Johnny Depp se po projekci pozvracel, vzpomíná Gilliam
Režisér Terry Gilliam vydal ve svých 75 letech memoáry. Vzpomíná v nich nejen na Monty Pythony, ale i Roberta De Nira nebo Johnnyho Deppa.
Monika Zavřelová redaktorka MF DNES
„Jako dítě jsem neprožil žádné z traumat, která jsou obvykle potřebná pro rozvoj umělecké duše,“uvozuje Terry Gilliam svůj životní příběh, který pojmenoval Gilliameska. „Ačkoliv jejich absence se ukázala být traumatická sama o sobě v pozdějším životě, kdy se stala vážnou překážkou jakéhokoli mého pokusu vydávat se za renesančního člověka,“dodává dále s humorem. Právě vtip a lehkost tvoří základ Gilliamových vzpomínek. Ať už jde o dětství v Minnesotě, dospívání v Kalifornii nebo první cestu do Anglie.
Inspiroval ho i Pinocchio
Gilliam na vše vzpomíná s láskou a zájmem, ale hned na začátku upozorňuje: „Pokud jste ten typ čtenáře, který vyhledává půvabné historky o domácím a rodinném štěstí, budete zklamáni. Ty jsem si nechal pro sebe.“Režisérovo první setkání s kinematografií se událo v malém minnesotském kině, kam se chodil dívat na příběhy o Pinocchiovi nebo Robinu Hoodovi. „Tohle je svět, do kterého chci patřit – myslel jsem si,“píše.
V jedenácti letech se Gilliamovi rodiče rozhodli zkusit štěstí jinde a vydali se do Kalifornie. Malý Terry ale nebyl okouzlen nekonečnými plážemi a věčně azurovým nebem jako většina ostatních, jej fascinovalo setkání s Židy. Přišli mu neskutečně zábavní a zajímaví, popisuje. Znal je totiž jen z bible, kterou v dětství přečetl celou dvakrát.
Už ne s takovým nadšením vzpomíná na natáčení filmu Brazil s Robertem De Nirem, kterého sice oslavuje jako talentovaného herce, jeho přítomnost na place však označuje za spíše škodlivou. Většina štábu se totiž soustředila na hollywoodskou hvězdu, ne na svou práci.
Přeplul oceán s Rolling Stones
zvracet. Naopak Gilliamovi nevolnost hrozila o mnoho let dříve při jeho cestách do Anglie. Poprvé se tam vydal v roce 1965. Plavba trvala dlouhých jedenáct dní, proto se rozhodl na palubě vyhledat děvčata, se kterými by je mohl spokojeně strávit. Žádná ale nenašel, a tak vzpomíná, jak zbytek cesty většinu času jen skákal po kajutě v rytmu písně s trefným názvem (I Can't Get No) Satisfaction.
Kromě mnoha zajímavých historek Gilliameska nabízí i působivou grafickou podívanou, na které se podílel sám autor. Vtiskl do ní originalitu a podivnost známou z jeho filmů, a jak čtenář zjistí, typickou i pro jeho život.
První rok v Metropolitní opeře má za sebou tenorista Petr Nekoranec. Jako první Čech byl totiž přijat do jejího speciálního projektu pro mladé zpěváky. Lindemann Young Artist Development Program je sice primárně určen pro americké pěvce, přijímá však i talenty odjinud.
Nekorancovi pomohla náhoda. Zástupce Met si ho všiml na soutěži v Oslu a pozval ho do New Yorku na předzpívání. „Představil jsem se několika lidem a nakonec i hudebnímu řediteli Jamesi Levinovi. Zeptal se mne, čím začnu, a já že árií Belmonta z Mozartova Únosu ze serailu. On se na mne podíval přes brýle a zeptal se: ‚A jsi si jistý?‘ To mi na klidu nepřidalo. Pak chtěli další a další árie a nakonec ještě obtížnou árii z Donizettiho Dcery pluku. Mezitím si ještě poslechli jednu sopranistku, kterou po pár taktech zarazili. Tím větší nervy to byly, ale nějak jsem dozpíval, James Levine zasalutoval a že se mi ozvou. Šel jsem se projít po New Yorku, vylezl jsem na Empire State Building a vtom mi přišla zpráva, že maestro Levine mi nabízí dvouletou smlouvu,“vzpomíná Nekoranec.
Možná bude v záběru