EET? Ani náhodou. EU? Ano, ale. . .

Promiňte, prosím, je tu ve vesnici nějaká restaurace?“„Myslíte na oběd?“„Ano.“„Tak to je tamhle za rohem. Odtud můžete vidět ceduli. Ale je zavřená, je z toho privátní klub. Když zaboucháte, možná vás pustí dovnitř.“„Děkuji. Zkusíme to.“Maminka s kočárkem se usměje a pokračuje v jízdě jarním sluncem prozářenou návsí.

„Zavřenou“restauraci je snadné najít. Zdálky vypadá jako standardní hostinec, jediný ve vesnici, ale jak se blížíme, něco neštymuje – černá tabule s těžko čitelnou nabídkou piva, pití a povzbuzujícího utopence je před vstupem na venkovní kamenný dvůr s několika stoly a lavicemi, ale že u nich nikdo nesedí? Je pěkná květnová sobota, krátce po poledni, po turistech, cyklistech ani stopy, a to přesto, že vesnička je to přímo malebná, středisková, veskrze dobře udržované domky a bývalé statky zvou k zastavení, oddechnutí, nabrání sil u jednoduchého, chutného českého oběda. Nebo alespoň piva i toho moderního nealka.

Ano, je zamčeno. Dovnitř se dostane jen člen „klubu“, který zná kód. Bez kódu vyklepaného na číselník vedle kliky se dveře neotevřou.

Paní s kočárkem radila „zabouchejte“. Po chvíli váhání zaklepeme na dveře, čekáme, nic se neděje. Okna jsou zevnitř zakryta žaluziemi, mezi jejich laťkami je vidět několik mužů u stolu, před každým půllitr, všechny oči stočené jedním směrem, sledují něco na televizní obrazovce umístěné pod stropem v koutě vedle okna.

Po druhém zabouchání se dveře otevřou.

„Nevyhodíte nás? Ucaprtaní výletníci mají hlad a žízeň.“

Zřejmě majitel nás přelétne zrakem, shledá důvěryhodnými: „Pojďte dál.“

Projdeme tmavou chodbou a dalšími dveřmi do jen o špetku světlejšího, cigaretovým kouřem zamlženého lokálu. Čtvero očí nás přelétne a vrátí se ke sledování hokejového zápasu ČR vs. Kanada. „Co si dáte?“„Co máte na pípě?“„Místní dvanáctku nebo desítku.“„Tak snad jednu tu a jednu tu. A k jídlu něco máte? Alespoň něco k tomu pivu.“

„No tak utopence. A pak tu jsou chipsy a nějaký buráky.“

„Tak prosím jednoho utopence a jedny chipsy.“

Barman natáčí pivo, profesionálně, řemeslně, jak to má být.

Dvanáctka chutná jako mladší sestra plzně, desítka je mladá, nic neprovokující. Obě správně vychlazené, čisté, osvěžující. Utopenec standardní, brambůrky kupodivu čerstvé, stejně jako následující buráky.

Atmosféra? Klubová. Podle tónu konverzace se štamgasti znají, přítomnost cizích je nijak nevzrušuje, pokus o přátelskou konverzaci je neúspěšný.

Není naspěch, posedíme hodinku, další pivo, oříšky.

Každou chvíli vejde někdo místní, nechá si natočit do půllitru nebo do džbánku a za doprovodu čau čau, ty vole, zmizí. Ty s půllitrem pak vidíme na návsi, kde dobrovolní hasiči u požární nádrže čistí a do provozního pořádku dávají hadice, spojky a koncovky a také červené hasičské auto.

Za půllitr dobrého piva jsme v klubu nechali symbolickou cenu. Bez účtenky. Ať jde EET do prd..., četli jsme v očích majitele i osazenstva. Ze štamgastů bylo cítit, ať nás EU ochrání od válek a zaručí nám volný pohyb, ale naše životy si dirigovat nedáme.