Jak se dělá fotbalový zázrak
Vzrušující příběh fotbalové Opavy: ze druhé ligy až do pohárů?
Jan Palička fotbalový reportér MF DNES
amarád Pavel Horváth mu hned poslal gratulaci: „Pecka. Pořádně to oslavte!“
Roman Skuhravý se spokojeně zavrtěl na sedadle autobusu a odepsal: „Jsi pako? My v sobotu hrajeme. Jsme profíci.“
Dávno jsou doby, kdy defenzivní brousek Skuhravý a mazaný špílmachr Horváth brázdili po nočních klubech v Jablonci a nic jim nebylo svaté. Horváth šel Skuhravému za svědka, to se psal červenec 1995.
Dnes se Horváth jako asistent pokouší dovést Plzeň k titulu, zatímco Skuhravý protáhl druholigovou Opavu do finále národního poháru. To je šok! A pokud budou hvězdy dál přívětivé, může si na podzim rovnou zahrát Evropskou ligu.
Vážně jste neslavili, Romane?
v týmu jediný borec, který kdy hrál něco většího, si na podzim potrhal kolenní vazy. Využili jsme příležitost, která už se nemusí opakovat. Třikrát jsme otáčeli zápas a Boleslav jsme v semifinále zaskočili precizností. Je to krásná cesta, na kterou bude časem vzpomínat celá Opava.
Zvlášť kdyby se vám podařilo v olomouckém finále porazit Zlín.
Ani mi nemluvte. Vůbec si neumím představit, co by se stalo pak.
Hráli byste Evropskou ligu, možná bez kvalifikace.
Ty vado! České finále je pro nás strop, dál se dívat neumím. Opava je skromný a hodně pracovitý klub. Nechci tvrdit, že si ten úspěch užíváme, ale žijeme jím.
Do toho hrajete s Opavou o postup do ligy: šest kol před koncem jste třetí, pět bodů za druhou Ostravou.
Je to vysněná šichta. Hrajeme pátý zápas v patnácti dnech a na klucích vidím, že trochu tahají nohy. Sobotní kolo napoví. Když se Ostravě přiblížíme, sen žije dál. Jinak ne.
Jste snad kouzelník?
Jsem na zemi a žiju přítomností. Rodiče mě učili: Dělej práci, jak nejlíp umíš. Jsem rád, že mi Opava dala čas, abych mohl pracovat.
Na čem?
Abychom měli tvář. Aby si divák, ať už je odkudkoli, po našem zápase mohl říct: Jo, to byla Opava. Chtěli bychom jít podobnou cestou jako Dukla před šesti sedmi lety. Budovala svůj styl a byla jím zajímavá. Někdy samozřejmě narazíte na stropové věci, které jdou nejhůř posouvat, ale to je přece výzva, ne? Všem hráčům říkám: Učte se z chyb.
Vy se taky učíte?
To je základ. Chytrý člověk se z přehmatů poučí a posune se. V profesionálním sportu totiž záleží především na hlavě. Pokud s ní nepracujete, chtě nechtě přešlapujete na místě. Sám jsem si tím prošel, proto věřím mentálnímu koučinku.
Už v květnu 2013 jste jako 38letý trenérský nováček převzal Jablonec. Jaké to bylo?
Za tu šanci nikdy nepřestanu být vděčný, i když s odstupem času vím, že jsem jako trenér připravený nebyl. Věděl jsem strašně málo.
Co víte teď?
Posunul jsem se lidsky i trenérsky. Vím, že fotbal nemůže dělat jeden člověk, ale tým stejně zapálených lidí, kteří jedou nonstop. Já jsem do fotbalu magor a musím smeknout před manželkou a dětmi, jak to na druhé straně republiky zvládají.
Děti máte tři, viďte?
Nejstarší syn je na vysoké, dcera na střední. Ti dva jsou víceméně samostatní. S pětiletým Filípkem je to horší. Chybíme si. Ale paradoxně mi to pomáhá, abych mohl být lepší trenér. V Opavě mě nic neruší. V šest vstávám, v osm večer odjíždím ze stadionu na hotel a mezitím jen fotbal, fotbal a fotbal.
Jaký fotbal je podle vašeho gusta?
Ofenzivní, kombinační, pracovitý, v maximální rychlosti. Snad proto, že já býval hlavně nosičem vody a bouračem. Obdivoval jsem Horváthy, Nečase, Nedvědy a Bergery, s jakou hrají lehkostí. Když jsem se dal na trenéřinu, rozhodl jsem se, že chci hrát krásný fotbal pro lidi. I když si u toho třeba třikrát rozbiju hubu, za svým snem si půjdu.
Mimochodem, váhal jste loni, když vás Opava oslovila?
Když jsem uslyšel nabídku, zeptal jsem se: A nespletli jste si číslo? Samozřejmě mě to potěšilo, ale zároveň bych nešel do klubu, který žádá jen výsledky. Já chci pracovat na koncepci, na strategii, na hře. To vám každý klub nedovolí.
Podobný osud jako Opava. Klub z jihu Moravy hrál na přelomu tisíciletí tři sezony v řadě druhou ligu a v roce 2000 připravil svým fanouškům zážitek na celý život: prošel až do finále poháru. Tam prohrál s Libercem těsně 1:2 a začal pád. Teď se v Ratíškovicích hraje jen I. A třída.
Asi největší bomba v historii národních pohárů. Malý klub z přístavního města si ve stejném roce jako Ratíškovice užil senzační tažení až do finále Francouzského poháru, přitom hrál v té době až čtvrtou nejvyšší soutěž! Nad prvoligovým Nantes dokonce ještě v 50. minutě vedl 1:0, ale nakonec těsně prohrál a vidina evropských pohárů byla pryč.
Spíš než senzace se nabízí slovo bizarnost. Letenské béčko v roce 1971 vyřadilo v semifinále vlastní A-tým! Ve finále šlo proti Plzni, zápas vrcholil penaltami, a když je všichni hráči proměnili, musel podle tehdejších pravidel rozhodnout los. Ten přiřkl pohár Plzni.
Fotbal nemůže dělat jeden člověk, ale tým stejně zapálených lidí, kteří jedou nonstop.