Recenze: Krev a mozek pro Vetřelce
Račte si vybrat. Filmem Vetřelec: Covenant se Ridley Scott vrací do vesmíru, který stvořil v prvním Vetřelci, ale i do říše předešlého snímku Prometheus, zpětného prologu vetřelčí ságy.
A to je sakra rozdíl, řečeno jazykem hrdinů, kteří si vyměňují věty „Co to sakra bylo?“, „Co to sakra je?“a „Sakra, zabte to!“. Čistě filmařsky stojí novinka, která zítra vtrhne do kin, nad nanicovatým Prometheem, ale byť je napínavější i zručnější, stále těžce slučuje dva žánry v jednom: vybíjenou a vědu.
Figurky na odpis
Tichý úvod nastolující věčnou otázku, odkud pocházíme, oblékne krvavou legendu do bílé vytříbené stylizace s odkazy k hudbě a sochařství. Výtvarný nápad obsahují též vstupní titulky i zajímavé rozvržení kosmické lodi s nákladem stavební techniky, předem slibující těžký kalibr pro akční závěr. A vylidněný prostor, jímž robot v podání Michaela Fassbendera prochází coby jediný bdící údržbář, nastoluje náladu podobnou podmanivé předehře loňské sci-fi Pasažéři.
Ovšem s hrozbou musí android posádku probudit, což si mohl klidně odpustit, neboť sestava figurek určených vesměs k sežrání je typově i herecky vskutku mimořádně nezajímavá; bohužel včetně hlavní hrdinky Katherine Waterstonové.
Noční safari
Od této chvíle se opakují konfekční postupy: astronauti si vyměňují profesní informace i kolegiální žertíky a chovají se až dětinsky. Chodí, kam nemají, sahají, nač nemají, rozdělují se, ač nemají, a pak se „sakra“diví, že nestačí utíkat. Tolik prostoduchosti v partě vědců snad neprokázal ani nedávný žánrově příbuzný Život, v němž vesmírnou stanici vylidnil pidižvík z Marsu. Naštěstí Scott dovede strašení šikovněji prodat, třeba při nočním safari stvrzuje svou původní představu Vetřelce jako „dobře udělaného béčka“.
Kuchyňská mytologie
Ovšem současně se o slovo hlásí Prometheus, tedy rádoby filozofická linie směřující k odhalování tajemství bytí. A třebaže ji krášlí Fassbenderova herecky rafinovaná dvojrole, dopouští se neméně „béčkové“, kuchyňské mytologie s dávno již vyčerpanými prvky genetických experimentů a umělé inteligence. Vetřelec: Covenant zkrátka varuje, že by se divák měl spokojit s otázkami a neprahnout po odpovědích, protože vyluštění záhad zpravidla hrozí banalitou. Včetně touhy po tvořivosti, uměle naroubované na věčné variace vzpoury robotů.
Paradoxně tak i člověk, který vyhřezlé vnitřnosti na plátně zrovna nevyhledává, s úlevou přijme návrat na základnu, k modelovému finále včetně několika hravých situačních detailů. Tady je Scott ve svém živlu a na svém místě, mystiku by měl přenechat jiným, jakkoli lze pochopit, že na prahu osmdesátky by si jako každý filmař rád natočil svou Vesmírnou odyseu.