Stát neplatí dost, živí nás soukromé zakázky

Se zhruba pětimiliardovými tržbami patří Porr v Česku mezi desítku největších stavebních firem. Člen představenstva Antonín Daňa se netají kritikou státu u velkých infrastrukturních zakázek. „Ve stavebnictví jsme asi nejotevřenější trh v Evropě. Může sem přijít prakticky každý,“říká Daňa.

Stavebnictví se podle statistických údajů u nás loni propadlo, na druhou stranu zejména ministerstvo dopravy ohlašuje neustále nové připravované stavby. Je situace tak zlá?

Moc optimistů v oboru už nenajdete. Je potřeba rozlišovat mezi tím, co se říká před volbami a co se skutečně děje. Když třeba loni Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) na podzim oznámilo veřejné soutěže za dvacet miliard korun, leckdo si mohl myslet, že se skutečně začíná stavět. Šlo ale teprve o kvalifikaci. Vyhlásila se na konci září a od té doby se se soutěžemi nepohnulo.

V čem vidíte hlavní problém?

Stačí se podívat například do Polska, kde má stavebnictví na starosti jedno speciální ministerstvo. U nás se týká více úřadů, ale nikdo se mu nevěnuje naplno. V případě ministerstva dopravy bylo velkým problémem střídání ministrů, protože se oboru nikdo nevěnoval koncepčně, nicméně zásadní zlepšení nevidím ani za ministra Ťoka. Nejsou připravené projekty, příliš se nestaví. Evropských peněz je dost, ale nevyčerpáme je. Ať už jde o dopravu, nebo stavby financované z operačního programu Životní prostředí. Ve stavebnictví je aktuálně nepořádek, chybí jednotný systém kalkulací, platební garance. Bohužel, image stavebnictví je špatná.

O velké zakázky usilují i firmy, které v dopravě dosud nic nestavěly. Například o modernizaci D1 mají zájem italské, turecké, španělské či kazašské firmy. Jak to vnímáte?

Jsme bohužel asi nejotevřenější trh v Evropě. Přichází sem do soutěží firmy, které to jdou zkusit a třeba jim to vyjde.

Znamená to, že by se měl trh více chránit?

Stačí se podívat do Německa. Tam se nechytáte, pokud váš dělník na stavbě nebude mluvit německy. Tady stačí, když jeden člověk umí česky. V Itálii by nás vymetli hned, nikdo by se s námi ani nebavil, protože vše by bylo na odpovědnosti úředníka, který o výběru rozhoduje. U nás se úředník bojí rozhodnout, proto se vybírá jen podle nejnižší ceny, což je pro obor velké zlo. Pro úředníky je jednodušší, když za ně rozhodne soud.

Čím si vysvětlujete, že zahraniční firmy mají o české zakázky najednou takový zájem?

V Evropě byla trochu krize ve stavebnictví, a tak začaly podniky hledat zakázky mimo své tradiční regiony. Netuším, jak moc to myslí s českým trhem vážně, často to jsou nabídky jen od advokátů. Někdy jim v tom pomáhají menší tuzemské firmy, které s velkými zakázkami nemají zkušenosti.

Patřili jste k prvním firmám, které začaly s modernizací dálnice D1. O jak úspěšné zakázky šlo?

Z hlediska referencí určitě pozitivní, stavbu jsme odevzdali včas. Z ekonomického hlediska je to jednoduché: nevydělali jsme na nich.

Šli jste záměrně pod cenu?

Strategie našeho koncernu je nejít do ztrátových zakázek. Soutěžilo se v době, kdy zakázky nebyly a my doufali, že se to brzy otočí. Šli jsme na takovou cenu, abychom pokryli alespoň fixní náklady. Vycházeli jsme z toho, co je v projektu, nicméně na řadě míst vznikly vícepráce, které ŘSD odmítlo proplatit. Přitom šlo o chyby v projektu nebo nečekané komplikace.

V dalších soutěžích jste už nebyli nejlevnější a nevyhráli jste. Poučili jste se ze ztrátové zakázky?

Naše ceny jsou podobné jako v prvních soutěžích. Teď se vítězí za podstatně horší ceny, které nemohou pokrýt ani fixní náklady. My touto cestou jít nechceme. Totéž platí u dalších zakázek na silnice, ceny jsou zkrátka velmi nízko.

Nečekáte, že neutěšená situace na českém trhu povede k odchodu některých velkých zahraničních hráčů?

Světových firem je tu moc. Zatím ale odešel jen Eiffage, ostatní stále věří, že se situace zlepší.

Majitelé vám přes špatnou situaci na trhu dávají volnost k nákupu dalších kapacit. Jakým směrem se chcete vydat?

Jednáme s několika menšími stavebními firmami, které se specializují na něco, co sami neumíme. Musí být technologicky jedinečné nebo mít surovinovou základnu. Druhou oblastí jsou obalovny – rádi bychom jejich síť dobudovali a případně je sdíleli s jinými stavebními firmami.

Museli jste kvůli nedostatku práce propouštět lidi?

Máme zhruba 700 lidí, už jsme museli letos několik desítek lidí propustit. Teď čekáme, jak dopadnou některé soutěže.

Jaký podíl u vás tvoří zakázky pro veřejný a soukromý sektor?

Zhruba dvě třetiny jsou veřejné zakázky. Marže tam jsou velmi malé, v podstatě se dá říct, že nás živí práce pro soukromý sektor.

Jaký je rozdíl, když soutěží soukromník a veřejný zadavatel?

U soukromých investorů to není jen o ceně, ale i o tom, že nám platí například za úspory, s nimiž sami přijdeme. Stát vůbec variantní řešení nepoužívá, potírá to jakoukoliv kreativitu u našich zaměstnanců. Vidíme, že je v projektu něco špatně a že by to šlo postavit jinak, ale nemáme šanci.

Vidíme, co by šlo pro stát postavit lépe, ale nemáme šanci.