Od upírů přešla hrdinka Stmívání k duchům
Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES
Herečka Kristen Stewartová je hlavním a vlastně jediným trumfem francouzského thrilleru natáčeného v Praze Personal Shopper, který do našich kin vešel s cenou z Cannes za nejlepší režii.
Cena za režii nálady
Olivier Assayas v něm vypráví podle vlastního scénáře příběh mladé Američanky, která cestuje mezi Paříží a Londýnem coby osobní nákupčí módních doplňků pro světovou celebritu. Zároveň tvrdí, že má schopnost hovořit se záhrobím – stejně jako její zemřelý bratr, s jehož duchem se v sourozencově opuštěném domě pokouší spojit. Postupně v ní narůstá vzdor k zaměstnavatelce, stesk po příteli pracujícím v Ománu i posedlost záhadnými textovými zprávami „z jiného světa“a od abstraktního malířství přes sebeukájení po krvavý zločin dojde – řekněme – k sebepoznání.
Zhruba shrnutý děj napovídá, že se zrodil opět typicky francouzský, tedy apartní, umělecky stylizovaný ornament, jenž láká jednak na vějičku duchařiny, jednak na popularitu hvězdy upírské romantické ságy Stmívání. Bez Stewartové se neobejde snad jediný záběr a na rozdíl od hereckého daru je její fotogeničnost nezpochybnitelná. Nadto ji režisér pomáhá volbou profese: jako kuchařka či tajemnice by tolik nepředvedla, ale pokud hrdinka s lehce hipsterským nátěrem shání pro svou šéfku šaty, neodolá touze si je jevů, jež dává jasně najevo, že když už si Paříž hraje na horor, pak ve výrazně vyšší kategorii než v tradici pokleslého žánru.
Festivalovou cenu pro Assayase lze přijmout jako trofej za režii nálady, kterou vede v celistvé vlně civilnosti s podprahovým znepokojením.
Terry Gilliam byl jedním z mnoha režisérů, kteří v průběhu devadesátých let využili talentu vycházející hvězdy Johnnyho Deppa. V roce 1998 ho obsadil do filmu Strach a hnus v Las Vegas. Depp v něm sice podal skvostný výkon, sám ale po zhlédnutí první štábové projekce utekl z kina. Našli ho až schovaného na záchodě, jak nemůže přestat Ovšem klasická duchařina seancí u krbu přijímá na moderním půdorysu jiné rekvizity v čele s esemeskami, kterými se střední část filmu vyloženě zaplevelí. Jednak už se z nich stala manýra, jednak neexistuje nic úmornějšího než číst na plátně dlouhé minuty z mobilu: „Jsi můj bratr? Jsi muž, nebo žena?“Personal Shopper je zkrátka filmařsky vyšňořená zbytečnost zbavující zvědavosti, jak vlastně dopadne.