Doma jsme si stavěli kryt
Góly má vepsané ve jméně. Aby je mohl dávat, musel Golgol Mebrahtu v dětství utéct před válkou
David Čermák fotbalový reportér MF DNES
jsme ho já, táta, bráchové, strejdové. Když jste kluk, nepřijde vám to zvláštní. A rodiče se snažili nám z toho udělat takovou bojovku, legraci: prostě si stavíme jeden pokoj navíc. Nechtěli, abychom se báli. Jsem jim vděčný za to, jak nás před vším chránili. O to víc se snažím dělat rodině čest.
Fotbal jste začal hrát v Africe?
Ano, na ulici, po škole. Dokud jsem si neudělal úkoly, rodiče mě nepustili, ale potom jsem hned běžel ven. Pro všechny děti to tam byla nejčastější zábava. Když jsme se pak přesunuli do Austrálie, moje učitelka si všimla, že mi fotbal jde a že měl baví. Doporučila rodičům, abych začal hrát v klubu, tak jsem v deseti začal.
Pomohl vám fotbal zvyknout si v Austrálii?
Stoprocentně. Všude na světě sport spojuje lidi. Vidíte – jsem tady v Česku, česky skoro neumím, ale díky fotbalu jsem si brzy zvykl. V dětství to byla pro mě možná nejdůležitější věc, protože když jste na hřišti, na nic jiného nemyslíte. A zároveň jsem věděl, že díky fotbalu bych mohl žít fajn život.
Uměl jste vlastně anglicky, když jste do Austrálie přišli?
V Eritreji jsme se učili ve škole jen základy, moc jsem toho neuměl. Ale v dětství jste jako houba: dokážete toho spoustu nasáknout, aniž byste se musel nějak zvlášť snažit. Po půl roce jsem mluvil plynule.
Neuvažujete, že byste reprezentoval Eritreu?
Už by to nešlo, nastoupil jsem za australský výběr do 23 let. Lidé z eritrejského svazu to zkoušeli, ale nepovedlo se. A můj sen je stejně hrát za Austrálii. Tam jsem vyrůstal, tam mám kamarády, tam jsem se začal fotbalem živit.
Taky vás tam ale při posledním angažmá ve Western Sydney Wanderers zbrzdilo zranění, kvůli kterému jste dlouho nehrál. O co šlo?
Tehdy jsem za ně nastoupil vůbec poprvé, hrálo se velké derby proti FC Sydney. Byl jsem nadšený, že dostanu šanci, cítil jsem se nejlíp v kariéře. V 70. minutě jsem šel na hřiště, po pár vteřinách jsem se poprvé dotkl míče, nešťastně jsem se srazil se soupeřem a ošklivě jsem si poranil koleno. Pak jsem déle než rok nehrál. Bylo mi čtyřiadvacet, strašně těžké období. Ale i to mě posílilo, nabral jsem svaly, zapracoval na rychlosti. Naučil jsem se, že dokážu překonat skoro cokoli.
I díky tomu jste se pak dostal do Mladé Boleslavi. Co vás napadlo, když jste dostal nabídku jít do Česka?
Jsem velký fanoušek Arsenalu, takže se mi hned vybavili Petr Čech a Tomáš Rosický. Taky Nedvěd, toho jsem jako kluk sledoval. O lize jsem toho moc nevěděl, ale říkal jsem si, že je to dobrá šance, jak začít v Evropě. Výzva. A jsem rád, jak se to zatím vyvíjí že se daří mně i týmu.
Když jste do Česka přišel, díval jsem se na vaše statistiky a zarazilo mě, jak málo gólů jste v Austrálii dal. Čím to bylo?
Eritrea je malá země, bojovat musel skoro každý. Neexistuje tam člověk, kterého by se válka nedotkla.
Sám sebe jsem vždycky viděl jako útočníka a jako mladý jsem dával spoustu gólů, takže jsem si věřil, že je budu dávat i dál. Ale v dospělém fotbale mě trenéři viděli spíš jako tvořivého hráče, ne hroťáka. A taky je fakt, že jsem tam toho moc neodehrál. Když jsem konečně dostal šanci a trenér se mnou počítal do útoku, přišlo to zranění. Když jsem se z něj dostal a poprvé nastoupil od začátku, hned jsem dal gól. Ale pak už přišla nabídka z Česka.
Přivedl si vás trenér Karel Jarolím. Jste mu vděčný?
Moc. Když mě viděl naživo, hned říkal, že mám talent, že góly střílet umím. Chápu, že vás novináře zarazilo, že jsem jich doma moc nedal. Snad jsem vás už taky přesvědčil.
Na podzim jste nasbíral pět gólů, ale na začátku jara jste dlouho vůbec nehrál. Proč?
Došlo k nějakým věcem mimo hřiště, o kterých bych nerad mluvil. Vrátil jsem se z Austrálie, nehrál jsem, ale postupně jsem naskakoval za juniorku. Pak mě trenér povolal zpátky a já se dostal do formy.
A Brnu jste nastřílel hattrick.
Jsem rád, že jsem pomohl týmu, to je pro mě úkol číslo jedna. Ten zápas jsem si užil, paráda. Na to, že hraju první sezonu po vážném zranění, to není špatné. Ale je mi teprve šestadvacet a mám další sny: hrát za reprezentaci, dostat se do Anglie nebo Německa. To nejlepší teprve přijde, tím jsem si jistý.