Každý proces, který se děje, má skrytý scénář. Pro mě jako etopeda je důležité ho odkrývat a porozumět mu. A to vyžaduje spoustu informací, rozhovory se skupinou, dětmi, rodiči, psychiatry. A někdy se stane, zvláště v období puberty, že se sejde několik rizikových a velice zatěžujících signálů najednou. Tak vnímám i příběh Julie, je možné, že kdyby byl ten zátěžový faktor jen jeden, ustála by to. Ale sešlo se jich mnoho najednou.
Dá se poznat, kdy je toho na dítě už moc?
V duchu jsem si říkal, zda může existovat škála faktorů, které by třídním učitelům napomohly a řekly jim: Dej pozor, nebezpečí. Máš tu kluka, který je veden na psychiatrii, bere léky, má to obtížné doma, není přijímaný ostatními, třeba mu právě umřel pes nebo ho zrovna vyloučili z fotbalového oddílu, z jediné vrstevnické skupiny, kde zažíval úspěch, nebo na internetu sdílí s lidmi, jak spáchat sebevraždu, třeba už má nějaké sebepoškozovací tendence... To všechno jsou faktory, které by mohly upozornit na to, že situace toho dítěte je velice závažná, že vlastní silou nezvládne zvrátit tu dynamiku, to, kam směřuje jeho cesta. Jenže pak je otázka, jestli ty informace vůbec máme k dispozici a jestli ten scénář dokážeme změnit. Někdy třeba chybí dostatek podpůrných, zdravých podnětů z okolí, které dítě stabilizují. V psychologii existuje termín nezdolnost dítěte, která s sebou nese schopnost čelit životním nepříznivým situacím, a ta je u každého dítěte jiná. Šikana má spoustu různých podob, od první fáze vyloučení, až po pátou fázi totality, kdy celá třída stojí proti jednotlivci a není žádná šance vrátit to zpátky. Agresoři totiž už pozměnili realitu v celé třídě, jen oni mají hodnotu a jejich oběť je bezcenná. Dobrý kantor dokáže odhadnout, ve které fázi ten proces je, a říci, kdy je schopen to zvládnout sám a kdy už musí pozvat odborníka.
Jsou učitelé ochotni připustit, že třídu nezvládají a potřebují cizí pomoc?
To záleží na zázemí školy, na schopnosti učitele, jeho sebereflexi a míře profesionality. Dříve jsem se častěji setkával s tím, že když učitel nezvládal situaci ve třídě, bralo se to jako jeho selhání. Ale když ten systém dobře funguje, učitel se za mnou nebojí přijít a říct mi: Hele, potřebuju řešit vztah tří kluků, mám pocit, že to v rámci třídnické hodiny nezvládám, pojďme hledat společně řešení. Práce s dítětem je extrémně náročná, není to předvídatelný materiál jako dřevo. Pracujeme s černou skříňkou, nevíme, jaké emoční kaskády se v něm otevírají a co všechno se může stát. Je dobré, když učitel umí být autentický, jednat v souladu se svými pocity a přizná si i negativní emoci, to, že něco nezvládá. Má právo říci, že je to nad jeho síly. Špatně končí řešení šikany učitelem, který neodhadne své síly. Výzkumy ukazují, že i zkušený praktik, jehož třída je ve čtvrté fázi šikany, těžko vidí tu patologii, protože je její součástí. Setkal jsem se s kolegy, kteří říkali, že tu šikanu opravdu neviděli. Proto je dobré pozvat někoho zvenčí.
Dokážou vůbec děti pochopit, že šikanou druhému vážně ubližují?
Ten termín šikana je hrozně zavádějící, i ve francouzštině má několik významů, v češtině má jenom negativní. Je to takové nášlapné slovo. Děti často mají různé hodnotové nastavení z domova, míru impulzivity. Některé rodiny vedou děti hodně ochranářským způsobem, některé naopak říkají, ať se prosazují, jak chtějí. A jakmile se tyto skupiny sejdou v prostředí jedné třídy, začínají se tam utvářet pravidla, pojmenovává se, co je a co není norma. V první třídě se někteří teprve učí zvládat emoce, přijímat, že zrovna není a nebude po jejich. Ostrakizace (vyloučení z kolektivu, první fáze šikany – pozn. red.) mezi dětmi je vlastně boj o hranice, o to, co si ke komu můžu dovolit a co mi druhý dovolí. Děti mají potřebu se vymezovat a učitelé musí umět říci, kdy už je to mez, za kterou dítě nemůže jít. Je dobré, když děti umějí samy říci, že jim je něco nepříjemné a nepřejí si, aby jim to druzí dělali. Ale ne vždy jsou vyslyšeny. A to je právě ten moment, kdy se dostáváme do situace opakovaného ubližování.
Vezměme si konkrétní příklad: dítě přijde domů a svěří se rodiči, že mu třeba Tomášek stále bere věci. Rodič mu doporučí, aby to řeklo učiteli, ale dítě to neudělá, protože „není práskač“. Co s tím?
Jako rodič bych komunikoval rovnou s učitelem. Už v ten moment, kdy se s ním spojím, se dějí dobré věci. Rozhodně bych to nenechal být, ale ozval bych se učiteli i v případě, kdy mám intuitivní pocit, že se ve třídě děje něco, co se mému dítěti nelíbí.
Takže nejste zastáncem toho, aby si děti konflikty vyřizovaly samy mezi sebou?
Ale to přece záleží na konkrétní situaci. Jasně, můžete jako rodič svému dítěti říci, ať se brání samo, protože máte pocit, že se tím zpevní. Jenže něco jiného je, když Tomášek vezme věci Pepíkovi jednou, a něco jiného, když to trvá třeba dva týdny. V tom už to dítě samotné nechat nemůžu, protože
Třináctiletá Julie z Liberce se před dvěma lety
oběsila. Ve svém deníku si stěžovala na šikanu od spolužáků. Sebevraždu nějaký čas plánovala, přes telefon si na internetu vyhledávala návody, jak se zabít. Juliina matka je přesvědčena o tom, že právě školní šikana dovedla dceru k sebevraždě. Nepomohlo, že se jí snažila pomoci ona i její učitelé. Juliin příběh vyprávěla maminka MF DNES přesně dva roky po její smrti, aby varovala ostatní rodiče, jejichž děti mohou být v podobné situaci.
to neumí zvládnout tak, jak si to představuji já. Ať jsou to oběti, nebo agresoři, vždy tím vzkazují, že jinak reagovat neumějí. Agresor mi vlastně o sobě říká: Já neumím jinak najít tu svou hodnotu než agresí a teprve v momentě, kdy se mě ostatní bojí, mám cenu. A oběť zase hlásá, že se neumí zastat sama sebe, protože ten výchovný model u ní doma je jiný, většinou ji brání máma nebo starší brácha.
O Julii učitelé říkali, že byla mentálně o několik let napřed, byla tvořivá, originální. Někoho možná napadne, proč maminka dceru raději nedala na uměleckou školu, kde by třeba lépe zapadla.
Na to nedokážu odpovědět. Navrhovat řešení mohu až v momentě, kdy do té třídy vstoupím a vidím, co se tam děje. Až když si s dítětem a rodičem popovídám nebo mám v ruce sociometrickou zprávu ze třídy.
Jak na vás děti ve třídě reagují?
Různě, což odpovídá míře důvěry v učitele a školu. Jsou třídy, které jsou otevřené, pak ty, které mají svá tajemství a nechtějí je odhalit, a pak takové, které kontakt odmítají, nechtějí být spontánní. Dnes mi přijde, že ubývá empatických dětí. Ve třídách, kde jsou prosociálně nastavené děti, se dobře tvoří hranice a klima je zdravější. Zajímavé také je, jaké osobnosti jsou dnes v těch vůdčích, alfa pozicích. Dříve to byli takoví ti vnímaví skautíci, dnes jsou to častěji baviči, stačí, když umějí „dát hlášku“nebo jít do opozice proti autoritě, a hned se jim zvýší sociální kredit. A záleží samozřejmě i na výchovných modelech, které vidí doma. Tam, kde nemají pozitivní mužské autority jako vzory, zpracovávají a zažívají svou agresi ve vrstevnické skupině třídy. Třídní učitelé tak dělají často „špinavou práci“za některé rodiče, aby dostali děti do hranic a pravidel.
Jak zjistit, že má dítě psychické problémy? Mají vůbec učitelé informace o zdravotním stavu dětí ve třídě?
Měli by mít, ale k informacím se nedostanou, pokud s tím rodiče nesouhlasí. Je možné, že paní učitelka může mít ve třídě dítě, které je ambulantně vedeno na psychiatrii, a přesto o tom nedostane od rodičů zprávu. Pak je to náročná situace, má-li učitel odchytávat projevy, jimž moc nerozumí. Je proto bezvadné, když rodiče spolupracují a vytvoří společně individuální plán. A na škole, kde nyní působím, mám zkušenost, že rodiče spolupracují, stejně jako učitelé, kteří se mnou problémy hned řeší.
Umíte už při prvním vstupu do třídy poznat, zda je v ní zdravé prostředí?
Poznám, jak se v ní pracuje s problémem, jestli je to třída, která otevřeně komunikuje. Třídy s patologií mají své okamžité projevy a například oběti vážnější šikany rozpoznáte z reakcí dětí v prvních vteřinách. Jsou však školy, které pojmenování problému vnímají jako ohrožující, a tak se to nechává vyhnívat a patologie narůstá. Když šikana dojde do páté, poslední fáze, musí se třída rozpustit, jiný ozdravný proces už není reálný. Vím o několika případech, kdy všechny děti ze třídy byly vyzvány, aby přešly do jiných škol. To vnímám jako velké selhání pedagoga, protože ten proces neproběhne za dne na den, ale vyvíjí se třeba dva roky v každodennosti třídy. Šikanu totiž neurčuje jenom oběť a agresor, ale i mlčící většina. Nejen spolužáci, ale i pedagogové. Bez zbytku třídy by se šikana nemohla posunout ani do třetí fáze. A třída, ve které Julie žila, není třída, která je zachvácena patologií. Není to třída, kde by ostrakizace dál běžela, je to zdravý kolektiv.
Je dobře, že se toto téma znovu otevřelo a maminka Julie veřejně promluvila o šikaně? Udělala to proto, aby varovala ostatní.
Za etopeda musím říci, že prevence patologie třídy a šikany probíhá jinak, soustavnou a důslednou prací pedagoga se svou třídou, třídnickými hodinami, posilováním důvěry a pozitivního jádra třídy, sociometrií, vzděláváním učitelského sboru, spoluprací s rodiči a předáváním informací nebo i preventivními programy. Závažnost a vývojovou fázi šikany nelze určit jen na základě informací z deníku oběti. Odborník potřebuje další informace pro posouzení hloubky a zralosti problému, například zprávu psychiatra, diagnostiku třídy, informace třídního učitele, rozhovor s rodiči. Vždy se musí hledat celý scénář a poznat všechny souvislosti. Ale i tak bych s označením viníka byl velmi opatrný.